Slušnost, dobré mravy a vhodné jednání očekáváme dnes a denně na ulici, u ostatních lidí, ve společnosti, v restauraci i divadle, na silnici nebo třeba v kterýchkoliv dveřích, kde se vzájemně míjíme. Jako děti slýcháme tázavé, a přesto jednoznačné „To se dělá!?“ a býváme poučeni, že „To se přece nedělá!“ Dětem to říkáme od malička. Vychováváme své děti a očekáváme, že děti ostatních budou vychované. Poučujeme mladší a býváme poučováni staršími. Víme, že to či ono je správné a musíme to dělat, snažíme se jít příkladem. Předpokládáme, že se k nám budou správně a slušně chovat ostatní dobře vychovaní lidé a i my se považujeme za slušné. Oceňujeme správné vychování, učíme se mu, dědíme ho a předáváme dál. Možná si to ani neuvědomujeme.
Reishiki je…
Ačkoliv jeho přesné vysvětlení není jednoznačné, překládá se rei (礼 anebo starší 禮) jako pozdrav, úklona, projev úcty, vyjádření vděku, poděkování nebo i odměna a uznání. Reishiki (礼式) nebo reigi sahō (礼儀作法) je etiketa, zdvořilé chování, jsou to obyčeje nebo zvyky, tedy způsob projevování rei. Někdo, kdo se ocitne na poli japonských bojových umění a disciplín, zvláště začátečník, bývá často udiven, možná dokonce podrážděn důrazem, jaký se tu klade na etiketu. Může tento rituál dokonce považovat za zbytečný a nudný cavyk, nesnáz, zasahující do doby určené výhradně ke cvičení.
Říká se, že budō začíná a končí s rei (budō wa rei ni hajimeru rei ni owaru). Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde jen o „úvodní a závěrečný pozdrav“ a někdo to tak pochopí, setkáváme se s druhým, hlubším smyslem tohoto úsloví. Řekněme to jinak spolu se staršími učiteli… Co třeba alfou a omegou budō je rei (Nobuyoshi Tamura) anebo srdcem bujutsu je rei (Tsuneo Nishioka). Potom tedy nejspíš nepůjde jen o úvodní a závěrečný ceremoniál, společný nástup a pozdrav nebo poděkování, s nimiž se setkáme v každém dōjō. Řeč je tu spíše o neoddělitelném spojení bojových umění a něčeho, čemu říkáme rei. Toto rei by nás mělo provázet v budō od okamžiku, kdy se s ním setkáme až do chvíle, kdy ho opustíme.
Etiketa v budō má svůj zásadní smysl a důvody. A důvody jsou důležité.
Budeme-li znát smysl a důvody, možná se staneme shovívavějšími, a budeme-li chápat i souvislost s bojem jako takovým, snad potom změníme náhled na vlastní dodržování všech těch regulí.
Moc rád bych v tomto textu přiblížil čtenáři něco víc, než jen strohá pravidla a regule, ačkoliv i na ně dojde. Chtěl bych se zamyslet nad hlubším významem rei a jeho projevováním. Pokusím se tedy prozkoumat původ reishiki a zdůvodnit jeho důležitost v kontextu historie japonských bojových umění, kultury a dědictví, které nám budō poskytuje. Rád bych také napověděl, kde najít souvislost s naší kulturou a tradicí, snad abych poskytl lepší náhled na tyto nesnáze a „cavyky“. Na pomoc si vezmu znovu své učitele, nejen jejich texty (seznam literatury níže, pozn. aut.), ale také osobní zkušenost ze své praxe různých tradičních disciplín.
Původ a význam reishiki
Není možné oddělit od sebe etiketu „společenskou“ a „bojovou“, protože se obě blízce setkávaly v japonské raně feudální a feudální společnosti. Ta byla třídně rozdělena, s vzájemně propojenými, komplikovanými a mnohoznačnými vztahy. Nás samozřejmě zajímá především třída válečníků.
Jeden z hlavních původů důležitosti etikety v japonských bojových uměních je ten, že tehdejší režim musel usměrňovat bojovnost horlivých válečníků. Proto byl představen velmi striktní morální kód založený na absolutním respektování společenské hierarchie, loajality a oddanosti. To vše bylo okořeněno špetkou filozofických představ vybraných z shintōismu, konfuciánství, taoismu nebo zenu, s ohledem na různá období. Bez takových náboženských, filozofických a morálních pokynů by se bojechtivý duch těchto válečníků, kteří měli potřebu stálé aktivity, mohl kdykoliv obrátit proti jejich vůdcům.
Bojové disciplíny v současnosti rozvíjí mírumilovné a harmonické soužití v moderní společností. Představitelé japonských bojových umění proklamují, že cílem takových disciplín je vedle cvičení těla a rozvíjení zručnosti jednotlivce, také cvičení myslí a zdokonalování ducha. Důsledkem studia budō má být zlepšení vztahů mezi lidmi, schopnost jedince lépe reagovat na každodenní situace… Nicméně při hlubším studiu budō sa zvláště kobudō nutně narazíme na koncepty, které nemohou být mírumilovné. Bez pevně daného morálního rámce – etikety – by takové studium mohlo vést k výsledkům, které jsou vlastně v rozporu s principy budō a současné společnosti. Bez etikety se budō mění ve zvířecí a nelidské hledání dokonalého způsobu jak ublížit, zranit nebo dokonce zabít jinou lidskou bytost. Tedy právě etiketa může být i dnes hlavním prostředkem, umožňující lepší adaptaci budō a budōků v dōjō a mimo něj.
Gesta, rituály
Jak už bylo řečeno, velké množství dnes užívaných rituálních gest, vznikalo v době, kdy bylo Japonsko v podstatě vojenským režimem. Budeme-li detailně studovat historický kontext této etikety, brzy dojdeme k závěru, že jednoduchý, praktický a logický účel těchto gest byl pouze – udržet si hlavu co nejdéle na ramenou.
V tomto prostředí, atmosféře neustálého očekávání boje, bylo nutné správně ovládat své jednání s ohledem na roli ve společnosti, situaci nebo okamžité podmínky. Každé slovo hrálo roli, stejně tak gesto i pohyb. Pokud někdo konal nepatřičně, docházelo k nedorozuměním a vyhroceným situacím. Jednal-li jedinec aktivně a agresivně, nebo byl naopak příliš pasivní, byť by jeho úmysly takové nebyly, mohl snadno vyvolat nebezpečnou situaci, vyprovokovat střet a nakonec čelit důsledkům. Vyhlídky v případě špatného chování nebyly nijak světlé. Chování se, zvláště při zacházení se zbraní, stalo přísně formální.
Mnohá z těchto gest úzce souvisela s metodou praktického použití meče (viz dále), při jeho odkládání a další manipulace s ním. Donn F. Draeger uvádí příklady z minulosti – obecně, před neznámou osobou nebo potenciálně nebezpečnou, meč zůstával po ruce, na správné straně a ve vhodném úhlu. Tvrdí dokonce, že příliš ledabylé zacházení nebo odložení zbraně na nevhodné místo mohlo být záminkou k výzvě a potrestání takové opováživé přezíravosti.
Některé z těchto gest a rituály byly v minulosti natolik důležité, že se zachovaly i dnes a to přesto, že se změnil jejich význam. Původně bojové zaměření se vyvinulo v symbolické a možná i duchovnější. Například určené pořadí nohou při vstávání (nejprve pravá) a naopak při pokleknutí nebo usednutí (levá) kvůli rychlejší možnosti tasit meč (nošený vlevo) se dodržuje také v disciplínách a situacích, kdy se meč nepoužívá. V klasických disciplínách (kobudō), kde se často nebo stále užívají zbraně, zachovává etiketa svůj význam, přestože jejich hlavní účel mohl být změněn. Ačkoliv dnes není prvořadým účelem etikety zaujmutí správného postoje v nepřátelském prostředí a tedy zachování šance zachování života jednotlivce, umožňuje rozumné užívání reishiki otevřít si vlastní cestu k porozumění instrukcím vedoucím k samotnému učení. Mnohé z těchto postupů přesahují rámec dōjō a to je dělá zajímavějšími.
Pojďme spolu s Pascalem Kriegerem konkrétně, srozumitelně vyjmenovat současné účely a důvody dodržování etikety v tradičních (a vlastně i v moderních) bojových uměních:
1. Etiketa umožňuje utvořit si správný stav mysli. Je snazší přejít z prostředí každodenního života do napjatého světa v dōjō. Žák získá správné „rozpoložení“ bude-li provádět čistá a přesná gesta.
2. Soustředění nutné k provádění těchto mnohdy složitých rituálních pohybů může pomoci vyloučit riziko nepozornosti.
3. Etiketa, často vnímána jako ohleduplnost, není ničím než rozšířením představy zanshinu (stavu uvědomění).
4. Pokora a opatrnost obklopující celý rituál pomůže nebo může pomoci ztlumit jakýkoliv pocit arogance nebo ješitnosti.
5. Etiketa je neoddělitelnou součástí správného keiko (稽古, cvičení nebo tréninku). Původ slova keiko je: „reprodukovat v mysli (kei) minulé souvislosti (ko) co možná nejlépe“. To znamená stavem mysli, gesty, postoji, technikami i oblečením. V takto obnoveném nebo napodobeném prostředí praktikuje jedinec úplně koncentrovaný, a tak postupuje po cestě dō.
6. Dodržování etikety vylučuje případné nebezpečí zranění, zvláště u začátečníků a poskytuje možnost efektivnějšího využití prostoru v dōjō.
7. Stejně jako kata, udržuje etiketa spolehlivý a přesný přenos tradičních technik.
Krieger sensei také vysvětluje: je třeba si pamatovat, že etiketa pouze vytváří atmosféru pro intenzivní a vážnou práci, nesmí se ale stát převažujícím prvkem cvičení. Píše, že ač etiketa tvoří nezbytnou část budō a měli bychom ji provádět celým srdcem, je třeba zdůraznit důležitost principů etikety, jejichž význam je větší než pouze vnější forma. Dodává, že každá disciplína, každá škola (ryū-ha), nebo i každý učitel může mít jiný způsob interpretace etikety. Je tedy správné vstřebat hlubší význam reishiki namísto přikládání přílišné důležitosti viditelných aspektů těch gest a póz.
Například, jste-li v dōjō požádáni, abyste použili jinou metodu držení, nošení nebo pokládaní zbraní, než znáte, buďte flexibilní a ochotní se přizpůsobit, byť by to bylo jen pro jednu příležitost. Tato situace předává stejné poselství, které už znáte – buďte připraveni pracovat v duchu budō (!).
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem i já zažil mnohokrát podobnou situaci. Byl jsem uveden do dōjō jako host a ať už šlo o stejnou nebo odlišnou disciplínu, chtěl jsem se přizpůsobit zvyklostem toho či onoho dōjō nebo učitele. Právě a jenom díky tomu jsem pro sebe získal jistý profit, a tak mě taková návštěva obohatila. Konkrétní příklady takových rozdílů popíšu snad později. Souhlasím ale úplně, že vnitřní význam rei, pozornost a pokora jsou víc než jenom správně prováděné rituály.
Prostředí dōjō
Ačkoliv se sám věnuji různým disciplínám, pokusím se znovu na základě zkušenosti starších a podle určených pravidel popsat zvyklosti platné v japonském kobudō, tedy v dōjō pro tradiční Shintō musō ryū. Čtenář může mít i jinou zkušenost z různých dōjō a škol, jak bylo popsáno výše. Přesto si myslím, že informace o uspořádání místa, kde trávíme tolik času a popis zvyklostí v tomto konkrétním případě mohou být pro každého přínosnými a velmi poutavými, i kdyby se podle nich sám neřídil.
Obecně platí, že dōjō (místo, kde člověk studuje umění nebo cestu) pro tradiční budō má být čisté a prosté. Mělo by se přizpůsobit tradiční zvyklostem a etiketě, ve shodě s přesně definovanou funkcí každé strany a sekce. Obvyklý nedostatek vyhovujících prostorů to sice ne vždy úplně splňuje, nicméně cílem je přiblížit se co možná nejlépe jistému ideálu.
V každém dōjō musí být čestná stěna – kamiza, shōmen (čelo) nebo shinzen (před bohy), tradičně směrem na východ. Tato strana by měla být bez dveří nebo přílišných ozdob. Může tu být rytina či obrázek zakladatele, fotografie současného hlavního představitele nebo přímého učitele (obvykle posmrtně). V Japonsku je tu běžně umístěný malý shintō oltářík (kamidana) s květinami, čistou vodou a jinými obětinami, nebo také nějaký symbol školy, jednoduchá kaligrafie apod. Taková stěna může být pouze symbolickou částí dōjō, nijak nezdobená určená strana. Vědomí kamizy nebo shōmenu je potom spíše uvnitř našich srdcí a myslí.
Ostatní tři strany dōjō mají určené funkce. Napravo od kamizy na jihu, je jōseki (horní místo), sekce určená pro učitele a starší, vlevo, tedy severně je shimoseki pro začátečníky. Naproti čestné stěny, na západní straně, je shimoza (nižší místo), kde se obvykle řadí studenti podle seniority zprava doleva. Studenti dodržují tyto „místopisné maličkosti“ vždy při úvodním a závěrečném pozdravu, stejně jako během samotného keiko (cvičení). Jinými slovy – při cvičení uchidachi (uke podle disciplíny i jinak), obvykle pokročilejší často s vyšším stupněm nebo déle cvičící, by měli stát napravo od kamizy, na straně jōseki. Oproti tomu shidachi (nebo tori) je na straně opačné. Druhá varianta, asi častěji využívaná, staví uchidachiho na stranu kamizy, zatímco shidachi stojí a cvičí naproti němu, na straně shimozy. Strana blíže jōseki je vyhrazená pokročilejším, cvičí-li společně zatímco začátečníci pracují na opačné straně. Shimoseki je strana, kam odkládáme během cvičení nepoužívané zbraně či jiné věci.
Při úvodním či závěrečném nástupu a pozdravu se v případě tradičního jōdō řadíme dle seniority. Nehraje tu roli ani věk nebo technický stupeň, jediné kritérium je délka praxe. Žáci se podle ní seřadí sestupně od jōseki k shimoseki, učitelé zpravidla kolmo na ně a mimo řadu znovu u jōseki. Dodejme, že každý stojící o trochu blíž k shimoseki a učitelům pouze odpovídá za své kolegy vlevo, třeba za to že je nezraní. Nejde o právo vyučovat je, snad jen povinnost jít jim příkladem právě třeba při provádění reishiki. Pro každého je snazší rozeznat, kdo v dōjō je jeho senpai nebo kohai. Nejčastěji vprostřed přede všemi sedí nebo stojí učitel. Ve starých školách je toto místo určené těm nejvýše postaveným osobám, nejvýznamnějším učitelům, shihanům, případně hlavnímu představiteli školy, zatímco „běžný vyučující“ má své místo na straně jōseki. U tohoto „horního místa“ sedávají návštěvy.
V případě venkovního cvičení (yagai geiko) je za shōmen určena nejvhodnější strana pole, dvora, hřiště nebo louky. Jsou-li vhodné různé strany, ideálně znovu východní strana. Ostatní strany plní stejné funkce jako uvnitř dōjō.
V různých budō se můžeme setkat s odlišným přístupem k dispozicím dōjō, mají své zákonitosti. Setkal jsem se i například s výkladem, že je pro čelo vhodná strana severní anebo část nasměrovaná tam, kde vede stezka nebo cesta. Kamiza nebo shinzen bývá často co nejdále od dveří, stejně jako místo pro učitele a pokročilé žáky. Nejčastěji je hlavní stěna naproti nastoupeným cvičícím, mnohdy je ale kolmo na ně. Studenti se také v různých dōjō mohou řadit dle jiných kritérií, podle technického stupně například…
Dá se říci, že podobná tradiční pravidla nám zkouší něco sdělit. Student, shugyōsha, se musí učit postupně. Krok za krokem se přesouvá i vůči svému okolí. Nejprve se ptá sám sebe: „Kde jsem? Jsem na správném místě? Nestojím někomu v cestě? Nevyčnívám?“ Později bude dostatečně znalý v zákoutích umění, schopný znát své místo instinktivně uvnitř i vně dōjō. Představte si jaký pocit rozhořčení ovládne například při setkání, kde nově příchozí, nejmladší člen zaujme nejvýznamnější místo nebo nejpohodlnější křeslo mezi ostatními. Představa hierarchie, je-li tato zasloužená a přirozená, je formou dobrých způsobů, které velmi pomohou v každodenním životě.
Příště se budeme věnovat konkrétním postupům a metodám reishiki odehrávajícím se v dōjō. Prostor dostanou také zákonitosti vztahů mezi cvičícími, učiteli a jejich žáky.
Autor: Patrik Orth
(text byl napsán a publikován v časopise Fighter’s magazín, upraveno naposled v roce 2011)
Zdroje a doporučená literatura:
• Pascal Krieger: Jōdō la voie du bâton/ the way of the stick
• Pascal Krieger: Ten jin chi
• Pascal Krieger: článek Zamyšlení nad smyslem výuky, Původ japonských bojových umění (český překlad)
• Tsuneo Nishioka: články Uchidachi a shidachi, Začít s rei, skončit s rei (české překlady)
• AJKF: Jōdō, English version manual
• Peter West: Příručka iaidō pro BKA (český překlad)
• Nobuyoshi Tamura: Aikidō – Etiquette et transmission (český překlad)
• Donn F. Draeger, Robert W. Smith: Comprehensive Asian Fighting Arts
• Gordon Warner, Donn F. Draeger: Japonský šerm
• a jiné
