S technikami kenjutsu, které se odvolávají na název Kashima, se jako cvičenci aikidō můžeme setkat poměrně často díky „francouzskému stylu“ aikidō, který se v Čechách cvičí zvláště v organizaci ČFAI. Tuto linii reprezentuje hlavně Christian Tissier, ale i další především francouzští učitelé, které při jejich pobytu v honbu dōjō Aikikai (domov a zakladatelské dōjō rodiny Ueshiba v Tokiu) v šedesátých letech ovlivnil sensei Seigo Yamaguchi a mj. i sensei Minoru Inaba. Ne zcela systematické cvičení ve smyslu tradiční školy je spíše inspirováno „mečem z Kashimy“ a asi není vhodné mluvit o těchto formách šermu s bokutō jako o tradičním kenjutsu Kashima shin ryū, jak se někdy děje. Ale o tom až ve vlastním článku.
Než se ponořím do historického pátrání po původu či popisu škol s názvem Kashima, musím zmínit, že v materiálech, které se zabývají bujutsu a školami souvisejícími s japonským mečem a šermem, je zmiňována existence více než 600 japonských škol. Množství informací a historických dat se často liší, texty se odvolávají na hluboké kořeny škol, bájná místa jejich vzniku a válečnické mistry s rodovými a rodinnými tradicemi. Někdy se pak pohybují v oblasti legend i mýtů a informace nelze zcela ověřit. Jiným problémem textů o japonských bojových uměních jsou překlady a transkripce japonských výrazů do češtiny. Tajemné, barvité a nepřekládané výrazy, pojmy, názvy a jména vzbuzují v japonštině respekt a činí tak skutečné porozumění jejich významu nesnadným. Např. Matsumoto Bizen no Kami, jméno až mýtického zakladatele školy Kashima shin ryū, bychom mohli do češtiny přeložit jako „Matsumoto, guvernér provincie Bizen, který byl povznesen na úroveň bohů“.
Svatyně Kashima & Katori
Téměř všechny disciplíny tradičních japonských bojových umění (bujutsu) a zvláště ty, které vztahují svůj původ k šermu mečem (kenjutsu a battōjutsu), se v písemných záznamech odvolávají na Velkou svatyni Kashima nebo její sesterskou Velkou svatyni Katori. Oba chrámy jsou zasvěceny shintōismu, historicky původnímu japonskému náboženství. Svatyně Kashima jingū je věnována Takemikazu i no Okami, božskému patronovi válečníků (bushi, samurai) a nachází se na vrcholu náhorní plošiny Kashima v jihovýchodní prefektuře Ibaraki mezi jezerem Kasumigaura a tichomořským pobřežím. Svatyně Katori jingū je zasvěcena Futsunushi no Kami, božství mečů a blesku, a nachází se na tichomořském pobřeží v městě Katori v prefektuře Chiba. V celém Japonsku je rozmístěno mnoho menších chrámů, které odvozují svůj původ ze svatyní Kashima nebo Katori (cca 400). Za nejvýznamnější chrámový komplex shintō a celého Japonska je považována Ise dai jingū (Velká svatyně Ise). Nachází se v prefektuře Mie v městské aglomeraci Ise a zahrnuje vice než 100 objektů. Datování vzniku mýtických objektů a nejstarších svatyní sahá často až před náš letopočet (např. Ise 4. stol před n.l.). V podobě, jak je známe, byly zmíněné svatyně zbudovány až koncem 7. stol n.l., ale průběžné rekonstrukce těchto převážně dřevěných staveb a často kompletní přestavby podle původních plánů i technologií, probíhají dodnes každých 20 let. Již během periody Heian (794 – 1185) a mnoho let před tím, než se do té doby izolovaná feudální země s reformami Meiji otevřela světu a nastalo obnovení císařské moci, však jen tři z mnoha historických chrámů získaly titul Velká svatyně spojený s vysokým imperiálním statutem. V Japonsku byly a dodnes jsou s institucí císaře spojeny posvátné mýtické předměty. V komplexu Ise je uchovávána jedna ze tří císařských insignií Yata no kagami (zrcadlo – moudrost, poctivost) ve Vnitřní svatyni (Naikū), která je zasvěcena hlavnímu mýtickému principu božství Ō-kami Amaterasu, bohyni slunce a vesmíru. Další dvě insignie, které jsou uloženy v císařském paláci v Tokiu a svatyni Atsuna v Nagoji, jsou Kusanagi (meč – odvaha, přímost) a Yasakani no magatama (klenot z nefritu – benevolence, poctivost). Původ škol bojových umění z Kashimy sahá do dávnověku a vztahuje se k rituálnímu exorcismu založenému na manipulaci s mečem na počest boha uctívaného svatyní, zřejmě tedy nikoli pouze k bojovým technikám. Podle legendy Kuninatsu no Mahito (7. stol.) na základě božské inspirace vyvinul bojové umění známé pak jako Kashima no tachi. Z původního použití „meče Kashimy“ při náboženském obřadu pro duchovní očistu (harai no tachi) se vyvinuly pokročilé techniky pro použití v boji, které však fyzickou stránku přesahovaly a byly vytvářeny v duchu absolutní nestrannosti a morální spravedlnosti. Postupem času byly formální principy prastarých škol Kashimy obohaceny generacemi dalších mistrů a staly se základem tří tradičních koryū, které odkazují na novou formulaci starých bojových tradic a nesou i dnes název této svatyně shintō: prapůvodní Kashima shin ryū, její odnož Kashima shinden jiki shinkage ryū a jiná verze Kashima shintō ryū, kterou založil Tsukahara Bokuden (1489 – 1571). Tento legendární šermíř byl spojován také se školou Katori shintō ryū. Každá z těchto tří linií rozvíjí principy nazývané Kashima no tachi, zachovává si své základní jádro jako koryū bujutsu (válečný systém ve stylu staré školy) a v nejtradičnějších formách, včetně studia různých zbraní, působí hlavně v Japonsku. Škole Kashima no tachi, která se odvolává na formy kenjutsu z Kashimy a přímo na princip nazývaný „meč z Kashimy“, který uvádí jako svůj název, se budeme věnovat podrobněji v závěru článku.
Kashima shin ryū
Historie samotné Kashima shin ryū se odvíjela pod vedením generací zakladatelů, mistrů a ředitelů školy až k celkově dnešní devatenácté generaci. Zpočátku se jednotlivé generace dlouho dělily do dvou linií podle osoby sōke (reprezentanta linie zakladatelského domu) a podle osoby shihanke (reprezentanta linie ředitelů školy). V první zakladatelské generaci školy se uvádí jako sōke Kunii Genpachirō Minamoto no Kagetsugu, který vycházeje ze své spirituální zkušenosti pomohl porozumět duchovnímu přenosu „meče z Kashimy“. V této generaci je zároveň jako shihanke uváděn Matsumoto Bizen no Kami Ki no Masatomo (1467 – 1524). Jako proslulý šermíř byl i žákem zakladatele školy Tenshin shōden katori shintō ryū, zároveň se inspiroval mečem z Kashimy a formuloval Kashima shin ryū jako systém válečného umění završený neporazitelnou technikou Ichi no tachi (jeden meč nebo nejpřednější meč).
Zvláště v období Tokugawa (1603 – 1867) se postupně více prosazoval vliv rodiny Kunii s vlastní rodinnou tradicí bojového výcviku (kaden). V dvanácté generaci Kashima shin ryū pak jako sōke Kunii Taizen Minamoto no Ritsuzan zdědil (spojil) obě linie. Během období Shōwa (1926 – 1988) v osmnácté linii shihanke Kunii Zen´ya Minamoto no Michiyuki (1894 – 1966) výrazným způsobem přispěl k oživení všech tradičních vzorů (kata) školy a neúnavně usiloval o oživení bojových umění v Japonsku po druhé světové válce. Zároveň výrazně ovlivnil své žáky, kteří praktikovali současně i aikidō v linii Aikikai, ale o tom až později. Po něm vedení v současné devatenácté generaci Kashima shin ryū převzal v linii sōke Kunii Masakatsu a v linii shihanke Seki Fujiwara no Humitake. Zjednodušeně lze hlavní poselství učení (ōgi) Kashima shin ryū v pojetí rodiny Kunii shrnout: „Nejdříve získejte kondici těla, potom kultivujte ducha a lidství, abyste nakonec porozuměli tvořivým fenoménům vesmíru“.
To byl jen stručný historický exkurz spojený s chrámy, šintó a institucí císařství, na kterou navazuje více než pětisetletá historie generací velkých japonských mistrů a válečníků, kteří rozvíjeli principy bujutsu s původem odvozeným od Velkých svatyní Katori a Kashima. Symbolika historických objektů a mýtických předmětů, jejich kulturní zázemí a spirituální principy jasně ukazují na fakt, že ani v současné době nemůže být praxe a cíl bujutsu (a zvláště kenjutsu) jen otázkou konkrétních technických a fyzických dovedností (boj, funkčnost, vítězství aj.), ale hlubokého vhledu a dlouholetého studia historie a mnohem abstraktnějších principů. Trápení těla a nakládání s předměty v naších rukou je zase jen procvičováním těla a pouhou manipulací s předměty, mnohem důležitější je kultivace osobnosti, znalostí a principů (spirituální, morální, etické, sociální), které člověka a lidské společenství utvářejí.
Bugei – bujutsu – budō
Pojem bugei je v některých pramenech používán všeobecně pro japonská válečná umění, jinde pro první ze tří etap studia budō ve významu „učení se technice“. Pro bojová umění a naše účely je vhodnější všeobecně používaný termín bujutsu, kde část jutsu odkazuje na válečné či bojové techniky a na disciplíny jako např. jūjutsu, iajutsu, kenjutsu apod. Pojem budō je používán ve smyslu cesta bojovníka a ta bývá dost odlišná ve svém účelu, přirozenosti a nakonec i technice. Formy jutsu se vyvíjely systematicky řádově od 10. století a formy dō, jejichž koncepce se poprvé objevila někdy v 18. století, se rozvinuly ponejvíce ve 20. století. Budō se vyvinulo z bujutsu a žádná bojová forma dō neexistovala bez své formy jutsu. Dnešní klasické formy bugei i budō jsou ty jutsu a dō formy, které se odkazují na tradiční dědictví a koncepčně nebo skutečně existovaly ještě před 20. stoletím.
Klasická bujutsu, velmi zjednodušeně řečeno, se zabývají třemi hlavními okruhy – boj, disciplína, morálka. Původně byla vyvinuta válečníky (bushi, později známější samurai) jako válečná bojová umění a jejich trénink měl za cíl vytvořit správný myšlenkový rámec a technické dovednosti, které dovolovaly chránit celou skupinu nebo prosadit záležitosti pána (daimyō, shōgun) jemuž přísahali věrnost. Jako pro boj praktická a důrazná umění vyžadují disciplínu vedenou v rámci tradičních cvičení, které poskytují nejlepší možnosti rozvoje bojových dovedností.
Klasická budō, opět velmi zjednodušeně řečeno, se točí okolo morálky, disciplíny a estetické formy. Budō není zaměřeno na válku, někdy postrádá praktické bojové prvky, které jsou inherentně obsaženy v bujutsu. Budō zdůrazňuje spíše princip než výslednou techniku a někdy až ztrácí použitelnost v praktickém boji. Dotýká se spíše duchovní disciplíny, pomocí které se jedinec mentálně a fyzicky povznáší při hledání svého zdokonalení. Mnohé formy budō jsou „dozrálé“ bujutsu, pokud zahrnují nejen cvičení určená pro válečné a bojové cíle, ale i „vyšší“ cíl jakým je sebezdokonalení. Ve svém klasickém smyslu jsou nejen „cestou těla“, ale více „cestou mysli“. Není-li však morálka doprovázena studiem technik, pak vývoj mysli nevytváří pravou cestu (dō), ta musí být bezvýhradně „cestou mysli“, ale po té lze putovat zase jen díky „cestě těla“. Nastoupí-li budōka na takovou „cestu“, může ji pak sledovat a odrazit v životě i společnosti, ve které svůj život žije. Bude žákem každý den svého života a cestu musí studovat a trénovat dokud bude naživu.
Moderní analogické formy bujutsu nebo dō byly sestaveny až v průběhu 20. století a některé z nich jsou dnes, poněkud nešťastně, řazeny k sportovním disciplínám. Ale ani analogické formy bujutsu nebo budō nemají a nemohou mít pouze sportovní rysy, tedy pokud si přejí dosáhnout nebo udržet bojovou činnost a charakter, měly by se co nejvíce vyhnout úsilí charakterizovanému jako sportovní. V celoživotním chápaní dō se tak děje a žádné skutečné bojové dō nelze zařadit mezi sporty, stejně jako se sport nemůže stát formou dō bez jisté úpravy. Čím více zůstane budō vzdálené sportovnímu úsilí, tím pozitivněji se identifikuje s účinností boje a klasickou tradicí bujutsu. Bojové „sporty“ (v češtině tzv. úpolové) zdůrazňují prvek soutěživosti, staví muže nebo ženy proti sobě, tým proti týmu a bojuje se v nich o umístění, rekordy a medaile, ale i u takových „moderních“ disciplín s koncovkou dō jako např. jūdō, iaidō, kyūdō, karate-dō, kendō, naginatadō i u některých stylů aikidō je to je jen dočasný cíl, který souvisí s věkem i délkou praxe.
Opravdová umění bujutsu nebo budō, včetně všech výše jmenovaných, jsou ze své podstaty založena na bojových systémech a není možné je praktikovat bez prvotního prvku nebezpečí. Dnes se nemohou utkat ve skutečném boji v pravém smyslu toho slova, protože nemohou dospět k praktickým závěrům bez krve. Byť v některých z nich se dnes soutěží i zápasí (randori, kumite, shiai), a ačkoli se tak dosahuje „objektivních“ výsledků, ponejvíce jsou tato umění praktikována prostřednictvím formálního nácviku s názvem kata. Pro všechna bojová umění je kata keiko ústřední tréninkovou metodou, ať již v provedení individuálním, ve dvojicích nebo dokonce v celé skupině (např. taninzutori v aikidō). Kata jsou souborem útočných, obraných akcí a změn postavení prováděných v určitém stanoveném rytmu, úrovni a směrech, kterým odpovídá i předem stanovené dýchaní a případně kiai (výkřik). Pohyby v cvičení kata jsou směřovány ke skutečným bojovým situacím, jejich zacílení nemá žádná omezení a hlavním cílem je dosáhnout metody a způsobů, jak by v realitě probíhala likvidace nepřítele. Naprosto nezbytným požadavkem při cvičení je vizualizace protivníků a schopnost reagovat na živého soupeře, který v pokročilejších fázích cvičení ve dvojicích může reagovat neočekávaně, změnit rytmus a použít jinou technickou fintu. Na rozdíl od skutečného boje však nácvik kata nemůže rozhodnout mezi protivníky, aniž by došlo ke zranění nebo smrti a bojovník zvítězil. Nicméně, i v tréninkovém pojetí jsou kata skutečným zápasem i když útoky probíhají podle stanoveného schématu, pohyby v kata jsou naprosto totožné s pohyby v boji.
Jak již zde bylo zmíněno, praxe bujutsu i budō se zbraněmi, v našem případě s meči, probíhá převážně prostřednictvím forem kata. Mimo individuální cvičení je to jediný způsob, v němž mohou být akce nacvičovány bez nebezpečí zranění protivníka. Navíc bezpečnostní důvody vyžadují přizpůsobení skutečných zbraní požadavkům tréninku. V kontaktním kendō se cvičí v lehkém brnění (bōgu), pro cvičný zápas (jigeiko) a turnaje (shiai) se používá meč z bambusových lamel (shinai), pro bezkontaktní kata meč dřevěný (bokken nebo bokutō), případně kovový (iaitō). Aikidō používá výhradně bokken, prakticky se nepoužívají tsuba (záštita) a saya (pochva). Tsuba v kenjutsu kompletuje bokken, pro kontaktní kata se někdy používá bambusový shinai potažený kůží (fukuro shinai) a jen výjimečně se ve dvojicích používá iaitō (případně shinken). Iaidō už ze své podstaty, převážně v samostatných kata s imaginací soupeře, používá bokken s plastovou tsubou možná jen pro úplné začátečníky, pak obvykle iaitō a později shinken.
Nicméně i za nácvikem se všemi cvičnými zbraněmi by mělo být hluboké pochopení principů a nutná praxe se skutečným japonským mečem (tachi nebo známější výraz katana). Každý praktikant kterékoli disciplíny bujutsu nebo budō by měl znát principy tasení meče pravou rukou z pochvy od levého boku a následných technik s obnaženým mečem v obou rukou, pak i očištění meče (chiburi), jeho zasunutí (nōtō) do pochvy a nejen „zastrčení“ za pásek. Ať již ve své disciplíně praktikuje budōka cvičení samostatně (kihon, suburi, kata), ve dvojici (sotai, kata, kumite) nebo s více partnery, měl by znát nebo se alespoň potkat s mečem kovovým, ať již cvičným (iaitō) nebo skutečným (ostrý shinken).
Evoluce = specializace / kobujutsu (dō) & shinbujutsu (dō)
Ještě do začátku 17. století bushi nosili brnění (yoroi) a bylo nepředstavitelné, aby trénink omezili jen na jednu zbraň nebo umění. Ve válkách mohl bushi narazit také na protivníka, který bojoval s jinou zbraní. I v klasických ryū existovaly techniky zápasení ve zbroji (yoroi kumiuchi), ale aplikace technik bez zbraně (jūjutsu) nebo úderu (atemi) byla omezená. Zbraně měly prioritu a navíc, pro toho, kdo udeřil, byl úder poněkud bolestivější. S progresivním úpadkem brnění se během celé periody Edō šířil trend ke specializaci na jednu zbraň nebo umění. To později v 19. století přispělo ke zrodu moderních bojových disciplín bez zbraní. Taková umění se pak mohla šířit i mimo třídu samurajů, kteří jediní mohli nosit zbraně. Evoluce a specializace přispěly ke vzniku moderních disciplín, které postupně nahrazovaly staré „samurajské“ zbraňové systémy a vyvinuly se např. v dnešní masově přístupné aikidō, jūdō, karate-dō aj.
Cvičí-li dnes cvičenec jednu moderní disciplínu a současně studuje i umění jiné, může být označen za vyvrhele. Někdy až sektářský postoj různých disciplín je dnes často spojený s přesvědčením, že ta či ona disciplína je nejefektivnější a nejlepší. Tím ale popírají samotný smysl, hodnoty, filozofii a cíle bojových umění, které jsou společné všem disciplínám. Někdy tak přílišná specializace staví bariery hlubšímu a globálnímu chápání novodobých disciplín. Samozřejmě dnes nejsme bushi ani samurajové, jimž poslání i doba umožňovaly totálně se odevzdat nácviku všech možných forem boje. V kontextu našeho života i časových možností můžeme a musíme, zvláště zpočátku, svou cestu a studium zúžit na jednu partikulární disciplínu. Měli bychom se oddat nejlépe jednomu mistrovi, abychom po mnoha letech cvičení se solidním základem mohli své obzory a studia rozšířit. Pro japonská bojová umění je meč středobodem a na jeho zvládnutí jeden život nestačí, ale co když se meč setká s jinou zbraní nebo meč v ruce drží jen protivník? To je výzva, ale i dilema japonských bojových umění. Absence zbraní, ať již skutečných nebo cvičných, obzvláště v soutěživých jūdō a karate-dō, ale i kendō jen s bambusovým shinajem, dělají z těchto disciplín spíše bojové sporty než komplexní bojová umění.
Během éry shōgunů Tokugawa, v období míru bez množství občanských válek, postupně mizela potřeba skutečného válčení, na které byli bushi trénováni, a vytrácely se v bojích získané zkušenosti. Reálný nedostatek boje přinesl trendy směřující ke spiritualizaci bojových umění a modifikaci jeho technik. Samurajové časem ignorovali představy o boji a původně exkluzivní trénink se otevíral pro všechny a pro použití v běžném životě. Zatímco trénink kobujutsu zdůrazňoval v první řadě boj a z něj vycházející disciplínu a morálku, kobudō (ve smyslu stará = ko) obrátila pořadí těchto konceptů, morálku vyzdvihla a přidala estetickou formu. Rozdíl mezi oběma koncepty nám může částečně přiblížit např. iaijutsu, jako umění tasení meče a jeho následné použití ve dvojici proti meči útočníka s cílem ho zlikvidovat, a iaidō, jako umění tasení meče proti imaginárnímu útočníkovi. Bohužel, nedorozumění ve smyslu odvolávání se na skutečný boj budou mezi bojovníky vždy přítomná. Adept budō jen těžko akceptuje, že „bojová účinnost“ jeho disciplíny je příznivci bujutsu podceňována. Základním rysem změn v přístupu k bojovým uměním bylo však jen nové vyhodnocení priorit, a to v žádném případě neznamená, že v kobudō nejsou přítomny bojové a funkční aspekty, které zdůrazňuje kobujutsu. Osobní vzdělání v každé bojové disciplíně může být platné jen díky účinnosti. Budōka na cestě individuálního rozvoje morálky a sebezdokonalování, kterého dosahuje skrze osobní disciplínu, pouhou účinnost překračuje a navíc přihlíží k účinku estetickému. Se stejným úsilím a požadavkem na účinnost zkoumá i koncept „krásného“ boje, který souvisí s uměním, technikou i přírodou. Kobujutsu bylo vytvářeno elitou pro elitu, kterou mělo chránit v boji a muselo být především praktické. Kobudō bylo vytvářeno bez ohledu na sociální příslušnost tak, aby se každý mohl plně rozvíjet skrze personální zkušenost, která má vést k hlubšímu porozumění životu jako celku. Jeho cílem je integrovat jedince do společnosti hledající mír a harmonii, je proto možná méně praktické, ale o to více spirituální.
V klasifikaci japonských bojových umění se můžeme setkat s pojmy shinbujutsu a shinbudō (ve smyslu nová = shin). Mezi klasickým a moderním bujutsu existuje mnoho rozdílů. Klasické kobujutsu bylo vytvořeno pro profesionální vojáky, kteří byli na špičce sociální pyramidy v dobách, kdy bushi nosili brnění a celá země byla bitevním polem. Jako privilegium jedné společenské vrstvy bylo svázáno s partikulárním druhem etiky vyznávající morální zásadovost, čest, odvahu, loajalitu, integritu, což jsou hodnoty uznávané všemi klasickými bojovými uměními. Moderní shinbujutsu vznikalo v souvislosti se změnou privilegovaného postavení bojovníků, s vymizení brnění a se zavedením střelných zbraní, které neumožňovaly aktuální fyzický kontakt. Časem došlo k rozdělení shinbujutsu do dvou zcela odlišných kategorii na militární a civilní. Pro účely militantní není tato moderní forma tak odlišná od klasické. Strategie militárního shinbujutsu také spočívá v nalezení nedostatků v obraně oponenta a cílem je také destrukce oponenta. Druhy zbraní a válčení ve 20. století však často odřízly moderní vojáky od reality tradičně vedených soubojů a válek. Civilní shinbujutsu je plodem relativně mírové společnosti a má za hlavní cíl instruovat bezpečnostní vládní síly v technikách k udržení zákona a pořádku ve společnosti. Ačkoli takové techniky používá především armáda a policie, mohou být vyučovány i pro obyčejné občany za účelem sebeobrany a ochranu rodiny i majetku. V moderním sociálním kontextu většinou praktikant civilního shinbujutsu nestojí před profesionálem a jeho cílem není, na rozdíl od kobujutsu, protivníka zabít, ale jen zneškodnit a předat spravedlnosti. Toto zacílení ovlivňuje druh a způsob provedení technik a má tak vliv, pokud jsou srovnávaný s technikami klasického bujutsu či militárního shinbujutsu, na jejich menší účinnost či vhodnost.
Zatímco disciplíny kobudō, které byly zformovány v průběhu 17. století v periodě Edō, jsou modifikovaná kobujutsu, disciplíny shinbudō, které se formovaly po r. 1868 s reformami Meiji, zahrnují hluboký vliv myšlení Západu a jsou plodem moderního Japonska. Formy umění řazené pod kobudō měly pomáhat jednotlivcům rozvíjet se spirituálně v harmonii s přírodou. Formy umění řazené pod shinbudō vykazují více tendenci podporovat rekreační a sportovní aspekty bojových disciplín. Zatímco výuka kobudō, podobně jako kobujutsu, používá častěji zbraně a především formální metody nácviku (kata), výuka shinbudō používá zbraně podstatně méně a kata keiko často podceňuje ve prospěch volnějšího cvičení, které je beze zbraní bezpečnější. Adept kobudō obdrží osobní výuku, ve které hraje velkou roli intuice. Adept shinbudō se při cvičení více řídí masovými instrukcemi.
Kam bychom na základě výše uvedené kategorizace (ale hlavně podle smyslu) mohli zařadit např. dnešní aikidō, jūdō, jūjutsu, iaidō, karate-dō, kendō, naginatadō … a kenjutsu? Přiznám se, že se tak úplně neumím rozhodnout. Moje pátrání po tom, co to vlastně je a proč kenjutsu cvičím, se v mém článku rozvinulo více, než jsem zamýšlel. Je studium aikidō, kterému jsem věnoval spousty úsilí a času, obětoval tomu valnou část svého života i soukromí, jen prostou volnočasovou aktivitou? Jen fyzickou či sportovní činností bez hmatatelných výsledků a ocenění, tedy krom práva nosit nejen bílý pásek a tmavé kalhoty (hakama)? Jsou výsledkem této činnosti jen zranění, bolesti stárnoucího těla a žádné medaile? Naplňuje mé ambice, jež jsem si původně realizoval v jiných uměleckých disciplínách jako malíř, grafik, hudebník a herec, a moji touhu po seberealizaci a smysluplném životě jiný druh umění? Má to být právě aikidō, které mně navštívilo tak nějak samo, aby se časem stalo středobodem mých aktivit? A proč se z jiných disciplín stala pouhá hobby a aikidō jsem časem musel navíc doplnit o jōdō a kenjutsu? Rozhodně jsem se kdysi vydal na cestu objevovat svět budō aniž bych v té době věděl o co vlastně půjde. Dnes je i díky přístupnosti informací snadné pátrat a psát o budō, a v tomto článku hlavně o kenjutsu. Při rešerších jsem mohl „surfovat“ a brouzdat se v množství písemných materiálů na internetu, ale i z knih vydaných v češtině čerpat fakta o dějinách Japonska, bojových uměních, o samurajích i meči. Zvláště jsem se inspiroval texty z pera autorit znalých budō jako jsou Donn F. Draeger a Pascal Krieger. Z Pascalovy skvěle knihy „The way of stick“ jsem ostatně již dříve překládal a publikoval mnoho článků s tématikou budō (některé z nich uveřejnil Fighter´s magazin). Nicméně, studovat budō znamená především, a teď parafrázuji sám sebe: „Budō musíte mnoho let cvičit a cvičit, pronikat především skrze tělo do hloubky disciplíny, abyste se pak jako budōka mohli s ostatními podělit o své poznání a předat je třeba i psanou formou“. Na konci mého pátrání již zbývá snad jen „prostý“ popis toho, co sám studuji jako formu kenjutsu provenience Shiseikan budō a cvičím pod názvem Kashima no tachi.
Shiseikan budō & ISBA
Počátkem 20. století Kunii Zen´ya, shihanke 18. generace školy Kashima shin ryū, dále rozvinul principy této tradiční ryū-ha a zvláště po 2. světové válce usiloval o oživení klasické disciplíny bujutsu a její transformaci do formy budō. Jeho myšlenky převzal do své výuky i jeden z jeho žáků sensei Minoru Inaba, který byl zároveň i žákem významného učitele aikidō v honbu dōjō (Seigo Yamaguchi, 9. dan Aikikai), což opět svědčí o úzkém propojení disciplín kenjutsu a aikidō. Budova Shiseikan budō dōjō byla otevřena v r. 1973 za podpory a pod patronací Meiji jingū, shintōistické svatyně založené v období Meiji roku 1920 v parku Yoyogi v centru Tokia. Dnes je hlavním centrem obnovy tradičního japonského náboženství s úkolem oživit původního ducha Japonska (Yamato gokoro) v dnešní době. Velké moderní dōjō je komplexem několika hal určených výhradně pro trénink tradičních japonských bojových umění pod souhrnným názvem Shiseikan budō. Hlavním úkolem tohoto systému a forem jeho výuky je pomáhat všem lidem, kteří chtějí prostřednictvím studia disciplín budō propagovat morální vzdělávání ve spojení s šířením myšlenek a principů shintōismu. V prostorných dōjō, ale i venku v přírodě (střelnice pro lukostřelbu a trávníky v parku Yoyogi), se po celé dny praktikují samostatné budō disciplíny aikidō, jūdō, kendō, kyūdō a především kenjutsu pod názvem Kashima no tachi. Na původní bujutsu Kashima shin ryū odkazuje i spojení této formy kenjutsu s disciplínami battōjutsu (shinken) a taijutsu (aikijutsu), a pro nejzkušenější pak případně praxe s dalšími zbraněmi jako jsou bō (bōjutsu), jō (jōjutsu), yari (sōjutsu), naginata (naginatajutsu), shuriken (shurikenjutsu), tantō (kaikenjutsu).
Sensei Minoru Inaba (dnes 8. dan Aikikai) šířil principy výuky, které získal od svých učitelů (sensei Kunii a sensei Yamaguchi) mezi mnoha cizinci (gaijin), kteří v 60. a 70. létech studovali aikidō Aikikai v Japonsku. Ovlivnil tak mnoho dnešních evropských učitelů, i když jejich výuka v rámci aikidō (např. Ch. Tissier, F. Noel aj.) dodnes, až na výjimky (G. Mezzo, P. Orban aj.), není zcela systematizována jako samostatná škola kenjutsu. Jako mnoho držitelů licence na přenos znalostí různých škol (menkyo kaiden) upravil sensei Ianaba systém výuky původní školy a zahrnul do něj změny, které sice nejsou univerzální pro celou tradiční ryū, ale jsou relevantní pro přímé studenty školy (ryū-ha), pro kterou se prosadil název Kashima no tachi. V r. 1979 sensei Inaba poprvé vyučoval v Evropě (Německo) a pak pravidelně od 90. letech navštěvoval i další evropské země. V Shiseikan budō dōjō působil od počátku jako kanchō (tj. titul ředitel udělovaný dočasně Meiji jingū) než odešel v r. 2014 do aktivního „důchodu“ a byl vystřídán postupně dalšími kanchō (sensei Takahashi Araya a dnes sensei Tetsuya Udagawa).
Síla, elegance, krása a duchovní hodnoty budō mají kořeny v tradiční japonské kultuře neoddělitelně spjaté s jedinečnou japonskou spiritualitou a étosem, které jsou zároveň cennou součástí globálního lidského dědictví a přitahují tak zájemce z celého světa. Z těchto důvodů byla v r. 2009 založena organizace International Shiseikan Budō Association (ISBA), pro kterou je výzvou zachovat tradiční způsob výuky budō a předávat ducha budō nejen japonským studentům. ISBA dnes sdružuje třicet devět dōjō z celé Evropy a jedno z USA. Japonští mistři z Shiseikan budō dōjō samostatně, ale často společně s celou skupinou svých žáků (monjin) a v doprovodu shintōistických mnichů z Meiji jingu, jezdí pravidelně do Evropy na stáže a týdenní letní školy ISBA (Praha v r. 2015). Některá z evropská dōjō se ve vlastní praxi zaměřují pouze na kenjutsu pod názvem Kashima no tachi, kterému začal dávat přednost sensei Inaba. V řadě z nich se toto kenjutsu praktikuje ve spojení s aikidō té které místní linie. A to je i případ jediné české sekce kenjutsu Kashima no tachi v dōjō Aikidō Kenkyūkai Praha (člen ISBA od r. 2012). Autor článku (6. dan Aikikai) studoval tuto linii kenjutsu pod vedením v textu jmenovaných učitelů: G. Mezzo (od r. 1990), M. Inaba (od r. 2012), T. Araya (od r. 2014), T. Udagawa (dnes). Systém Kashima no tachi dosud nemá samostatné zkoušky, neuděluje samostatné technické stupně (ty zůstávají v linii aikidō Aikikai), ale v rámci ISBA je zaváděn systém učitelských pověřeni (shōden, chūden).
… pokračování příště.
Autor: Miroslav Kodym
Článek byl publikován v časopise Bojová umění (Fighter’s magazín)
(c) Fighters Publication a www.hayashi.cz/collections/bojova-umeni
