Glosa Patrika Ortha
Nedávno jsem letmo přehlédl text o katách, v němž bylo poznamenáno, že je kata „sportovní disciplína“. V jiném zas jedna respektovaná osobnost světa budō jen tak mimochodem zmínila, že katy jsou vlastně jako scénický šerm. Ve výkladových slovnících, dokonce v těch kvalitních, se dočteme, že kata je „souborem vzorových pohybů“ (nacvičených, dohodnutých aj.), přičemž překlad termínu kata je jednoduše „forma“ nebo „tvar“. Podobně se v jistých obměnách dozvíme, že kobudō je „bojové umění z Okinawy“, případně „bojové umění užívající zbraně“, nebo ještě úžeji „bojové umění užívající zbraně z Okinawy“.
Je poměrně zajímavé pozorovat, jak se mění význam některých pojmů, které jsou běžné ve světě bojových umění – jak se posouvá, formuje a někdy i deformuje výklad těchto pojmů. Jsem docela opatrný, mluvím-li o deformování, ale někdy si taková tvůrčí práce s fakty jiné než příkré hodnocení nezaslouží. (Typicky cílená záměna znaků, například kobudō jako „malé bojové umění“.) Jak jsem napsal – jsem opatrný, také protože chápu, že jazyk se rozvíjí, takže i čeština (a ostatní živé jazyky) do svého repertoáru přijímá, přesněji přejímá, cizí slova, vykládá je a díky (díky?) tomu se uvnitř konkrétních skupin tento výklad (ne překlad!) stává závazným. Tedy kata v jisté komunitě může být soutěžní disciplínou, souborem pohybů, nebo třeba „bojem proti imaginárním protivníkům“. Pokud je tato skupina nebo disciplína masovou, šíří se nový význam pojmu snáz a prorůstá do dalších skupin a komunit. Japonské slovo se počešťuje (poangličťuje, poněmčuje, pofrancouzšťuje), stává se běžnou součástí sociolektu dané skupiny. Někdy dochází k obousměrným posunům, nebo dokonce k posunům vícečetným – mnoho japonských bojových umění k nám přišlo ze západu.
Pro mě osobně je kata formou (jen překlad), někdy souborem, jindy ovšem jedním (!) konkrétním pohybem, vzácně proti „imaginárnímu“ protivníkovi, protože katy cvičíme v páru. Kata je současně (a především!) metodou přenosu – uvnitř katy jsou totiž uchovány konkrétní techniky a jejich fragmenty, které se předávají a (snad) vedou k pochopení, pokud přenos funguje, pokud katu předává ten, kdo ji pochopil v kontextu a v pořadí, jak byla zakomponovaná do celého systému. Kata často využívá katu předchozí nebo následující. Kata je pro mě ne(z)hodnotitelná, nelze ji srovnat s jinou katou, či s provedením téže katy jinou osobou. Kata v provedení dvou různých jednotlivců nemusí nutně vypadat stejně – vlastně by neměla (rozdíl může být daný fyzickými možnostmi, temperamentem, věkem atd.). Takže stěží existuje jednoznačně lepší nebo horší kata, katu nelze objektivně hodnotit v soutěži! Neztrácejte pozornost, prosím. Napsal jsem „pro mě“. Pokud někde existují hodnotící kriteria a tabulky, logicky je možné tam i v katách soutěžit. Ostatně soutěžit se dá i v poezii nebo ve vaření 
Stejně tak se posunul význam termínu kobudō. Pro mě je to jednoduše „staré bojové umění“ (opět překlad), ale klidně můžeme vršit další určující kritéria – např. disciplína, která vznikla před reformou Meiji, případně bojové umění „registrované“ Nihon kobudō kyōkai nebo Nihon kobudō shinkōkai. S Okinawou souvisí jen nepatrně, se zbraněmi (někdy) vůbec. Jde tedy o skupinu japonských bojových umění, ale v „karate“ komunitě může jít o řadu umění, která se na Okinawě cvičila se zbraněmi. Jen tedy, pokud si za příklad vezmeme naši školu, která vznikla na Kyūshū v 17. století, vedle „zbraňových systémů“ se válečníci klanu Kuroda, pro které byla vytvořena, věnovali umění zadržení a poutání – což se dělalo zbraněmi, následně holýma rukama i nakonec provazem. Obdobně se mezi kobudō (v Japonsku) standardně řadí školy užívající zbraně, ale i neozbrojený boj.
V našem prostředí je stále populárnější termín koryū (ten se netýká pouze bojových umění). Kromě vágního a romantického „koryū jsou dávné, smrtící, neexistující techniky“, by se prostě dalo říci, že jde o synonymní výraz pro kobudō (v kontextu bojových umění). Jde prostě o starou školu, která se v čase (a dnes už i v prostoru) přenáší z učitele na žáka, plyne v čase. Tohle vnímám jako zásadní – existuje-li metoda (katageiko), definovaný systém (katajun, respektive zápis v denshō a mokuroku), učitel a jeho žák, pokud oba respektují metodu a systém, může dojít k přenosu. Časem se ukáže, bude-li přenos úplný, protože může z mnoha důvodů dojít k rozchodu před úplným předáním.
Tedy korjú není skupina technik, které se učí bez ladu a skladu, bez dlouhodobého „vztahu“ mezi učitelem a žákem, bez kontroly a pořadí, anonymně.
Přesto (opět je řeč o konkrétních komunitách) se můžete setkat s termínem „koryū“ jako skupinou technik – typicky seiteigata iaidō oproti katám např. Musō jikiden Eishin ryū, Hōki ryū nebo úplně jiné školy, případně s moderní verzí nějaké koryū katy. Například tsuki zue v jōdō je třetí katou v originálním systému, ale první v tom moderním (ZNKR jōdō, které vznikalo od druhé poloviny 60. let), nebo tachi otoshi bylo původně úplně na začátku, zatímco v seitejō je osmou katou v pořadí. (Tato změna je pro někoho, kdo nezná celý systém, nedůležitá.) Takže někdo, kdo se řídí standardy, v nichž systém „seitei“ existuje, musí respektovat jiný postup a požadavky a snad se časem i naučit dva různé způsoby provedení téhož pohybu, postoje a techniky. Zde se posunul význam pojmu, ale i metody.
Zatímco v tomto případě získává odborný termín (koryū) nový, ale širší význam, v případě termínu kata jde spíš o významové zúžení („boj proti“, „soubor“, „pohyb bez partnera“, „soutěžní disciplína“ apod.). Takové zúžení je časté i v případě některých pojmů nebo principů, jako například zanshin nebo tenouchi. Zanshin je prostě stav mysli – pozornost projevovaná v průběhu cvičení, někdy a někde (třeba v iaidō, v kendō) se ale o zanshinu mluví jako o závěrečné fázi techniky. Nepodezírám iaidōky a kendōky, že by nevěděli, co ten termín znamená, spíše jde o didaktickou záležitost. Zjednodušení pro výklad. Zmíněné tenouchi (správný úchop) se občas vykládá jako okamžik „sevření“ ruky v určité fázi pohybu, ale například v případě jōdō jde o rozdílné způsoby držení před úderem, při něm i po něm… Prostě stále. Naopak kobō ichi u nás obvykle vnímáme jako úder či sek, který je útokem i obranou, význam tohoto pojmu je ale širší – jde také o mentální postoj a schopnost kdykoliv zaútočit a současně se bránit. A takto by bylo možné pokračovat – seme, ki ken tai, kamae, maai 
Jako obvykle platí, že je třeba respektovat metodu a metodiku, kterou používají vaši učitelé, vaše školy a organizace. Určitě ale neuškodí, chápat rozdíl mezi překladem a výkladem.
Třeba vás i to někam posune.
napsal: Patrik Orth
www.jodo.cz
www.facebook.com/tensindodzo
