tajné zbraně japonských bojových umění (část první)
Když studujeme válečná umění v Japonsku, nemůžeme opomenout oblast využití různých zbraní, která je v nich obsažena. Většina lidí si velice snadno vybaví yumi 弓 (luk), yari 槍 (kopí), naginatu 長刀/薙刀 (halapartnu), katanu 刀 (meč) anebo třeba hinawajū 火縄銃 / tanegashimu 種子島 (mušketu). Tyto zbraně byly hojně využívány na bojišti a časem se staly symboly japonských válečníků bushi 武士. Kromě těchto typických zbraní vyvinuli japonští bushi i řadu méně známých zbraní, které zvyšovaly efektivitu jejich technik často v prostředí mimo velká bojiště. Tyto zbraně jsou dnes známé pod termínem hibuki 秘武器 a nebo také kobuki 小武器 (malé/drobné zbraně). Těmito termíny se omezíme na popis zbraní, které tedy nepatří do již zmíněného obvyklého arzenálu samurajů, jako je používání dlouhého nebo krátkého meče (daishō 大小), ale zaměříme se na poměrně širokou škálu zbraní určených pro řekněme doplňkové užití, mnohdy v sebeobraně jako poslední možnost v případě nenadálého útoku.
V několika článcích se pokusím alespoň stručně popsat některé méně známé zbraně vyskytující se v historii japonských bojových umění, které by se daly považovat za zástupce zbraní zvaných hibuki.
Nejprve se ale podívejme na samotný význam slova „hibuki 秘武器”. Tento termín většina odborníků nejčastěji překládá jako „tajné/skryté zbraně“, ostatně slovo „hi 秘“ znamená „tajné“ a slovo „buki 武器“ označuje „zbraně“. Nicméně tento překlad může vytvářet představu, že se jedná o malé zbraně, které se mohou snadno ukrýt například v oblečení či přímo v rukou válečníka. Ty se ale ve skutečnosti označují termínem kakushibuki 隠し武器, který je překládán jako „skryté zbraně“, právě ve smyslu jejich velikosti a možnosti je snadno ukrýt před oponentem. Kakushibuki osobně považuji spíše za podskupinu hibuki. Tajné zbraně, hibuki, byly v mnoha případech vyvinuty na základě konkrétní tradice či školy a jejich použití/techniky jsou uchovávány v tajnosti a jsou jen pro ty nejpokročilejší studenty takovýchto škol. Pod kapitolu hibuki nespadají pouze a jen malé zbraně, ale spíše označují méně známé zbraně feudálního Japonska. Mezi tyto zbraně patří i ty, které původně mohly být nějakým nástrojem, třeba zemědělským, a následně byly upraveny pro bojové využití jako je tomu v případě kamy 鎌 (srpu) a z ní vyvinuté varianty kusari gama 鎖鎌, která je masivnější a je k ní připojen několik metrů dlouhý řetěz zakončený kovovým závažím.
Pod hibuki také spadaly zbraně, které měly naoko budit dojem všedního předmětu. Takové zbraně se označovaly také termínem shikomibuki 仕込武器 a mohly vypadat třeba jako běžné vycházkové hole, které ale měly uvnitř ukrytou čepel. Tyto vycházkové hole se označují termínem shikomi-zue 仕込み杖. V případě shikomi-zue se mohlo jednat i o úpravu, kdy byl v holi schován řetěz zakončený kovovým závažím. Dalším příkladem podobného typu zbraně byl shikomi tessen 仕込鉄扇 (nebo-li shikomi sensu 仕込扇子), což byla čepel nebo bodec skrytý v těle vějíře. A jako ještě jeden příklad těchto zbraní uvedu shikomi-bue 仕込笛, což je opět bodec či krátká čepel ukrytá v těle japonské flétny. Všechny tyto zbraně byly primárně využívány pro případ sebeobrany (goshinjutsu 護身術), kdy byly při vlastní obraně překvapivě využity proti útočníkovi. Tyto zbraně bushi logicky více využívaly v době, kdy již nebylo zákonem dovoleno nosit u sebe meče z důvodu zrušení samurajského stavu reformami Meiji v roce 1868. Takovéto zbraně pro svou ochranu využívali také bohatí obchodníci. Některé zbraně, které jsou dnes řazeny mezi hibuki, mají kořeny v tradicích škol ninjutsu, které vyvíjely tyto zbraně ve velkém. Samurajské školy ale v tomto směru nezůstávaly v žádném případě pozadu. Bylo naprosto přirozené, že se válečníci seznamovali ve své době i s méně užívanými zbraněmi anebo je sami vyvíjeli.
Zbraně, kterým budeme v tomto textu věnovat pozornost, jsou yawara-bō a suntetsu, které se v různých variantách vyskytovaly hned v několika koryū (japonských tradičních školách bojových umění) a i některé moderní směry budō je zahrnuly do své výuky.
Yawara-bō 柔棒
(krátká / měkká tyč)
Tato krátká, převážně úderová zbraň byla a je využívána v mnoha školách jūjutsu 柔術, tedy stylech primárně neozbrojeného boje, pro větší efektivitu praktikovaných technik. V souvislosti s touto zbraní se můžeme setkat jednoduše s názvem yawara 柔. Jedná se ve většině případů o krátkou dřevěnou tyč, která je držena v dlani a jejíž konce vyčnívají z dlaně na obou stranách ruky. Yawara má nejběžněji délku mezi šesti až dvanácti palci. Samo sebou se můžeme setkat s delšími či kratšími variantami, ale ty jsou spíše raritou. Tělo yawary bývá vyrobeno z tvrdého dřeva stejného typu, ze kterého se vyrábějí například tyče bō 棒, jō 杖, hanbō 半棒 nebo třeba ratiště pro dlouhé bodnosečné zbraně. Dnešní varianty této zbraně jsou vyrobeny z téměř jakéhokoli myslitelného tvrdého materiálu.
Rukojeť má kulatý průřez o průměru od půlky až do jednoho palce. Často je tvarována tak, aby ideálně zapadla do dlaně bojovníka a bylo možno ji plně sevřít do ruky. Rukojeť může být také opatřena příčnými drážkami umožňující pevnější úchop zbraně. Konce yawary bývají nejčastěji hříbkového tvaru, ale setkat se můžeme s plochými, zúženými anebo dokonce špičatými koncovými částmi dopadových ploch zbraně.
Když budeme pátrat v historii po vzniku této zbraně, můžeme se setkat s názorem, že yawara vznikla nebo byla inspirována z užívání jednohroté vadžry (tib. dordže, jap. tokkoshō 独鈷杵), tedy z předmětu využívaného také mnichy ve feudálním Japonsku při jejich buddhistické praxi. Pokud se trochu zastavíme u tohoto náboženského předmětu, tak bychom měli uvést, že buddhistická vadžra prvotně symbolizuje nezničitelnou, nehybnou, nedělitelnou a neprostupnou absolutní realitu. Jednohrotá vadžra symbolizuje jednotu všech protikladných symbolů. Ze středů měsíčních disků tohoto druhu vadžry vycházejí dva symetrické hroty čtvercového průřezu. Špice hrotů mívají obvykle zužující se tvar jehlanu a připomínají hrot oštěpu nebo čepel meče. S trochou fantazie je jasné, že bylo možné takového tvaru velice snadno a efektivně využít pro některé druhy útoků.
Využití yawary
Už jen samotným sevřením yawary v dlani dochází ke zpevnění pěsti, čímž se zvyšuje účinnost úderů či bloků prováděných klouby ruky. Další metody boje využívaly koncových částí zbraně k úderu nebo vyvinutí tlaku na citlivé (vitální) body lidského těla. Díky tvaru yawary bylo možné vytvořit při těchto útocích tak silný tlak na zasažené místo, že bylo více než pravděpodobné, že dojde k jeho poranění či vlivem tohoto úderu k úplnému vyřazení oponenta z boje. I výrazně slabší bojovník byl schopen takto poranit silnějšího nepřítele. Vitálními body, které lze yawarou snadno zasáhnout, jsou například: spánek, čelist, oblast pod nosem, brada, rameno, oblast mezi bicepsem a tricepsem, loket, předloktí, hřbet ruky, solar plexus, oblast ledvin, genitálie, koleno, kotník a další. Většina škol bojových stylů vyvinula své techniky tak, aby zasahovaly oblasti, které přímo ohrožovaly pohyb, zdraví a život nepřítele, tzv. kyūsho 急所. Při přesném zasažení takových míst mohla být yawara opravdu zničující. To je důvodem, proč se yawara a její varianty staly využívanou zbraní v mnoha stylech.
V případě, kdy je yawara držena přes dlaň, je možné využít ji k blokování různých útoků a v některých případech dokonce když jsou vedeny nožem či mečem. Yawaru lze také použít pro nasazení různých pák a technik, během kterých dochází k znehybnění protivníka.
Některé prameny uvádějí, že bylo možné si yawaru vybavit pomocí různě dlouhých lanek podobně jako tomu bylo v případě zbraně zvané tenouchi 手之内. Yawaru tak bylo možné vymrštit proti oponentovi, bolestivě jej zasáhnout a následně si yawaru přitáhnout zpět do ruky a využít ji pro další techniky. Nicméně lanko také nemuselo být spojeno se samotnou yawarou, mohlo být jen omotáno okolo zápěstí válečníka. Bývalo pak využíváno k různým bojovým technikám, jako je např. zachycení končetiny nebo zbraně, škrcení, rdoušení a také k zadržení útočníka poté, co byl poražen.
Jak je patrné z předešlého výpisu, možnosti využití yawary byly opravdu široké.
Yawara ve výbavě policie
Zajímavostí je, že v moderní historii se yawara načas dostává jako jeden z donucovacích prostředků do arzenálu policie. Postaral se o to v roce 1940 japonský přistěhovalec do Spojených států jménem Frank Atsuo Matsuyama (28.9.1886–10.2.1957). Matsuyama učil ve 30. letech 20. století používat yawaru policisty v policejním oddělení v Berkeley v Kalifornii.
Matsuyama později napsal knihu „How to Use the Yawara Stick for Police“ podrobně popisující použití jeho modernizované verze yawary, kterou vytvořil okolo roku 1937 přímo pro policisty. Tato yawara byla původně vyrobena z tvrzeného plastu.
Matsuyama ve své knize uvedl: „Tyč yawara je velmi účinná, snadno se nosí a snadno se ovládá. Je těžké, ve skutečnosti téměř nemožné, aby ji kdokoli byl schopen odebrat z ruky policisty. Yawara je velmi nenápadná, diskrétní při svém využití a zároveň je akceptovatelná veřejností jako policejní donucovací prostředek.“ Manuál z roku 1985 pod názvem „Police Yawara Stick Techniques“, popisuje výhody a nevýhody yawary jako zbraně. Manuál uvádí, jak mohou členové policejních složek efektivně využívat yawaru a obsahuje mnoho ilustrací demonstrujících široké využití této zbraně.
Suntetsu 寸鉄
(železný palec)
Suntetsu je druhou zbraní, které se budeme věnovat v tomto článku a její využití je velmi podobné využití yawary. Suntetsu spadá také do kapitoly kakushibuki 隠し武器, tedy zbraní, které je možné snadno ukrýt v ruce válečníka. Suntetsu 寸鉄 znamená „palec železa“, sun 寸 byla japonská měrná jednotka rovnající se asi palci, avšak zbraň byla obvykle dlouhá mezi 5–8 palci a mohla být také nazývána gosuntetsu 五寸鉄 (pět palců dlouhé železo) nebo hassuntetsu 八寸鉄 (osm palců dlouhá varianta) v závislosti na délce. Druhé slovo, tetsu 鉄, znamená „železo“.
Suntetsu je kovová tyč či hrot o délce asi 6 palců s připojeným kroužkem/prstenem, do kterého se umisťoval prostředníček, zatímco tyč suntetsu spočívala v dlani. Prsten je připevněn pomocí otočného čepu k tyčce, díky tomu je možno tyčí otáčet, i když je prst vsunut do prstenu. To umožňovalo různé pozice a techniky úderů, stejně jako skrytí zbraně. Kroužek nebyl tak těsný, aby neumožňoval rychlé sejmutí zbraně podle potřeby. Suntetsu je nenápadnou zbraní a relativně snadno je možné se naučit, jak jej používat. Využívá se pro blokování, bodání, údery, zachycení, házení. Většinou je využíváno pouze jedno suntetsu ale existují školy, které využívají suntetsu v páru.
Díky svému tvaru umožňuje několik metod samotného držení, které výrazně rozšiřují využití zbraně. Tady jsou základní čtyři způsoby držení (mochi gata 持ち型):
- tenchi mochi 天地持ち – držení v sevřené dlani
- nishitsuki mochi 二指突き持ち – držení s napřímeným ukazovákem a prostředníkem
- boshitsuki mochi 母指突き持ち – držení v sevřené pěsti pod palcem
- hira ichimonji mochi 平一文字持ち – držení v otevřené dlani souběžně s prsty
Tenchi mochi je určeno především pro vytváření tlaku a různých metod zachycení oponenta. Další dvě metody jsou výhodné pro techniky úderů (tsukiwaza 突き技). Obě tyto techniky úchopů jsou zesíleny buď palcem (boshitsuki mochi), nebo prostředníkem a ukazováčkem (nishitsuki mochi). Díky tomu jsou tyto úchopy ideální pro přímé údery do očí, obličeje, krku, trupu, horní části paží atd. Přímý úder se suntetsu drženým v kterémkoli z těchto úchopů je extrémně zničující. V pořadí čtvrtá technika úchopu (hira ichimonji mochi) je navržena pro uchopení a držení za účelem vyvinutí tlaku na klouby a kosti, stejně jako pro rychlé bodnutí do měkkých oblastí lidského těla.
Z hlediska tvaru existovalo velké množství různých typů suntetsu, které vytvořily různé školy. Některá suntetsu měla na prstenu vykován kovový bodec pro efektivnější techniky úderů. Samotná tyč suntetsu byla různých tvarů. Od klasického rovného zakončení, přes zúžené konce až k různým tvarům hrotů a bodců, které údery měnily v bodnutí a způsobovaly tak důraznější zranění. Otočný kroužek/prsten mohl být připevněn ke středu tyče nebo blíže k jednomu konci, který byl obvykle potom zúžený nebo špičatý. Samotná železná tyč mohla být v průřezu buď kulatá, čtvercová nebo dokonce šestihranná.
Asi největší popularitu si suntetsu získalo během bouřlivé konce shōgunátu (vojenského vládního zřízení) v éře Bakumatsu 幕末 (1853–1867) na konci období Tokugawa (Tokugawa-jidai 徳川時代, 1600–1868). Jako obranná zbraň se rychle uchytilo nejen mezi samuraji. Díky tomu řada učitelů bojových umění či systémů zařadila v této době tuto zbraň do osnov svých škol a vytvářela další techniky jejího využití. Stala se tak populární skrytou zbraní v několika školách nejen jako doplněk k technikám neozbrojeného boje jūjutsu 柔術. Zajímavostí je, že se pro neozbrojený boj používá také termínu yawara 柔, který známe z předešlé kapitoly.
V osnovách školy Takenouchi hangan ryū 竹内判官流 je suntetsu označováno jako kakushibō 隠し棒 (skrytá hůl), což odráží skrytou povahu této zbraně.
Vzhledem ke své všestrannosti lze suntetsu považovat za jednu z nejdůmyslnějších zbraní koryū bujutsu 古流武術, starých stylů. Suntetsu je nejčastěji definováno jako skrytá obranná zbraň s technikami, díky kterým se můžete stejně účinně bránit útokům prázdnou rukou i mečem. Hlavním účelem suntetsu je zasáhnout zranitelná místa, ale také se používá pro odhození nebo zachycení útočníka.
Mezi školy využívající některou z podob suntetsu patří například Toda ryū 戸田流, Togakure ryū 戸隠流, Shindō tenshin ryū 新道天真流, Daito ryū aikibujutsu 大東流合気武術 a další.
Závěr
V současné době najdeme mnoho „moderních“ variant yawary či suntetsu, jako jsou třeba kubotany a taktická pera, které se stále častěji vyskytují v rámci mnoha systému, ať již praktikovaných bezpečnostními složkami nebo v civilním sektoru.
Tyto zbraně jsou jednoduchým a levným sebeobranným prostředkem vhodným jak pro muže, tak i pro ženy. Lze je nosit schované v kapse či na klíčích. Jejich hlavní výhoda spočívá v nenápadnosti a momentu překvapení. Základní jednoduchý úder namířený na výstupky kostí, krk či obličej způsobí útočníkovi ostrou bolest, čímž lze uvolnit jeho sevření či získat čas na útěk. Opravdu účinné použití je však podmíněno kvalitním tréninkem s těmito zbraněmi a základní znalostí anatomie pro efektivní vedení úderů na tlakové body. Jejich hlavní výhodou je vysoká účinnost a především snadná ovladatelnost, ale to už je trochu jiné téma.
Použité zdroje:
kniha „Samurai weapons, tools of the warrior“ autora Dona Cunninghama
kniha „Secret weapons of jūjutsu“ autora Dona Cunninghama
kniha „Taihō-jutsu“ autora Dona Cunninghama
kniha „Historie a tradice ninjutsu“ autora Hatsumiho Masaakiho
kniha „Sengoku ninpō zukan“ autora Hatsumiho Masaakiho
kniha „Classical fighting arts of Japan“ autorů Tanaky Fumona a Nakashimy Atsumiho
kniha „Symboly tibetského buddhismu“ autora Roberta Beera
Připravil: Pavel Slavík
Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague
Poznámka ke článku: tento text byl publikován v časopise “Fighter’s magazín”.
