Se narodil 11.10. 1965 v Lounech a poprvé se seznámil s bojovým uměním ve třetí třídě ZŠ, kde navštěvoval sportovní klub jūdō v Mělníku. Po přestěhování do „Českého ráje“ se v roce 1982 začíná zajímat o taje bojového umění karate a to v Jičíně. V roce 1988 se setkává s japonským učitelem okinawského karate-dō, senseiem Takao Nakayou a doslova se mu změnil život.
„Mým hlavním záměrem je učit širokou veřejnost okinawské karate v nezměněné podobě.“ Jan Gyuris
Dobrý den Honzo, prosím představte se našim čtenářům a prozraďte o sobě nějaké základní informace.
Jmenuji se Jan Gyuris a karate se věnuji 45 let. Ve 13 letech jsem se začal zajímat o toto krásné bojové umění, a to v místním jičínském klubu Shōtōkan. V té době jej vedl pan Ladislav Dudek. Zde jsem strávil hezkých deset let.
V roce 1988 jsem se dozvěděl informaci o připravovaném semináři, na kterém bude, poprvé v Čechách, vyučovat okinawský učitel. Neváhal jsem a rozhodl se semináře zúčastnit a poznat, jak rozdílná bude výuka okinawského karate-dō než od lidí, které jsem doposud potkal. Setkání s mým pozdějším učitelem bylo relativně nenápadné, ale pro mě to byl důležitý impuls. Jméno toho učitele je Takao Nakaya sensei a budu si jej navždy pamatovat a uchovám si jej v mém srdci. Naše druhé setkání již znamenalo začátek našeho společného studia tradičních forem okinawského karate-dō, které trvalo celých 12 let. Poznání okinawského karate-dō pro mne znamenalo zásadní zlom a rozdíl, o kterém jsem do té doby jen slýchával, byl skutečně výrazný. Od počátku mě můj učitel „vychovával“ v okinawském duchu, což bylo mnohdy velice náročné a obtížné. Zkušenosti, které jsem měl možnost získávat v rámci studia okinawského karate-dō, jsou však skutečným pokladem.
V roce 2000 jsem měl možnost splnit si celoživotní sen. Navštívil jsem ostrov Okinawa a díky tomu jsem dostal šanci zodpovědět si některé dosud nevyjasněné otázky. Byl jsem přijat do rodinného dōjō senseie Joki Uemy senseie, čímž začala nová etapa mého studia okinawského karate-dō. I v pokročilém věku (v té době mu bylo 80 let) tento muž každý den trénoval a mně věnoval maximum svého času. To, co jsem předtím studoval se senseiem Nakayou, se na Okinawě ještě více rozvinulo do mnoha tematických směrů. Každoročně jsem se setkával s Joki Uemou senseiem a věnovali jsme se společně technikám i historii okinawského karate. Hned na druhé cestě na Okinawu jsem byl přijat i jeho synem, Yasuhiro Uemou senseiem, který v té době již převzal organizační vedení rodinného dōjō. V oblasti karate jsou oba učitelé velice inteligentní a jejich znalosti se zdají být téměř nevyčerpatelné. Jsem opravdu šťastný, že jsem dnes součástí tohoto dōjō, a mohu tak svým studentům (a nejen jim) zprostředkovaně předávat zkušenosti načerpané ze společného tréninku na Okinawě.
S naší asociací se můžete seznámit třeba na našich webových stránkách: www.rbka.cz. Jsou zde dostačující informace, nejen o historii a výuce, ale například i kde působí naše výuková centra.
Dlouhodobě se věnujete tradičním bojovým uměním. Co všechno jste si vyzkoušel a u čeho jste nakonec zůstal? Jaké technické či výkonnostní stupně jste obdržel?
Jak jsem již uvedl na začátku rozhovoru, bojovým uměním se věnuji již 45 let. Nicméně v tomto ohledu jsem velice konzervativní člověk. Od počátku jsem byl přesvědčený, že znalcem se mohu stát pouze za předpokladu, že se budu věnovat pouze jedné disciplíně. Později jsem si toto své přesvědčení potvrdil. Mým prioritním zájmem je tedy karate. Nevěřím myšlence, že se na profesionální úrovni můžete věnovat více disciplínám. Pro všeobecné znalosti se nicméně snažím studovat jūdō a aikidō, samozřejmě bez výkonnostních ambicí. Pomáhá mi to více pochopit techniky karate, a tím se tak i více orientovat v oblasti sebeobrany. Také se snažím znát techniky a kata kobudō, Shōtōkanu a Gōjū ryū, abych mohl lépe vysvětlovat témata na seminářích.
V karate jsem dosáhl 7. danu a titulu kyōshi. Na všechny stupně jsem prošel testem před okinawskou zkušební komisí.
Provozujete vlastní školu Shorin ryū Shubukan Uema karate-dō. Co všechno je náplní vašeho tréninku a kdo je Váš hlavní učitel?
Dovolte mi odpovědět ve větším detailu. Mým prvním učitelem okinawského karate byl Takao Nakaya sensei, který studoval u Chozo Nakamy senseie.
Na Okinawě se mě ujal Joki Uema sensei, toho učil zakladatel Kobayashi Shōrin Ryū, Chōshin Chibana. Joki Uema sensei se dále učil mj. u Shimabukuro senseie a také Gusukuma senseie. K mému velikému smutku bohužel v roce 2011 Joki Uema sensei zemřel.
Po jeho smrti jsem automaticky přešel k jeho synovi, Yasuhiro Uema senseiovi. Ten mimochodem studoval rovněž u Chōzo Nakamy senseie, a tím se kruh mých učitelů a jejich generačních linií uzavírá a zároveň pokračuje.
Mé dōjō letos slaví 35 let své činnosti. Nikdy jsem nepřipravoval své studenty na turnaje ani podobné akce. Mým hlavním záměrem je učit širokou veřejnost okinawské karate v nezměněné podobě tak, jak mě ho učili moji učitelé a jak je to učili zase jejich učitelé. Nemáme, jak bývá často zvykem, žádný hlavní A tým a ostatní týmy. Lidé se tak mohou učit techniky karate bez nutnosti se přizpůsobovat sportovní přípravě. Někdo trénuje pro sebeobranu, někdo pro zdraví, někdo jen tak pro radost. Každý má pro svůj trénink svůj osobní důvod. Okinawské karate rozhodně není o medailích. A tak mohou trénovat i lidé, kteří tyto ambice nemají. Pořádáme i veřejné semináře, které jsou otevřené úplně všem, bez rozdílu stylu.
V rámci svého karate cestování jsem se několikrát setkal s kluby, které se pokládaly za tradiční okinawská či japonská dōjō, ale se svými pravidly. Víte, myslím si, že aby karate trénink měl smysl, je dobré se držet jeho pravidel. Setkal jsem se dokonce od trenérů karate s názorem, že techniku nemá cenu trénovat, protože na to není čas. Ale karate je přeci celé o technice.
V naší asociaci se tedy trénuje zejména technika, kata a bunkai. Neoddělitelnou součástí je makiwara trénink, otužovací trénink a řada doplňujících, speciálních tréninků. Myslím si, že ve své podstatě všichni (myšleno všechny styly) trénujeme stejnou techniku, důležité je ale to, jaké know how dané dōjō používá k dosažení cíle. Toto know how je skutečně rozdílné a Okinawa je zatím nepřekonatelná.
Jaký je zájem o vaše cvičení a převládají muži či ženy?
Myslím si, že obecně je o okinawské karate celosvětově velký zájem. Nehledě na to, mnoho japonských učitelů v poslední době navštěvuje Okinawu a snaží se hledat historii svých technik. Naše Shubukan 守武館 rodina má pobočky ve Švýcarsku, Německu, Kanadě, Španělsku a Indii.
Abych byl konkrétní, tak v našem hlavním dōjō (česká pobočka) v Jičíně máme přes 70 studentů. Rozložení věkových kategorií je rovnoměrné. Děti od 6 let až po třeba 75leté studenty. Trénují u nás děti i dospělí, jednotlivci i celé rodiny. Máme speciální výukový program, který skutečně umožňuje trénink více členům z rodiny tak, aby jim to finanční možnost umožnila. Celkově naše asociace čítá okolo 350 studentů. Lidé samozřejmě také velmi oceňují rodinný přístup k celé karate komunitě. Mimochodem, v současné době se staví úplně nové dōjō naší asociace v Jičíně. V březnu 2024 by se mělo oficiálně otevřít.
Jak vy sám vnímáte bojové umění Karate-dō, které dlouhodobě praktikujete? Jaký vidíte rozdíl mezi karate v počátcích svého tréninku a nyní?
Odpovědět na otázku, jaký rozdíl je mezi karate dříve a dnes je obtížné. Veliké plus je v tom, že se o karate dnes můžete hodně dozvědět a rozhodnout se tak, kam půjdete trénovat. Již to není zúžené jen na Shōtōkan ryū 松涛館流.
Na druhou stranu je velice špatné, že společnost zpochybnila význam bojových umění. Přitom na Okinawě se karate například učí na školách. Věří totiž, že karate trénink je velice dobrou součástí charakterového růstu studenta.
Věřím, že kdyby se bojová umění vyučovala správně, tak by tu nebylo násilí a enormní agresivita. Že to není možné? A proč to tedy v Japonsku a na Okinawě funguje? Je jasné, že z hlediska výuky sebeobrany je technika pro karate velice důležitá. V tom je často problém, protože je pro to potřeba techniku znát a neustále ji trénovat a opakovat. Karate je systém sebeobrany, který využívá určité možnosti a výhody použití různých částí těla. Naučení a procvičení si vyžaduje mnoho času a stálé opakování. Z tohoto důvodu je má definice třeba jednoduchá, ale pro výuku velice složitá. Například k dobrému bloku patří pevný postoj, blok nesmí být nikdy cvičen pomaleji než útok protivníka. Po bloku následuje ještě rychlejší protiútok. A to je jen malý výčet toho, co dělá třeba blok dobrou technikou. Než se dosáhne potřebné kvality, je nutné projít obtížným procesem, který může u jednotlivců vyvolávat dlouhou dobu pocit bolesti. Zvláště trénink Kotte kitai (otužování) tento pocit ještě více umocňuje. Tento pocit je pak projevován menším nasazením a spíše je snahou se blokovacím technikám vyhýbat. Ale techniky bloků je potřeba chápat jako jednu z nejsilnějších zbraní, jakou budete v sebeobraně mít. Abyste mohli udeřit nebo kopnout, je zapotřebí nejdříve útočníkovu akci odblokovat. Jistě že existuje celá řada možných forem, jak toto uspíšit a kontrovat přímo protiútokem. Nicméně, kolikrát takto budete úspěšní? Kolikrát budete mít šanci takto rychle zaútočit? Soustřeďte se tedy nejdříve na základní pojetí sebeobrany a tím je vlastní obrana s počátečním blokem. Určitě dám za pravdu všem, kteří se budou ve svém studiu karate snažit o přímé kontrování. Proces výuky ale není možné urychlit tím, že se budou formy bloků procvičovat jen jako pohybový trénink. Musíte počítat s mnoha měsíci usilovného tréninku, aby se začala vaše blokovací technika formovat. Prostě se musíte rozhodnout, že bojové umění budete opravdu studovat. Až po dobré technice je možné začít se zaměřením na kumite. V českých zemích je tomu častokrát opačně. A to pro budoucnost karate není dobré.
Kolikrát jste navštívil Japonské ostrovy (Okinawu) a kdy naposledy jste tam pobýval?
Okinawa se stala mým druhým domovem. Okinawu navštěvuji každý rok, a když je možnost, tak i dvakrát do roka. Na Okinawu létám pravidelně, a pokud se ptáte, kolikrát jsem Okinawu navštívil, tak asi 26x. Naposledy tomu tak bylo tento rok, pobýval jsem tam celé léto. S oblibou vysvětluji, že Okinawa je místo na jiné planetě. Okinawané mají pro svůj život zvláštní výraz – ikigai. Je to okinawské tajemství dlouhého a šťastného života. Do ikigai samozřejmě patří i trénink karate. Učitelé karate by měli kus svého ikigai předávat svým studentům. Dávat jim naději. Věřím, že pohyb v karate je jeden z nejlepších pohybů pro tělo a udržení se v kondici.
Jaké speciální pomůcky využíváte při tréninku-myslím tím makiwaru atp.
Pomůcek je pro trénink karate veliká škála. Já osobně nejvíce používám makiwara a chishi. Nicméně asi nejlepší kombinace je spojení s posilovnou. Já osobně vždy ráno, 4x až 5x týdně, navštěvuji gym Bastards v Jičíně. Po obědě mám svůj individuální trénink karate a v podvečer každý den mám trénink se svými studenty.
Síla je v karate neoddělitelnou součástí tréninku. V karate potřebujete rychlost a tu můžete natrénovat jen přes sílu. Pro každého, kdo se o trénink zajímá více než okrajově, by navíc jasnou volbou měl být makiwara trénink.
Máte nějaké oblíbení tradiční zbraně?
A od pomůcek už není tak daleko k tréninku kobudō. Mojí nejoblíbenější zbraní je Sai, dále pak trénuji bō, tonfa, kama a nunchaku.
Pro karate má kobudō jeden hlavní význam. Perfektně zpevňuje zápěstí. Oficiálně kobudō naše asociace ale nevyučuje. A jen pro zajímavost, shubukanské portfolio čítá přes 50 kobudō a 53 karate kata.
Kdo nebo co Vás ovlivnilo či ovlivňuje na Vaší cestě učitele a praktikanta tradičního bojového umění?
Co mě ovlivnilo na mé cestě karate. Odpovím zcela netradičně. Na prvním místě to byla moje maminka. Jí děkuji úplně za všechno. Posléze samozřejmě Joki Uema sensei, který si mě přetvořil k obrazu svému. Byl to veliký karate gentleman. Vůbec celá Uema rodina a vlastně i Okinawa jako taková, mě kompletně změnila a ovlivnila můj život. Od roku 1988 jsem vychováván jako Okinawan a ne jako cizinec, co trénuje u Okinawanů. A to ve vás prostě zanechá stopu. Z profesního hlediska i společenského. Jsou určité zásady, které nemohu a ani nechci porušit. Moje karate filozofie je prostě jiná než u ostatních. Pro mě je důležitý trénink a ne medaile, nebo veřejné uznání. Tohle celé je Okinawa. Ano, Okinawa skutečně ovlivnila můj život.
Jak vnímáte moderní obranné prostředky jako například teleskopický obušek, obranný sprej či krátkou palnou zbraň?
Můj názor na obranné prostředky je stejný jako na kobudō. V určité fázi je potřebujete. To ale neznamená, že to budeme brát jako standard. Problém spatřuji ve vnímání, jak tyto prostředky používat.
Vůbec si myslím, že té agresivity je v lidech až moc. Už malé děti se kopou do hlav, protože jim společnost řekla, že to je vlastně standard. Každý den to vidí v televizi či na sociálních sítích. Proto jsem před chvílí poznamenal, že společnost totálně rozbila smysl bojových umění. V budoucnu to bude velký společenský problém, který přinese kriminalitu a násilí. Výchovný vliv bojových umění na současnou společnost můžeme dosáhnout jen tehdy, když se budou lidé seznamovat s opravdovou podobou karate-dō a pokud se naučí naslouchat celému kontextu karate. Tím je myšlena struktura samotného tréninku. Trénink je součástí vývoje nejen fyzických předpokladů, ale i samotného myšlení studenta.
Jak vnímáte současnou scénu bojových umění a jejich představitelů v České republice?
Víte, téhle otázky jsem se tak trochu obával. Moje odpověď asi nebude mnoha lidem po chuti a nebude korespondovat se současnou dobou. Nicméně pokusím se odpovědět. Přijde mi, že v ČR máme zakotvena zvláštní nepsaná pravidla, která pro řadu lidí představují neřešitelný problém. Například:
1. Pokud pochází informace od někoho jiného než od vás, je to lež.
2. Každá snaha o rozvoj karate musí být po zásluze potrestána, protože je podezřelá.
3. Nerozhodují znalosti, ale pokud možno co nejvyšší stupeň.
4. Loajalita a respekt je na obtíž, a tudíž nežádoucí.
Společnost vždy karate ovlivňovala, a bude tomu tak vždy po celou existenci karate. Samotný fakt, že se z karate, jakožto sebeobranné techniky, stal sport, je toho samotným důkazem. Náš budoucí postoj určí i budoucnost karate. V každém případě může být karate přínosem pro společnost, ale musí být správně chápáno.
Pro mě je v českém karate také zbytečně moc politikaření a lidé se až příliš soustředí na výkonnostní stupně namísto kvality tréninku a techniky. Již děti jsou tlačeny do vysokých kata, protože to prý je potřeba k úspěchu na turnajích. Držitelé vysokých stupňů neznají základní kata, protože to jsou přeci „kumiťáci“. Mám dojem, že karate se přestalo studovat, a jen se tak nějak trénuje. Neměli bychom ale zapomínat, že karate je především a v první řadě sebeobranný systém, který by měl být otevřený úplně všem. A tomu musí odpovídat i koncepce výuky, do které bychom neměli zavádět myšlenku na medaile jako hlavní prioritu. Jak jsem řekl před chvílí, karate je celé o technice. Jeho pravidla nelze zjednodušovat, v tom je kouzlo tréninku a tzv. cesty karate. Hlavně je to boj sám se sebou a ulehčování, nebo vybírání si vhodných pravidel, karate jen znehodnocuje.
Například hojně používaná slova uss, nebo oss. Ať si o tom každý myslí co chce, ale Okinawany to prostě uráží a v žádném okinawském dōjō to neuslyšíte.
Zdá se mi, jako by pro mnoho lidí byl pojem okinawské karate sprosté slovo. Je třeba ale si uvědomit, že karate vzniklo na Okinawě a např. znalosti z původních kata, by pomohly lépe chápat význam technik i v jiných stylech. Zkušenosti z tréninku by pak jistě pomohly v dalším zdokonalování např. pevnějších postojů, silnějších bloků a podobně. Karate je zkrátka především sebeobranný systém a ne pohybová show.
Také se ve společnosti karate hodně hledí na stupně. Připadá mi, jako by technické stupně byly důležitější než technika. Chtěl bych vás ujistit, že pásy nejsou tak důležité, jak se mnozí domnívají. Je to pouze symbol. Pro karate by bylo prospěšné, aby se upustilo od páskování, protože se na to klade až veliký důraz, místo aby se stále zdůrazňovalo, co znamenají. Tento systém spíše ubližuje karate, než aby byl přínosem.
Jaké další koníčky (samozřejmě mimo karate) máte?
Na ostatní záliby mi moc času nezbývá. Téměř všechen svůj čas věnuji tréninku a vedení asociace. Ale moji velkou láskou je posilování. Ani ne pro velikost svalů, ale pro sílu v technikách. Už jsem se o tom zmínil. Navštěvuji jičínský gym Bastards pod vedením Davida Frýby. Je to nejen skvělý trenér, ale i kamarád. A naše Bastards parta je prostě báječná. Můj život je prostě karate.
Vaše žena také cvičí karate, jak jste se poznali a trénujete spolu?
Ano moje žena také trénuje a je mi velkou oporou. Začala nesměle před 12 lety. Takže jsme se poznali na tréninku. Byl jsem na ní samozřejmě od začátku přísný 😊. V roce 2018 jsme své soužití stvrdili neoficiální, ale tradiční svatbou na Okinawě. Měli jsme krásné okinawské kroje a ceremoniál, no zážitek na celý život. Na svatební oslavě bylo přes 100 Shubukanů a do dneška vzpomínáme na každý moment. V roce 2019 jsme se posléze vzali v ČR a oficiálně uzavřeli manželství. Nic méně i zde jsme si trochu svatbu provoněli Japonskem. Našimi hosty byli můj nejlepší okinawský přítel Hideo Nakazato a dnes již bývalý japonský atašé Toru Furugori.
Jak vnímáte některé aspekty japonské kultury, jako například čajový obřad, kaligrafii, básně haiku atp.?
Velice si vážím každého, kdo se věnuje japonské kultuře. Například v Ostravě Jan Kudla vytvořil krásné japonské centrum, kde pořádají mnoho zajímavých akcí. Nedávno také česko japonské vztahy oslavily 100 let. Japonsko ČR vnímá velice kladně a v poslední době to samé vnímám v opačném směru. Je tu řada lidí, kteří se snaží japonskou kulturu propagovat a to je moc dobře.
Kaligrafie je například pro mě jasnou volbou v podobě názvu našeho budoucího dōjō. Všechny kaligrafie, které použiji, mám již teď napsané od opravdového znalce kaligrafie na Okinawě. Jeho jméno je Masahirō Teruya, Bohužel já nic z toho nepraktikuji. Nicméně v karate se s tím setkávám den co den, respektuji a obdivuji japonskou kulturu. Byl jsem přítomen čajovému obřadu a byla to neskonalá krása a dokonalost.
Jaké máte aktuální cíle a přání – co se týče osobního, ale i „cvičebního“ života?
Dosahování cílů v životě je jako trénink v karate. Když půjdete krok za krokem, vysněného cíle určitě dosáhnete. A jak říkávala moje maminka, nic se nemá uspěchat. Moje přání jsou ve své podstatě zdánlivě jednoduché, ale také se nesmí uspěchat. Mým velkým projektem je výstavba asociačního dójo. Jestli bych chtěl, aby po mě něco zůstalo, tak to je právě dōjō. Mým přáním je pak toto dōjō dlouho zvelebovat.
Můj karate cíl je jasný. Chtěl bych se dožít stejného aktivního věku, jako můj učitel Joki Uema sensei. V 90 ti letech stále trénoval. Já bych chtěl také dlouho trénovat a předávat karate dalším generacím. Mým přáním je, aby se bojová umění vrátila tam, kde mají mít své místo. Z mé strany pro to udělám své maximum. Proto jsou naše výuková centra otevřená úplně každému. Lidé se už nemusí bát přijít na trénink bojových umění. No a třeba v Praze si mohou s námi zatrénovat v ZŠ Praha 7, Strossmayerovo náměstí 4.
A Vám Martine moc děkuji.
Bylo mi potěšením se s vámi seznámit Honzo – díky.
Text: Martin Hradecký
Foto: archív J. Gyurise
JAN GYURIS
nar. 1965
7. dan karate-dō a titul kyōshi
prezident Shōrin-ryu Shubukan Uema karate-dō dōjō ČR
učitelé: Uema Joki, Uema Yasuhiro, Nakaya Takao
Článek byl publikován v časopise Bojová umění (Fighter’s magazín) 2023-11-12
(c) Fighters Publication a www.hayashi.cz/collections/bojova-umeni
