V sobotu 23. dubna 2022 se v Praze ve sportovním areálu Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT Pod Juliskou 4, konaly 5. Slavnosti bojových umění, na kterých byly prezentovány japonská tradiční bojová umění.
Hlavním záměrem bylo navázat na původní Slavnosti budō konané v letech 1994, 1995 a 1996 a vyjádřit díky lidem, kteří se na nich podíleli. Koncept tohoto ročníku se od nich ovšem lišil. Hlavní náplní byl mimo různých ukázek také řetězec workshopů japonských bojových umění, kterých se mohl zúčastnit kdokoli bez ohledu na dosaženou úroveň, tedy i začátečníci. Workshopy probíhaly v několika blocích, vždy mezi ukázkami. Návštěvníci mohli tedy shlédnout ukázky a setkat se na workshopech s těmito styly: aikidō – Aikidō Kenkyūkai Praha, iaidō – Shinbukan dōjō, Hiko ryū taijutsu, karate-dō, Kashima no tachi, kendō – Katsubō kenrikai, kyūdō – Česká asociace japonské lukostřelby, naginata – Naginata gorenkai, Okinawa kobudō – dōjō ČFOKK, Shintō musō ryū jō a přidružená umění a Tenshin shōden katori shintō ryū – Sugino dōjō. V rámci doprovodného programu se o občerstvení postarala japonská restaurace Miyabi spolu s Dobrou čajovnou. Hru na flétnu shakuhachi předvedl Vlastislav Matoušek, japonskou kaligrafii Petra Vitásková a své výrobky japonských mečů pan Pavel Bolf.
Ukázky aikidō předváděl se svými žáky z Aikidō Kenkyūkai Praha pan Miroslav Kodym. Aikidō je japonské bojové umění, které je založeno na myšlence neagresivity, asertivity, rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce tak, aby se jedinec stal vyrovnanou osobností, platnou pro ochranu a udržení všech dobrých ctností společnosti všech lidí. Název je složen ze tří japonských znaků: ai – harmonie, ki – energie, dō – cesta.
Paní Jarmila Nedvídková se svými studenty z Naginata gorenkai předvedli umění boje s japonskou halapartnou Naginatou. Atarashii naginata je disciplína, která se věnuje cvičení se zbraní nazývanou „naginata“. Jedná se o tradiční japonskou zbraň se sečnou čepelí, kterou je možno přirovnat k evropské kůse. Její původ je opředen řadou nejasností, dohadů a teorií o jejím vzniku. Jako nejpravděpodobnější se jeví být teorie, dle které tato zbraň vznikla náhodným připevněním meče na rukojeť třeba zlomeného kopí. Tato zbraň během své dlouhé historie prodělala řadu změn a úprav.
Českou asociaci japonské lukostřelby kyūdō reprezentovali studenti pana Kučery v čele s Michalem Phamem. Kyūdō znamená v japonštině „cesta luku“ a vyvinulo se, stejně jako ostatní bojová umění, z původního bojového umění kyūjutsu přibližně v období Meiji. Po druhé světové válce bylo zakázáno mimo jiné proto, že je velice silně spjato s původním japonským náboženstvím – šintoismem. Luku a šípu se dosud používá při mnoha šintoistických, především očistných rituálech. Luk měl samozřejmě velice důležitou funkci i ve válečnictví, stál dokonce přímo u zrodu samurajů, neboť byl původně jejich jedinou zbraní.
Pavel slavík spolu se svými studenty z Bujinkan Dōjō Prague předvedli umění ninjutsu. Ninjutsu – doslova přeloženo „umění zůstat skrytým“ – je umění válečníků středověkého Japonska zvaných ninja či shinobi. Ninjutsu se původně zaměřovalo na získávání informací a teprve později se stalo komplexním bojovým uměním. Dnes je toto umění předáváno prostřednictvím organizace Bujinkan Dōjō, která je jedinou organizací vyučující autentické tradiční umění ninjutsu a v jejímž čele stojí člověk, který byl vyučován v přímé linii a získal své dovednosti a titul sōke (hlava rodinné tradice), pan Masaaki Hatsumi.
Bojové umění beze zbraně – karate-dō, předvedli členové SK Kesl ryū v čele s panem Karlem Keslem. Karate sloužilo jako účinná sebeobrana v Japonsku v dobách, kdy boj o svůj život byl každodenní realitou a nošení zbraní, bylo zakázáno. Při správném studiu principu karate jsou jeho studenti schopni využít maximálně možnosti svého těla a vytvořit tak silnou a účinnou techniku, kterou při správném načasování a umístění zneškodní soupeře.
Hiko ryū taijutsu je efektivní systém sebeobrany s neustálou kontrolou, nebo paralizací protivníka. Tento systém vychází ze starobylého rodinného samurajského stylu senseie Tanaky zvaném Hiko ryū taijutsu a kodachi. Název Hiko ryū je odvozen od posvátné hory Hiko v Japonsku a znamená v překladu „Děti slunce.“ Systém Hiko ryū taijutsu předvedl pan Filip Rubínek se svými žáky.
Iaidō je tradiční japonské bojové umění, které reprezentuje určité způsoby japonského šermu. Základních definic a principů iaidō je mnoho. Nicméně, v základu by se dalo definovat jako umění tasení meče, kdy reagujete na příslušnou situaci a akci vašeho protivníka. Význam lze také pochopit z věty Tsune ni itte, kyu ni awasu, což lze přeložit jako „Ať jste kdekoli nebo děláte cokoli, vždy musíte být připraveni na každou možnou eventualitu“. Ukázku iaidō předvedl pan Pavel Balvín spolu se svým kolegou z Shinbukan dōjō.
Kobudō je bojové umění se zbraněmi, které se vyvinulo na Okinawě a dalších ostrovech Ryū-kyū a bylo cvičeno jako součást karate. Protože byl vydán zákaz vlastnění zbraní, okinawané byli nuceni používat různé nástroje a předměty jako zbraně. Okinawa Kobudō má stejné principy jako Okinawa Karate. V Okinawa kobudō se používají zbraně: bō, sai, tonkuwa, nunchaku, kama, eku, jō, sansetsukon, tekko, suruchin, nunti, atd. Ukázky kobudō předvedli členové České federace Okinawa karate a kobudō v čele s panem Martinem Koubkem.
Kendō („Cesta meče“) je tradiční umění boje s mečem, které má původ u legendárních samurajů. Je to způsob, jak harmonicky rozvíjet své schopnosti po fyzické i psychické stránce, tedy kultivuje tělo i mysl prostřednictvím cvičení a boje s mečem. Moderní kendō vznikalo v Japonsku koncem 19. a začátkem 20. století syntézou a standardizací z několika starých škol šermu. Dnešní kendō používá dvou výcvikových metod – jednak cvičení kata, tedy soubojů s předem daným scénářem za použití dřevěných mečů bokkenů nebo pravých mečů, tak i kontaktní cvičení a zápas s bambusovým shinaiem a ochrannou výstrojí. Obě metody na sebe navazují a tvoří ucelený systém. O ukázku kendō se postarali členové pražského dōjō Katsubō kenrikai v čele s panem Tomášem Bergerem.
Členové Sugino dōjō v čele s panem Jiřím kučerou předvedli Tenshin shōden katori shintō ryū. TSKSR patří mezi nejstarší japonské školy tradičních bojových umění, které tvoří základ budō. Školu založil v druhé polovině 15. století Iizasa Ienao (1387 – 1488), respektovaný pro svou vynikající techniku s mečem a kopím, který nebyl v boji nikdy poražen. Podle legendy po 1000 dnů i nocí usilovně cvičil bojová umění u šintoistického chrámu Katori, čistil svou mysl a tělo, až se mu ve snu zjevilo božstvo svatyně, Futsunushi-no-ō-kami, a předalo mu posvátný svitek s technikami bojové strategie. Proto škola, kterou založil, ve svém názvu dodnes nese jméno místa, kde se „kompletní božské předání” (tenshin shōden) událo.
Jōdō, přesněji Shintō musō ryū, někdy také jōjutsu, je považováno za nejstarší japonskou školu použití hole jō neboli tsue v boji. Podle legendy jí vytvořil na začátku 17. století Musō Gonnosuke Katsuyoshi, japonský válečník, který dvakrát vyzval svého současníka, slavného Miyamota Musashiho. Legenda říká, že když byl Musō napoprvé poražen, odešel do chrámu Kamado na úpatí hory Hōman v provincii Chikuzen (dnes prefektura Fukuoka). Zde 37 dní meditoval v chudobě a odříkání. Poslední noci se mu zjevil chlapec, který řekl: „maruki wo motte suigetsu wo shire” (drže hůl, poznej suigetsu). Na základě tohoto tajemného poselství, vytvořil Musō novou zbraň, jednoduchou rovnou hůl, dlouhou 4 shaku, 2 sun a 1 bu (přibližně 128 centimetrů), podstatně kratší než byly v té době používané tyče a jen o málo delší než byl obvyklý meč. Musō prý dokázal v odvetném souboji překonat Musashiho techniku, aniž by věhlasného šermíře vážně zranil, a tak prokázal kvality nové zbraně i své. Shintō musō ryū jō a přidružená umění předvedl spolu se svými studenty pan Patrik Orth.
Celá akce se konala pod záštitou Česko-Japonské společnosti a Ústavu tělesné výchovy a sportu ČVUT. Hlavními partnery byly firmy cold-steel.cz a Hayashi. Hlavními organizátory za Budō kenkyūkai, společnost pro studium tradičních bojových umění Česko-japonské společnosti, byli Karolína Motejzíková a Pavel Slavík. Jim, všem vystupujícím a samozřejmě i všem pomocníkům patří velký dík za realizaci této skvělé akce.
Text a foto: Martin Hradecký
