Koncepty, pojmy, myšlenky
Bojová umění všeobecně studují a nacvičují okamžité účinné jednání a z toho vyplývající akce, kterými reagují na náhle vzniklou „reálnou“, i když v nácviku simulovanou, nebezpečnou situaci. Základní tréninková cvičení bojových situací spočívají v opakujících se sériích stále obtížnějších akcí a reakcí proti pevným i pohyblivým cílům, při kterých se donekonečna opakují, fixují a zpřesňují techniky. Nácvik rozvíjí vnější i vnitřní faktory dané disciplíny a má vést k dosažení rychlosti, která zkrátí trvání akcí na minimum. Jeho cílem je dosažení uceleného pohybu, který je koordinovaný a propojený s vnímanými impulzy a s rychlostí akcí. Koordinace je založena na maximálním soustředění a vložení celé své bytostné energie do akce, pro níž se cvičenec na daném místě a v přesném okamžiku jednou rozhodl. Systematická kodifikace takových cviků a sekvencí předem stanovených pohybů (kata) prohlubuje akce až do stavu, kdy splývají s duchovními dimenzemi lidské existence a mohou být vnímány spirituálně až v kontextu náboženském (shintō).
Japonská bojová umění různých stylů a škol zkoumají a pracují na propojení vnějších faktorů (zbraň, technika, postoj, praktické detaily) a vnitřních faktorů (mentální nezávislost, preventivní vnímání, vývoj techniky z oblasti podvědomí do plné síly akce). Mimo mnoha dalších elementů zkoumají především aplikace a hodnoty jako jsou bojová vzdálenost k soupeři ma-ai, držení těla shisei a stav mentálního vědomí zanshin. Základními koncepcemi bujutsu i budō jsou dále koncept kokyū roku jako umění regulovat vlastní dech, jeho tok a sílu, haragei jako koncept vnitřní centralizace v hara (seika tanden) a šíření vitální energie ki z tohoto centra. Energie ki prochází skrz tělo ze země do nebe a naopak, v nekonečné cirkulaci celé tělo prostupuje a její posílení je v bojových uměních dosahováno dlouhým a složitým nácvikem kokyū v dechových cvičeních starých mnoho tisíciletí. Ne nadarmo mnozí významní mistři tvrdí, že vše v boji je jen věcí správného dechu, samozřejmě na správném místě a ve správný čas. Společně s uvedenými objektivními a subjektivními faktory mají centralizace v břiše a koordinace vnitřní energie v harmonickém spojení umožnit předvídat strategickou akci nebo na ni reagovat již ve chvíli jejího vzniku. Lidská mysl dokáže vnímat a vyhodnocovat celek i jednotlivosti, věci blízké i vzdálené, jen tehdy, je-li plně soustředěná (centralizovaná) a bez vlivu jakéhokoli vnějšího či vnitřního rozptýlení. Schopnost koncentrace, tj. dosažení a zdokonalení soustředění a vlastního vědomí k jedinému bodu, umožňuje registrovat jednotlivé vjemy i celek v rychlém sledu a vzájemné souvislosti. Vhodný japonský koncept k těmto myšlenkám je vyjádřen jako mizu no kokoro, tj. duch jako klidná voda, ve které se odráží obraz všech věci, aniž zdůrazní některé z nich, a tsuki no kokoro, tj. duch klidný jako měsíc, který osvětluje stejně vše kolem nás a k ničemu předem nezaujímá postoj. Především pro bujutsu, kdy boj mohl kdykoli končit zraněním či smrtí jeho účastníků, a akceptování smrti bylo pro japonské samuraje zásadní „životní“ hodnotou, je naprostá myšlenková odpoutanost od omezující překážky a její případné odstranění principem, který umožňuje zapomenout na myšlenky vlastního přežití. Koncept, který válečníkovi dovoluje porozumět a akceptovat fakt, že život a smrt jsou jedno (seishi ichijō), je vyjádřen jako muga mushin, tj. stav bez ega a bez myšlenky. Mezi mnoha dalšími zde ještě připomenu dva myšlenkové koncepty, které jsou také platné pro všechna bojová umění, ať již bujutsu nebo budō. Nejprve fudōshin, tj. duch jako skála, která odolává všem větrům i mořím, anebo jako kýl lodi, která pluje a přizpůsobuje se vlnám tak, aby loď našla mys, u kterého nakonec zakotví. Pro studenty i mistry boje je uchopení takových myšlenek výzvou, kterou vyjadřuje koncept kokoro wo tagayasu, tj. obdělávání duše. Typicky japonský poetický obraz znamená, že každý si musí neustále klást otázky, přehodnocovat domněnky a názory, včetně těch dávno zakořeněných, aby pole jeho duše zvláčnělo a dalo zrnkům poznání šanci vyklíčit.
Přímo se zbraňovými systémy (ale nejen) souvisí koncept ki ken tai, který popisuje harmonii vyhledávanou a dosahovanou bojovníky v každé práci s rozdílnými zbraněmi. Cizí těleso, které drží ve svých rukou, se postupně stává součástí jejich těl a učí se zacházet s ním stejně, jakoby to byla jejich paže či ruka. V perfektní harmonii jsou potom jejich pohyby a techniky prosté, jednotné, krásné a hlavně účinné. A přímo s mečem pak souvisí koncept satsu jin tō – katsu jin ken (satsu = zabít / jin = člověk / tō, ken = meč / katsu = energie, život), který by se dal přeložit jako „vražedná čepel a meč k životu“. Tyto myšlenky pozvedají meč z jeho role zbraně, která bere život, do významu nástroje, který život dává. První pojem ztotožňuje meč s ničením věcí (objektivní úloha), druhý ho ztotožňuje se zničením ega. Jiný překlad by mohl znít „meč, který zabíjí – meč, který dává život“. V boji se nejprve zabýváme protivníkem a efektivitou našich akcí. Časem však zjistíme, že musíme porážet to, co je hluboko v nás samých, a právě tímto poznáním nám meč život dává. Nesnadno pochopitelné spojení smrti a života v chápání úlohy meče vysvětluje Pascal Krieger ve své knize: „Tento koncept zdůrazňuje důležitou myšlenku volby. Tak jako každá bojová technika může být i umění meče použito jedním nebo druhým způsobem. „Primitivní“ energie přítomná v každé lidské osobnosti se může projevit jako agresivní nebo pozitivní. Jakmile se dáte do jakéhokoli bojového umění, snadno budete posedlí svým protivníkem (jak ho porazit?). Později, tak jak pokračujete v praxi, technické obtíže soustředí vaši pozornost na vaši vlastní zbraň a vaši vlastní techniku. Ale technické problémy nekončí tím, že jste se v této fázi museli koncentrovat sami na sebe, na své vlastní psychologické nebo fyzické bariery. Toto je bod, kdy se práce na sobě samém stává realitou. To je také moment, kdy se meč stává nástrojem podporujícím žákovo vlastní sebepoznávání. Nad a za otázkou terminologie – bujutsu (válečné umění) a budō (bojová cesta), je to v podstatě duch praktikující osobnosti, který vytvoří vražednou čepel nebo meč k životu“.
Obtížnou byla již moje původně „pouhá“ snaha o popis základů japonského šermu, jeho škol a disciplín souvisejících bojových umění. Ještě složitější pro mne bylo pátrání po základních principech a myšlenkách, jimiž se ve smyslu bujutsu či budō řídí Kashima no tachi. Snaha vysvětlit jejich význam a smysl se ukázala téměř nemožnou. V celém textu se průběžně odkazuji na výrazy, jimiž se Japonci snaží přiblížit své koncepty, pojmy, myšlenky, které vztahují k bojovým uměním. Občas je zapíší a nakreslí až v „poetických“ zkratkách ve znacích (kanji) japonských kaligrafií (shōdō), které pak visí na stěnách v mnoha dōjō i v Čechách. Japonec je umí přečíst (i když nikoli vždy podle stylu shōdō) a Evropan většinou vůbec ne. Student bojových umění by neměl vnímat jen jejich krásu zřejmou na první pohled, měl by je studovat, pochopit a nakonec se jejich významem řídit při každém tréninku. Většinou jsou všeobecně platné pro všechny disciplíny umění boje a životní cesty. Zájemce o propojení shōdō a budō či bujutsu odkazuji na knihu Pascala Kriegera „TEN-JIN-CHI“, která měla kdysi vyjít v češtině v rámci publikační činnosti fa. Hayashi & Fighter´s magazin (překlad trojjazyčných textů ke kaligrafiím mám stále v počítači). Mnoho okopírovaných Pascalových kaligrafií, které visí v českých dōjō, pochází z českého katalogu k výstavě kaligrafií s tématem budō. Ten jsme vydali v r. 1998 u příležitosti 4. Slavnosti budō v restauraci Miyabi. V konkrétním případě článku o kenjutsu, kterému se sám věnuji, mě nyní zbývá pokus popsat samostatné partikulární techniky či celá kata, ve kterých se principy a koncepty zobrazují a odrážejí. To by nakonec mělo vše, co jsem dosud k zdánlivě jednoduchému tématu Kashima no tachi napsal, vyjasnit, neřku-li vysvětlit. Nicméně bez praktického předvedení technik kteréhokoli šermu mečem, jež má být přenosem „z očí do očí“ a na místě spojen se slovním doprovodem učitele, je a bude můj text sám o sobě občas nesrozumitelný. Jednotlivé techniky kenjutsu Kashima no tachi se přesto pokusím sepsat a budu při tom doufat ve schovívavost čtenářů. U popisu cvičení ve dvojicích se omezím na komplex sérií podle pořadí v jakém probíhá nácvik a doplním povšechné poznámky k jejich průběhu, charakteru a poslání. Kata (celkem až padesát) nebudu jednotlivě jmenovat ani popisovat.
Kashima no tachi
V předchozím textu jsem zapomněl zdůraznit skutečnost, která je podstatná pro všechna japonská bojová umění. Důraz na zdvořilé chování, které je obecně charakteristické pro celou japonskou společnost a kulturu, a zvláště v bojových situacích klade enormní pozornost na tradici, morálku a etiketu. Pro samuraje platil kodex (bushidō) vyjádřený také v konceptu gōjō (pět podmínek), které jsou mimo jiné přínosem konfuciánská filosofie. Tyto podmínky lidskosti nin – gi – rei – chi – shin nás odlišují od zvířat a dávají nám právo nazývat se „lidskými bytostmi“. Jako první je uváděna blahosklonnost (nin), následovaná pak spravedlností (gi), etiketou (rei), poznáním (chi) a důvěrou (shin), pokud není první podmínka spojena s každou z dalších čtyř, může způsobit opačný efekt. Spravedlnost se může stát nelítostnou, etiketa se promění v úslužnost, poznání povede špatným směrem a důvěra zůstane slepá.
Základní etiketa je všem disciplínám bujutsu i budō v podstatě společná. Má vést k dosažení správného mentálního přístupu studentů i učitele v celkovém přístupu k tréninku. Je vyjadřována mj. v rei (úklona) v různých postojích nebo posedu (seiza), vůči učiteli i kolegům v průběhu celého tréninku. Na začátku i na konci je prokazována úcta k tradici úklonou směrem k shōmen (čelní stěna), před kterou bývá kamiza (oltář) a zavěšené svitky (kaligrafie) s různými tématy. V disciplínách praktikujících především budō je vztah k tradici vyjádřen i přítomností portrétů zakladatelů disciplín. Kenjutsu Kashima shin ryū (ale i jiná bujutsu) úzce souvisí s shintōismem a vztahem ke kami a přírodě. Na čelní stěně dōjō nebývají individuální portréty a kamiza je umístěna výše než obvykle, aby pohled směřoval nahoru k bohům, a tvoří ji zelená větvička jako pouhý kousek přírody. S shintō souvisí i tleskání během společných pozdravů v seize, které se např. v aikidó nepoužívá. Před každým „soubojem“ v sériích kata Kashima no tachi se partneři, kteří drží v rukou zbraň, pozdraví na vzdálenost, kterou určí setkání špiček mečů. Poklesnou v kolenou (pozice sonkyō) a meč v pravé ruce „odloží“ na podlahu, ukloní se, po té se s mečem zvednou, rozdělí si role a teprve pak začnou s vlastním nácvikem. Totéž, jen s pomyslným zasunutím meče za pásek, následuje po ukončení kata nebo celé série a následnou společnou úklonou v postoji. Podobný, ale komplikovanější, je pozdrav kazari v Shintō musō ryū jōdō, tj. specifická forma při iniciaci a ukončení kata, při které jō a bokken vytvoří na zemi jakýsi ornament, partneři se vzdálí, ukloní, přiblíží atd. Kashima no tachi stále dodržuje tradice koryū tak, aby mohly být zvládnuty jako živé, dynamické a efektivní budō. Důraz je kladen nejdříve na koordinaci těla, pak kultivaci ducha a lidství, nakonec pak dosažení porozumění tvořivým fenoménům vesmíru. Zatímco Kashima shin ryū přijala a vytvořila formu, Matsumo Bizen no kami rozvíjel myšlenku (pojem) techniky, kterou si připomeňme: „Ichi no tachi“ = akce, zbraň, tělo a duch jsou spojeny v jednom přesném okamžiku. Tato technika reprezentuje fyzické vyjádření, které se přibližuje umění meče na základě aplikace pěti zákonů (goko no hojo) popsaných a známých jako:
dosei ittai – pohyb a nehybnost tvoří jedno
ani při nejrychlejším pohybu nesmí být narušen klid ducha a stabilita těla
kihatsu ittai – tvorba a vyjádření tvoří jedno
soudržnost akce jejímž cílem je odstranit čas mezi úmyslem a jeho realizací
kobo ittai – útok a obrana tvoří jedno
útok a odveta budou odhodlané jen pokud vycházejí z centra (tanden)
kyōjitsu ittai – prázdnota a přítomnost tvoří jedno
prázdná mysl ve spojení s plnou akcí v přítomnosti
in´yō ittai – jin a jang tvoří jedno
vyváženost pravé a levé paže, nezávislost jedné na druhé a jejich sjednocení
Kashima no tachi se cvičí s dřevěným bokutō, které je mohutnější než obvyklý bokken a jeho tsuba (dřevěná kulatá záštita) je tlustá a větší než obvyklá (z kůže nebo plastu). Tam, kde je možný a žádoucí kontakt zbraní s tělem, se používá fukuro shinai, což je bambusový shinai jako v kendō potažený bílou kůží. Pokud se cvičí s kovovou zbraní, možná jen pro úplné začátečníky je přípustné cvičné iaitō, jinak se používá shinken (ostrý meč). Ten se ve vrcholné mistrovské formě používá i pro cvičení kata ve dvojicích. Zásadní výuka Kashima no tachi probíhá prostřednictvím cvičení (kata keiko) kata ve dvojicích v 6 sériích. To by bylo nesmyslné, až nemožné, bez samostatně prováděných technik a jejich nikdy nekončícího procvičování, což samozřejmě platí i pro cvičení celých kata a bez ohledu na pokročilost. A teprve o hodně později lze připustit konstatování, že v nejpokročilejším tréninku kenjutsu Kashima no tachi mohou být techniky považovány za flexibilní vzory bez pevně určeného rámce a při cvičení kata pak nejde jen o nácvik řady rigidních pohybů. Permanentní nácvik velkého diagonálního seku samostatně (tandoku dosa) nebo ve dvojicích (sotai dosa) je v každém případě klíčem ke všem technikám a k pochopení Kashima no tachi. Sek kesa giri je považován za samou podstatu japonského šermu. Důležitou roli v historii válečného meče hrála, s ohledem na humánní zabití jedním sekem, účinnost diagonálního seku na protivníky v brnění a helmici. Později v soubojích samurajů to platilo i pro nejúčinnější sek na tělo oponenta bez brnění. Také v disciplínách jōdō (Shintō musō ryū a seitei), pro které je zásadní a reálnou zbraní dřevěná kulatá tyčka používaná jako delší meč. Seky či vlastně údery jō (honte, gyakute, hiki otoshi uchi aj.), které je drženo oběma rukama, jsou v naprosté většině vedeny po diagonální linii. V „menším“ provedení jsou seky po diagonále součástí řady dalších disciplín i beze zbraně, např. sek hranou ruky vedený ze strany na spánek či krk protivníka (yokomen uchi v aikidō nebo shutō v karate-dō). Impuls pro velké spirálovité pohyby meče Kashima no tachi vychází z tělesného centra seika tanden (představa rotující nekonečné koule). Koncept chūshin, tj. cíl vybudovat silné centrum soustředěním se na spodní část těla, snižováním těžiště a zesílením pozice nohou spojených se zemí, se procvičuje podobnými cviky, jako se provádějí v sumō („zápas bohů“).
Ve spojení s konceptem yawara, tj. cíl zrelaxovat horní část těla uvolněním kloubních spojení a svalů končetin, krku a zad, dávají seku kesa giri maximální účinnost. Sek je veden na soupeře zleva i zprava a je nacvičováno z kami hassō, tj. z vysoké pozice meče vedle hlavy. V podobné pozici hassō no kamae u jiných škol kenjutsu jsou ruce v nižší pozici a tsuba je v úrovni úst. Možná stojí za poznámku, že název této pozice odkazuje na princip božství (kami). Pohyb meče odtud pokračuje po spirále kolem a nad hlavou, špička (kisaki) meče směřuje co nejvíce nahoru a do dálky a s koncem rukojeti (kashira) je celý meč sjednocen se seika tanden (princip haragei). Celé kesa giri je pak zakončeno ve spodním shimō hassō před sníženým zpevněným centrem a se špičkou meče směřující k zemi a do strany. V podobné pozici gedan waki kamae u jiných škol kenjutsu je meč umístěn více podél boku s ostřím (ha nebo hasuji) natočeným více do strany. Ze spodní pozice s ostřím směřujícím nahoru může meč sekat po diagonále v obráceném směru ve smyslu gyaku kesa giri.
V shimō hassō Kashima no tachi nejde o držení meče v pozicích jako u jiných škol (např. „plnější“ gedan no kamae nebo „prázdnější“ hodoku). Jen malá změna otočením ostří do neagresivní polohy a přiblížením rukou k tělu vytvoří pozici meče u nohy („na stehně“) s názvem mu kamae (mu = nic, tj. „prázdný“ postoj). Ve většině šermířských škol (např. zmíněné Kasumi shintō ryū) je pro práci ve dvojici na bezkontaktní vzdálenost používána pozice (výzva) v seigan no kamae. Meč v tomto případě držen před tělem mírně šikmo, tj. rukojeť (tsuka) a kashira směřují do boku (nikoli k pupku) a kisaki míří do očí partnera. V aikidō (systém aikiken), ale v jiných školách pracujících s mečem, je obvyklá samostatná pozice s držením zbraní kolmo před centrem těla a ve dvojici pro jejich „harmonické“ spojení je typické setkání (ki awase) v oblasti pár cm od špičky (monouchi = zasahující část meče). V kata Kasumi shintō ryū proti sobě partneři postupují (ne vždy) v pozici hassó a po vzájemném kolmém seku vedeném na hlavu (shōmen) či ve smyslu na celé tělo (kiri oroshi) se setkají v pozici spojení mečů po seku v kiri awase. V kata Kashima no tachi, ať již nablízko nebo na vzdálenost, zaujímá „útočník“ (uchidachi nebo aite) a většinou pokročilejší (senior, učitel) okamžitě kami hassō a „obránce“ (shidachi nebo shite), který se učí a aktivně provádí techniku, zaujímá mu kamae. Po setkání mečů zaujme jeden nebo oba aktéři pozici s názvem kurai tachi. Tuto pozici meče a postoj těla lze jen těžko, ostatně jako všechny předchozí „technické momenty“, slovy popsat. Snad jen, že postavením paží a držením meče (kisa i kashira) více do strany a hlouběji v délce meče (tsuba je blíže místa spojení mečů) umožňuje neagresivní (meč neohrožuje) dokonalou kontrolu těla i útoků protivníka než tomu je u zmíněných ki awase (pouhé spojení) nebo kiri awase (spojení po seku).
Samostatný a nekonečný, vždyť podle mistrů z tisíce seků je jen pár těch „pravých“, nácvik seků kesa giri probíhá z obou stran na místě v pravém (migi) nebo levém (hidari) postoji (hanmi). Samostatná cvičení se pak rozvíjí na linii s přemísťováním (ayumi ashi) nebo ve dvojicích, kdy partner své bokutō nabízí jako náhradu za část svého těla, na níž je pak veden útok (v karate-dō se takto používá makiwara). Nastavená zbraň je technikou kesa giri sražena tak, že bokutō drženo jen jednou rukou diagonálně špičkou k zemi odletí hluboko do strany a dozadu. Horní část těla se s nárazem musí uvolnit (yawara) tak, aby absorbovala sílu seku v jeho maximálním provedení. Pokud by bokutō bylo drženo dvěma rukama nebo se tělo nezrelaxovalo, došlo by ke zranění (rameno) a hlavně k totálnímu narušení stability pevného postoje. Pokud to prostředí umožní, nácvik kesa giri a gyaku kesa giri v linii probíhá nejlépe v přírodních podmínkách, kde přemísťování na nerovném podkladu přináší zcela jiný pocit stability těla v hlubokých postojích. Při cvičení ve dvojicích se zbraň, není-li požadován únosný kontakt s tělem nebo jeho částmi (paže, předloktí atp.), musí zastavit těsně před cílem, např. pár milimetrů ze strany před hlavou (obočím, okem) či tělem partnera. Smysl a reálná účinnost úderu však leží až za tímto cílem, nemluvě o sražení meče úderem jō v jōdō vedeného na bezpečnou vzdálenost s imaginací seku kesa giri na celého soupeře (nejen yokomen uchi). Dopustím se na tomto místě odvážného tvrzení, které se bude týkat aikidō. Mimo partikulární techniku úderu (seku) rukou nazývanou yokomen uchi, která je vedena diagonálně na hlavu (spánek, krk), je sám princip diagonálního seku kesa giri součástí a podstatou téměř všech technik aikidó (ve smyslu úrovně, směrů, vychylování, destabilizace aj.).
Nedílnou součástí kenjutsu Kashima no tachi je i battōjutsu, při kterém se tasený shinken pohybuje v technikách kesa giri a gyaku kesa giri po velkých spirálách a v detailech jejich provádění jsou technicky uvolněné a méně formální, až improvizované, než tomu bývá při práci s mečem ve školách iaidō. Typickým příkladem je opět pohyb na linii a seky mečem do různých směrů, ale i na místě s otáčením těla do osmi směrů (happō giri). V aikidō existuje podobné cvičení, ale seky jsou prováděny vertikálně a jiný je i pohyb těla (tai sabaki), které se při nich přemísťuje do osmi směrů s přidanými kroky (irimi sabaki). Jako iaijutsu se ve dvojicích cvičí několik způsobů tasení meče (zprava, zleva, v centru protivníka a napadení zezadu) proti již obnaženému útočícímu meči.
Naprosto specifickou praxi představuje kata s názvem harai no tachi, při které je meč od boku v neobvykle nízkém postoji s chodidly těsně za sebou pomalu vodorovně tasen aniž zasahuje (na rozdíl od prvního seku nukite v iaidō), ukázán ve vzpřímeném postoji v pozici vedle pravého boku, aby pak s výkrokem do hidari hanmi a pohybem po spirále spojující diagonální seky (gyaku a kesa) prokázal v jednom sjednoceném dynamickém kesa giri svou maximální funkčnost a účinnost (schopnost realizovat myšlenku a rozhodnutí zabít). Po stažení levé nohy dozadu v pozici migi hanmi následuje pomalý vertikální pohyb meče zleva doprava, při kterém se realizuje myšlenka otevření těla i srdce a pak následuje dynamičtější zasunutí meče do pochvy (saya). Spirituální obřady misogi no harai představují jakousi rituální očistu prostoru, těla, ducha a myšlení, a jsou součástí japonské tradiční kultury a shintōismu. Najdeme je v různém provedení i v japonských bojových uměních, např. v aikidō jako tori fune undō (společné „veslování“ s kiai), v kenjutsu (ale i v karate-dō) ve formě třesení spojených rukou před centrem (furi tama) pod vodopádem za východu slunce, v sumō (zápas bohů) při „dupání“ v širokém nízkém postoji spojeném s obětováním rýže kami. Takovým rituálem je i harai no tachi a zároveň odkazuje k prastaré až esoterické myšlence (ichi no tachi) a génia meče z Kashima jingū.
Verbální instrukce (kuden), které provázejí praxi a výuku kenjutsu, ale i všech dalších japonských bojových umění pro které je důležitý vztah a přenos myšlenek mezi učitelem a žákem, oživují a dávají smysl cvičení. Díky tomu je zaručen úplný přenos technik, jejich smysluplnost a správnost provedení tak, aby byl jasně pochopen jejich význam a smysl podle filozofie a zacílení té které disciplíny a školy. Staré školy se někdy bránily konkurenci, aby při pouhém či náhodném sledování školy v akci nemohla soupeřící škola kopírovat tajemství a zásady jejich technik, proto někdy úmyslně skrývaly různé aplikace uvnitř svých tréninkových forem. A krom toho samostatné tréninkové formy bez vysvětlení, a zvláště kata ve dvojicích, nemohou z praktických důvodů odhalit velké množství možných variací a technických aplikací, které se zdánlivě neliší jedna od druhé a zahrnují samy v sobě základy každé další techniky školy. Všechna koryū i výuku Kashima no tachi, zvláště při delších soustředěních nebo pobytech v Shiseikan budō dōjō, provázejí přednášky k rozdílným tématům (technika a její provedení, pojmy a jejich význam, spirituální i pragmatické principy apod.) často ve spojení s nákresy a grafy k tématům a s výkladem významu japonských znaků (kanji). Během běžného tréninku učitel předvádění technik doplňuje ústním výkladem méně a v disciplínách se zbraněmi žák zásadně vůbec nemluví. Představy studentů jako „přišel jsem si zacvičit“ nebo „ani jsem se nezpotil“, které občas při aikidō vedou až ke kritice učitele, který „příliš vysvětluje“ nebo k vzájemné konverzaci studentů během cvičení na tatami, ale ani k etice a disciplíně v aikidō, natož do kenjutsu či jōdō aj., takový zvyk a způsoby nepatří.
Kashima no tachi kenjutsu kata
1 / kihon tachi = 5 kata na blízko (tachi ai) z pozice obou v migi hanmi s mu kamae (aite i shite) / tato základní série je destilovanou podstatou výuky všech technik školy, praktikuje se na začátku každého tréninku a ani po desetiletích je nemožné vyčerpat všechno to, co je v jednotlivých kata obsaženo
2 / ura dachi = 10 kata ze velké vzdálenosti a z pozic obou v migi hanmi s mu kamae (shite) a kami hassō (aite) / dvojice se k sobě přibližuje (yuki ai) na linii z dálky cca šest kroků a po třech etapách přiblížení a zkracování vzdálenosti z původně velké (toma), na střední (chikama) před posledním krokem (issoku ittō), až na vzdálenost k přesnému zásahu (uchima), techniky meče provádí ve spojené s aktivní iniciativou (sen-no-sen) / to má vést k pochopení strategie technik školy, které nejsou reaktivní na rozdíl od strategie proti již spáchanému útoku / kontrola partnera v začátku útoku, studium pozic těla (centralizace ve smyslu haragei) ve spojení s načasováním a vzdáleností (ma-ai)
3 / aishin kumi tachi = 5 kata na vzdálenost jednoho kroku ze zadní nohy z pozice obou v hidari hanmi s shimo hassō / po prvním kesa giri se oba meče setkají v kurai tachi, pak následují další seky a techniky, spojené se změnou pozic a s kroky / má vést k harmonii ducha a dvou mečů, kdy obě strany po spirále sjednocují meč s původním tokem ki / studium a kontrola situací, kdy obě strany se pokusí proti sobě použít stejnou techniku a trvají na použití stejných pohybů jeden proti druhému, než shite situaci změní a vyřeší
4 / jissen kumi tachi = 10 kata na blízko začínají z podobných pozic jako kihon tachi / rozvíjejí se stejně nebo do jiných sekvencí, v jiném rytmu a hlavně v jiném smyslu / povaha souboje, který začíná těsně před prvním sekem a učí zvládnout situace ještě před okamžikem útoku (ippo itto ma-ai) / v okamžiku, kdy shite začíná pohyb, aite „čte výzvu“ a odpoví pokusem o převzetí iniciativy (go-no-sen), v plynulé reakci shite převezme iniciativu a je veden k použití své techniky na nejvyšší úrovni
5 / kassen dachi = 10 kata soubojů na velkou vzdálenost a z pozic podobných jako v kihon nebo ura tachi / soupeři se přibližují (běží) jako na bitevním poli původně v brnění / na útok (aite) jsou techniky (shite) prováděny na slabá místa těla ve zbroji a mechanický princip vede k destabilizaci protivníka a po narušení jeho rovnováhy případně následuje svržením na zem
6 / tsubazeri taoshi uchi = méně specifikovaná série, při které se oba meče setkají (nejde o kiri awase) a spojí se záštity (tsuba), následuje speciální druh taijutsu, při kterém je aite svržen technikou těla i meče (tento princip je partikulárně použit v několika technikách předchozích kata), shite převezme kontrolu a případně odebere druhý meč (podobně jako v technikám tachi dori v aikidō).
Pokud se vám podařilo článek dočíst až do konce a snad i trochu porozumět tomu, co je to budō, kobudō či kenjutsu, třeba dostanete chuť je někde na vlastní oči vidět a třeba i vyzkoušet na vlastní kůži. Na úplný závěr článku se pokusím odpovědět na otázky, které by si každý skutečný zájemce měl již zpočátku položit:
Proč si zvolit a věnovat spoustu času právě disciplíně kobudō a jaké jsou moje ambice?
Pro nás „zápaďany“ není vůbec jednoduché pochopit japonské kobudō. A pokud se pro některou z jeho cest rozhodneme a začneme ji cvičit, je pak otázkou, jak dlouho na cestě setrváme. Hned od začátku máme a pokládáme si spousty otázek, na které se nám nedostává vůbec, a nebo jen částečných odpovědí. Rigidnost a strohost studia již zpočátku vydrží jen málo lidí, i pokud vydrží dostatečně dlouho tak, aby se výsledky vynaloženého úsilí či komplexnější pochopení mohly konečně dostavit, stává se, že cestu opustí neboť je přestane uspokojovat. Rozměr života, který známe, chápeme a ve kterém se pohybujeme, je ne vždy jednoduchý, ale komfortní a najednou se značně odlišuje od hlubších a širších dimenzí bojových umění na které při studiu narážíme. Všeobecné motivace, které nás přivedly k studiu kobudō, nenacházejí naplnění a začne se zdát, že další studium žádnou z těch motivací nesplňuje. Na první nebo kratší pohled to tak může vypadat. Avšak jen dostatečně dlouhá zkušební perioda a ještě delší, až celoživotní pobyt na námi zvolené cestě nám poskytne důkaz, že vnitřní hloubka studia kobudō může motivace splnit a uspokojit naše ambice.
Ambice 1 – umět se ubránit
Kobudō se jeví na první pohled jako nepravděpodobný a zdlouhavý způsob jak naplnit požadavky na sebeobranu. Války nevedeme a „staré“ zbraně v pouliční boji až na výjimky nepoužíváme. Výstřel z pistole nebo pepřový sprej jsou v realitě našich běžných životů mnohem efektivnější. Skutečná sebeobrana ale vyžaduje nepoužívat násilí a nezpůsobit za každou cenu destrukci útočníka. Kobudō nemá žádná tajemství, jen předem připravené formy a cvičení, které kladou větší důraz na mentální postoj než na technické a fyzické aspekty boje, což by mělo platit i pro sebeobranu. Znalost svého místa, tolerance a respekt k ostatním podpořené přísnou osobní disciplínou, jsou faktory i důsledky dobrovolné volby. Měly by pěstovat klidný a vyrovnaný charakter člověka, který nevede k otevřenému konfliktu a může předejít nebo zabránit střetu s nestálým a násilným charakterem agresora.
Ambice 2 – vyžít se fyzicky a sportovně
Kobudō vyžaduje mnoho let učení, než vyprodukuje uspokojující aktivitu ve smyslu dosažení dostatečného fyzického vyžití. Plavání, běh, jízda na kole či na lyžích apod. mají dříve a větší fyzickou hodnotu a přinášejí větší uspokojení. Cvičenec kobudō takové ambice naplní svou všestranností, dobrou fyzickou a duševní formou, připraveností vyrovnat se se stresem a schopností reagovat v perfektních koordinovaných pohybech, které zaručí přesnost jeho akcí.
Sportovně soutěžit sice nemůže, ale ocenění za jeho úsilí se mu dostane. Jeho tělo, klouby, šlachy, svaly budou fit a jeho duch mladý, dokud mu to přirozené podmínky stárnutí dovolí.
Ambice 3 – najít a prožít si sebedůvěru
Kobudō nenabízí zápas, vavříny, medaile a tituly pro vítěze, nemá nic, co by jedince dělalo slavným. Postrádá opojná vítězství a nepodporuje pocity a přesvědčení, že je někdo nejlepší a jiný za nic nestojí. Opravdová sebedůvěra cvičence kobudō vyrůstá z jistoty, že je schopen poprat se s oponentem, který spočívá kdesi hluboko uvnitř, a vítězit nad vlastním egem.
Ambice 4 – hledat si identitu ve skupině
Kobudō samo o sobě obvykle nepřináší intelektuální zážitky z nekonečných profesních diskuzí (i když na technické téma se nekonečně vedou), neláká k probdění noci a nenabízí skupině společné požitky podobného druhu. Strohost disciplíny, která vyžaduje náročná cvičení a úsilí s maximální koncentrací, cvičence kobudō spíše opotřebují a obvykle pak vyhledává spíše klid a mír. Společenská a společná pouta mezi cvičenci bojových umění jsou neobvyklého druhu, který můžeme přirovnat třeba k námořníkům na jedné lodi nebo horolezcům na jednom laně. Společná zkušenost, stejný zájem a podobnost ambicí spojují lidi bez omezení pohlaví, věku a profesí, společně strávený čas a vzájemná komunikace jsou o to přínosnější.
Ambice 5 – uspokojit své kulturní zájmy
Kobudō, ač především řeší boj a s ním spojená nebezpečí, má více než fyzické a technické stránky svou intelektuální tvář a kulturní pozadí. Samozřejmě, cesta k získání kulturních znalostí o Japonsku může být snadnější a rychlejší skrze knihy, filmy a moderní média. Důkladné zkoumání základů a ducha kultury, našemu naturelu v podstatě vzdálených, naše prožívání minulosti japonské reality, navíc i fyzickou činností, jsou při studiu a praxi kobudō poněkud jiného a kvalitnějšího druhu.
Skutečně porozumět kterékoli disciplíně bojových umění znamená cvičit pravidelně a dlouho, aby se vám dostala pod kůži, a ve smyslu budō i tak žít, aby se nakonec stalo součástí vašich běžných životů. Kashima no tachi máte možnost studovat zatím jen v Praze a časem třeba i jinde, záleží jen na vás. Shintō musō ryū jōdō můžete také studovat v Praze (ale i jinde) … potřebné informace naleznete na www.aikido-kenkyukai-praha.cz
Autor: Miroslav Kodym
Článek byl publikován v časopise Bojová umění (Fighter’s magazín)
(c) Fighters Publication a www.hayashi.cz/collections/bojova-umeni
