Podstata kyūdō 弓道 je v přístupu a chování. Kdo mi umožnil tady stát. Co mi svět dal, abych tady mohl vystřelit. Jak vděčný za to jsem. Proto provedu výstřel nejen spojením techniky a etikety, ale i maximálního úsilí a soustředění. Jako by to byl jediný a poslední výstřel v životě.
Luk se v Japonsku odjakživa používal k lovu a k boji. Kdysi dávno nevypadal o moc jinak než v ostatních kulturách. Byl symetrický, z jednoho kusu dřeva. Do podoby, v jaké luk pro kyūdō známe dnes, se rozšířil při potřebě vybavit v bojištích tisíce lučištníků najednou. Dřevo už nestačilo, začal se používat bambus. Ten je ale příliš ohebný, takže se pomocí větší délky luku přidala síla nátahu a zrychlení výstřelu. To je ale historie až moc vzdálená.
Pojďme se podívat spíš do doby předcházející vzniku kyūdō, které v současnosti cvičíme.
Většina dōjō shořela…
Po příchodu palných zbraní z japonských bojišť úplně vymizely luky. Kyūjutsu (bojová lukostřelba) zmizelo v roce 1862 i z povinných disciplín v Kōbusho, tehdejší vojenské akademii. Zároveň s koncem shōgunátu po reformě Meiji a postupném snižování počtu samurajů ztrácelo kyūjutsu význam a pomalu, ale jistě zanikalo.
Na druhou stranu se lukostřelba stala rekreační aktivitou, s nástupem monarchie po reformě přestal platit zákaz lukostřelby pro obyčejné lidi. Bohužel se z ní ale stala aktivita spojená s hazardem. Lukostřelba získala špatnou pověst a japonská veřejnost přestala vidět rozdíl mezi obyčejnou hazardní lukostřelbou a kyūjutsu. Na dōjō, kde se praktikovalo kyūjutsu, se pohlíželo s nevolí. Jen díky věrným studentům a jejich mistrům, kteří přes všechnu tuto negativitu nepřestali předávat svoje znalosti dál, nezmizela technika starých škol úplně.
V roce 1895, v polovině období Meiji, zvítězilo Japonsko v čínsko-japonské válce. Do popředí se opět dostal japonský patriotismus, bushidō s bojovým uměním se vrátily na výsluní a opět získaly zapomenutý respekt. V tomto roce vznikla organizace Dai Nippon Butoku-kai, která zastřešovala různá bojová umění včetně kyūjutsu. Právě tady postupně vznikal přístup k bojovému umění i ze stránky rozvíjení duše, nejen těla a techniky. Kyūjutsu nebylo výjimkou. Později, v roce 1919, došlo v Butoku-kai ke změně názvu z kyūjutsu (bojová lukostřelba) na kyūdō (cesta luku).
Kyūdō to ale nemělo vůbec jednoduché. Se svou rozmanitostí škol a stylů neodpovídalo cílům organizace Butoku-kai, která chtěla unifikovat formy a styly bojových umění. Na žádost Butoku-kai se proto na konci roku 1933 zorganizovala konference pro jednotnou kyūdō katu. Byli pozváni vedoucí škol z celé země. Po třech dnech jednání se až na jednu část katy domluvili na její nové podobě. Tato kata se skládala jen z toho nejnutnějšího pro správný výstřel, bez zbytečných pohybů a ceremonií.
Na konci dalšího roku dostala kata jméno Kyūdō-yosoku (základ umění pro výstřel šípu) a byla oficiálně uznána v Butoku-kai jako unifikovaný styl střílení. Tato kata byla již velmi podobná té současné.
Butoku-kai se snažil tento styl rozšířit po celé zemi, přišly ale další válečné konflikty. Druhá čínsko-japonská válka a druhá světová válka. Země potřebovala výuku bojových umění pro přípravu k válce, ale nepotřebovala kyūdō. Ke konci 2. světové války většina dōjō shořela, anebo se budovy využily k něčemu jinému – staly se z nich například sklady. Kvůli nucenému cvičení bojových umění nebyla po válce nálada na kyūdō ani na bojová umění celkově.
All Nippon Kyūdō Federation
Po válce se Butoku-kai snažila přeměnit na nezávislou organizaci, byla ale vítěznými Spojenci zrušena. Pak se kyūdōka (ti, co cvičí kyūdō) snažili neúspěšně dlouhá léta zakládat organizaci pro kyūdō. Povedlo se to až v roce 1953, kdy vznikla Japonská kyūdō asociace pod záštitou Japonské asociace amatérských sportů. Později byla přejmenována na „All Nippon Kyūdō Federation“.
V tomto roce také vyšla kniha „Kyūdō manual, 1. díl“, podle které se stále učíme. Je v ní vše, co se tehdy v roce 1933 dalo dohromady. Část katy, na které se tenkrát nedohodli, se upravila a ujasnila. Etiketa, držení těla, pohyb a vše, co se provádí v dódžó, se převážně převzalo ze školy Ogasawara. Tímto se definitivně stanovilo, že se teď všichni kyūdōka mohou sejít na seminářích a soutěžích a všichni budou provádět katu stejně.
Moderní kyūdō
Co si můžeme představit pod pojmem moderní kyūdō? Je to bojové umění. Nejde o boj proti někomu jinému, ale o boj sama se sebou. Jako v jiných budō, i zde jde jak o tělo a techniku, tak o vnitřní rozvoj. I když má člověk terč, do kterého se chce trefit, není to hlavní podstata kyūda. Hlavní je přístup k celému výstřelu. Výstřelu, který začíná ještě před tím, než se vstoupí do dōjō, a končí dlouho poté, co se z dōjō odejde. Jak se člověk chová při katě pro výstřel. Jaké má soustředění. Jakou skromnost a vděčnost cítí. To všechno pak v sobě udržuje i v normálním životě.
Aspoň takový je ideál. Jestli se k němu chceme přiblížit, musíme projít dlouholetou praxí, která začíná technikou.
Práce na celý život
Něco si o ní řekneme. Když pominu etiketu, základní držení těla a pohyb v prostoru, skládá se výstřel z osmi kroků. Je to kata, kterou jsem zmínil v sekci o vzniku kyūdō a jmenuje se shahō-hassetsu. Můžu si dovolit ji celou popsat, protože máme opravdu jen jednu. Jedna kata, jedna technika a neustálé zlepšování a zdokonalování této katy. Nezní to moc velkolepě, ale je to práce na celý život.
Osm kroků shahō-hassetsu 射法八節
První krok je ashibumi 足踏み. Postavení se na „metu“. Přímka vytvořená spojením palců na nohou by měla mířit na terč.
Druhý krok je dōzukuri 胴造り. Vytvoření správného postavení těla. Nohy a břicho až po bránici jsou pevné a vytvoří stabilní základnu pro zbytek těla.
Třetí krok je yugamae 弓構え. Příprava luku a šípu na výstřel. Založí se šíp na tětivu.
Čtvrtý krok je uchiokoshi 打起し. Zvednutí luku nad hlavu. Je to opravdu jen zvednutí rukou, aby se mohly roztáhnout – převážně zádovými svaly.
Pátý krok je hikiwake 引分け. Nátah luku. V mezikroku se levá ruka natáhne, aby se mohla opřít do luku, a pak se roztáhne luk hlavně zády. Kdyby někdo sledoval jen lokty nebo si představil, že je pravá ruka natažená, pak obě paže provádějí stejný pohyb. Tím je nátah velmi symetrický.
Šestý krok je kai 会. Plný nátah. V plném nátahu se člověk nezastaví a stále pracuje. Samotný nátah se už sice nemění, ale vnitřně se na obě strany pořád roztahuje. Přitom je pravá ruka uvolněná, tětivu drží tření mezi prsty, které jsou těsně na hranici vyklouznutí.
Sedmý krok je hanare 離れ. Vypuštění. Vypuštění je jen pokračování předchozího kai. V tuto chvíli člověk dodá do roztažení luku jen tolik síly, aby překonal tření, které bylo popsáno v šestém kroku (kai), a tětiva vyklouzne z držení. Protože jsou ruce pořád v tahu, zadní ruka se při vypuštění ještě natáhne směrem od terče.
Osmý krok je zanshin 残心. Stále uvolněná mysl se musí se vrátit zpátky do přítomnosti. Nechá ze sebe odplynout zbylou energii.
Všechny pohyby v těchto osmi krocích se provádí v neměnném tempu, které je dané dýcháním. Zní to jako meditace a možná se k tomu někteří i dostanou. Ale to je spíše vedlejší účinek než cíl shahō-hassetsu.
Zasáhnout terč se zavřenýma očima
Co dělá šíp mezi hanare a zanshin? Vyletí vodorovně z výšky úst kyūdōka a po 28 metrech možná trefí terč, který má střed ve výšce 27 cm. Říkám „možná“ trefí, protože ne vždy se všechno povede udělat správně. V každém kroku shahō-hassetsu je spousta malých detailů a každý z nich může let šípu ovlivnit. Pokud je ale výstřel technicky správný, kyūdōka trefí terč i se zavřenýma očima, protože terč je za normálních okolností vždy ve vzdálenosti 28 metrů. Pokud se první krok, tedy postavení nohou po přímce na terč, provede správně, jde už jen o správnou rychlost šípu ve vodorovném směru. V podstatě se zamíří jen nohama při ašimubi a zbytek techniky směřuje k tomu, aby šíp doletěl do cíle. V žádném jiném kroku se už nemíří.
Dobrá technika
Zasažený terč nemusí znamenat správný výstřel. Člověk by neměl jásat z krásného zvuku prostřelené plachty terče. Nejen proto, že s hanare ještě shahō-hassetsu nekončí, ale i proto, že trefit terč se dá i se špatnou technikou. Jak si ověříme, že je naše technika dobrá? Kromě druhého páru očí je důležitý zvuk, který vydá výstřel. Jak stabilně letí šíp. Zda je soustřel šípů na malé ploše. Nebo dokonce i to, jak vyrovnaně se kyūdōka cítí. Může například vnímat tlak jen na jedné straně a ne druhé. Nebo tam, kde by měly být svaly uvolněné.
Další disciplíny
Už jsem zmínil, že střílíme na vzdálenost 28 metrů. Tato vzdálenost je stejná pro naprostou většinu situací, se kterými se kyūdōka může setkat. Proto může celý život cvičit pouze jednu techniku a ať půjde na jakoukoliv oficiální akci nebo navštíví dōjō kdekoliv ve světě, všude tam může střílet jako doma.
Na tuto vzdálenost se cvičí na trénincích, na seminářích ve skupině i individuálně, na turnajích a zkouškách. Všude je shahō-hassetsu stejné. Jen nástup je jiný.
Existují ale i další disciplíny kyūdō – Enteki, Yabusame a Tōshia.
Enteki je střelba na vzdálenost 60 metrů. Shahō-hassetsu probíhá stejně až na kai, kde kyūdōka změní úhel výstřelu tím, že se prohne v bocích. Poloha těla od boků nahoru je přitom stejná, jako by střílel na 28 metrů.
Yabusame je střelba z koně. Na trase dlouhé 225 metrů jsou tři dřevěné terče, do kterých se musí trefit bez zastavení.
Tōshia byla disciplína z chrámu Sanjūsangen-dō. Šlo o čtyřiadvacetihodinové střílení do velkého terče na konci chodby chrámu. Chodba byla 130 metrů dlouhá, ale s omezenou výškou. Proto se používaly luky až s padesátikilovým nátahem. Počítal se počet zásahů, rekord byl 13 053 vystřelených šípů. Z nich 8133 zasáhlo terč. Dnes už se bohužel na chodbě chrámu Tōshia neorganizuje, tradice přežívá každoročně alespoň venku v areálu chrámu.
Co potřebuje kyūdōka
Když vynecháme oblečení a vybavení pro údržbu, potřebujeme ke kyūdó čtyři hlavní druhy vybavení.
Terč – mato 的 nebo makiwara 巻藁
Mato je terč, který se používá na vzdálenost 28 metrů. Je z dřevěné skruže s průměrem 36 cm, na které je nalepený samotný terč jako plachta na bubnu. Mato jsou tradičně umístěny na písečném valu který zachycuje šípy. Používají se dva typy. Hoshi-mato s černým dvanácticentimetrovým kruhem na středu se používá jen k tréninku. Kasumi mato s několika kruhy a s bílým kruhem na středu se používá na všechno včetně tréninku.
Makiwara je slaměný válec pro cvičení ve vzdálenosti zhruba dvou metrů. Tady se kyūdoka může plně soustředit na techniku a nemusí se rozptylovat tím, že by se snažil trefovat do mato.
Na enteki se používá Ō-mato, terč o průměru 158 cm. Jde v podstatě o zvětšené mato.
Luk – yumi 弓
Japonský luk se tradičně vyrábí z bambusu. Tvar a materiály použité u bambusových luků se od 16. a 17. století prakticky nezměnily.
Levnější luky s jednodušší údržbou jsou z dřevěného nebo bambusového jádra, zbytek je ze dřeva. Pro lepší tuhost a ochranu může být dřevo ještě obalené sklolaminátem nebo karbonem.
Standardní délka luku je 225 cm. Podle potřeby kyūdōka, kteří mají delší nebo kratší ruce, se vyrábějí i zkrácené a prodloužené luky od 212 cm až 245 cm.
Místo držení luku není uprostřed, ale ve spodní třetině. Aby působilo každé rameno na šíp v tomto místě stejně, jsou ramena jinak zakřivená.
Nikde není doloženo, proč přesně se takto luk vyvinul, ale můžeme si odvodit několik možných důvodů:
S kratším spodním ramenem se z luku dá lépe manipulovat za jízdy na koni.
Ze stejného důvodu se dá střílet v kleče.
V místě držení jsou při výstřelu nejmenší vibrace, protože se tam nachází stojaté vlnění luku.
V plném nátahu je pravá ruka až za hlavou. Proto se kyūdōka nemusí bát, že by mu tětiva zasáhla ucho. Kombinace zakřivení luku a zakládání šípu z pravé strany zařídí, že se tětiva při vypuštění oddálí od těla a hlavy, a prosviští směrem k terči.
Šípy – ya 矢
Šíp se vyrábí z bambusu nebo hliníku. Délka šípu se určí podle délky nátahu kyūdōka plus 10 centimetrů. Může být od 85 cm do 110 cm.
V sadě máme šest šípů, z toho jsou dva záložní. Obvykle se střílí jen se dvěma šípy. V turnajích se nastupuje se čtyřmi, ale střílí se pořád jen se dvěma. Druhá dvojice šípů se položí na zem, po prvních dvou výstřelech je vezmeme a pokračujeme dál.
Letky jsou z peří, používají se letky z levého i pravého křídla. V sadě máme tři dvojice šípů, v každé je jeden šíp pravotočivý a levotočivý.
Existuje několik typů hrotů.
Hroty určené na střelbu do terčů mato jsou uzpůsobeny tak, aby se zbrzdily v písku a nepronikly příliš hluboko.
Hroty na terče makiwara jsou ostřejší. Lépe se zabodnou a sláma se zbytečně neničí.
Pro střelbu na delší vzdálenost (enteki) jsou hroty odlehčené, aby byl šíp stabilnější v letu.
Rukavice – yugake 弽
Rukavic je několik typů, odlišují se jen v počtu prstů. Nejobvyklejší jsou tříprsté.
Tři prsty jsou minimum pro správné držení tětivy. Tětiva se zahákne palcem, který je zpevněný dřevem, palec se zamkne prostředníkem. Ukazovák má za úkol udržet šíp na luku, by při nátahu nespadl, protože šíp je jen položený na luk a levý palec. Prostředníček a palec jsou co nejvíce uvolněné, ideálně je vůbec nedržíme silou, ale jen třením.
Zrození lukostřelce: Michal Pham
1. Dva sny, které bylo nutné opustit
„Na samém počátku byla kombinace zájmu o lukostřelbu, japonskou kulturu a bojová umění. Co se týče lukostřelby, chvilku mě zajímala na základní škole. Účast na kurzu a nákup vybavení by ale bylo pro mou rodinu náročné, takže jsem tento svůj malý sen opustil. Přesto mi zájem o lukostřelbu někde hluboko v mysli zůstal.
Stejně jako zájem o japonskou kulturu. Ten začal s manga a anime, a stále rostl.
Japonský luk jsem poprvé viděl v seriálu Arjuna, ale nějak mě ještě nezaujal. To se povedlo až jinému seriálu, jeho název si bohužel nepamatuji. Vím jen, že měl tři díly a tvůrci si dost pohráli s vizualizací a zvukem luku při nátahu a výstřelu. Z mého pohledu byl pohled na hrdinku, tvar luku a zvuk dokonalý.
Najednou jsem si chtěl zjistit o japonském luku všechno, co se dá. A dospěl jsem k poznání, že v Praze, a vlastně vůbec v celé zemi, nikdo kyūdó necvičí. A opustil jsem další sen.“
2. Karate, aikidō, tai chi
„Na bojová umění mě bavilo koukat už odjakživa. Ve filmech, na zápasech v televizi, na občasných exhibicích. Vždy jsem chtěl něco umět, protože to pro mě bylo cool. Dělal jsem tři roky karate, ale musel jsem skončit kvůli špatným zádům. Po nějaké době zotavení jsem hledal něco fyzicky méně náročného a cvičil jsem dva roky zároveň aikidō a tai chi. Obojí mě bavilo, ale zjistil jsem, že už najednou nemám potřebu vypadat cool a dělat „akčnější“ bojová umění. Neustále jsem zjišťoval, co dalšího bych mohl zkusit.“
3. Sensei na Vyšehradě
„Někdy ve třeťáku na střední škole jsem viděl Václava Kučeru, našeho učitele a senseie, který vystupoval na Vyšehradě s japonským lukem. Všechny staré vzpomínky a nadšení se vrátily a musel jsem o kyūdō zjistit více. V tu dobu pan Kučera ještě kurzy nevedl, ale s trochou trpělivosti jsem se po několika měsících dočkal. Kurzy začaly a já se hned po maturitě okamžitě přidal. Kyūdō vyhrálo. A trvá to osmnáct let.“
Jak fungují zkoušky na udělení technického stupně?
„Není to moc složité. Zopakuju přesně, co se při keiko cvičí, a japonští učitelé, kteří jsou na zkouškách jako porotci, posoudí, jestli to umím…
Samozřejmě si dělám zčásti legraci. Ano, shahō-hassetsu je úplně stejné, ale nastupuje se ve skupině s pěti střelci, které ani nemusím znát. V lepším případě se můžeme seznámit a několikrát před zkouškou nanečisto nastoupit, ale může se stát, že se potkáme až těsně před nástupem.
Nástup by měl vypadat se všemi ve skupině jako jeden celek. Všichni jsou synchronizovaní a musí zvládnout všechny pohyby od vstupu až po odchod z dōjō správně. Porotci jsou tři nebo čtyři, aby mohli sledovat všechny najednou. A při střílení, které provádíme jeden po druhém, všichni sledují každičký detail. Dokonce se sleduje i správné provedení při selhání vybavení, třeba když se přetrhne tětiva. Porotci pak posoudí, jestli je výkon pro daný stupeň dostačující.
V každém dalším stupni se chce o něco víc.
Například na shodan (první dan) by člověk měl umět správně vstoupit do dōjō a nastoupit, správně vystřelit a správně odejít. Zásah je výhodou, ale není potřeba ani dostřelit na vzdálenost 28 metrů.
Na nidan (druhý dan) je potřeba mít navíc ostřejší výstřel, který do vzdálenosti 28 metrů dostřelí.
Na sandan (třetí dan) pak musí mít rozptyl šípů tak malý, aby se jeden ze dvou vystřelených šípů trefil do terče. A zároveň už se sleduje i to, jaká energie z člověka vyzařuje. Nedokážu to popsat, ale je opravdu poznat rozdíl mezi někým, kdo dělá kyūdō rok, dva, pět nebo deset let.“
Rozhovor s Michalem Phamem
S Michalem jsme si povídali během keiko v Tyršově domě. O kráse japonské lukostřelby, o nováčcích, ale třeba i o zen-buddhismu.
Co je na kyūdō nejkrásnější?
Komunita lidí. Je mi mezi nimi moc příjemně. Víc než kde jinde. A nejvíc mě naplňuje, když se mi v naprosté tichosti povede všechno ve výstřelu správně, a přitom slyším ty nejmenší zvuky luku, rukavice, tětivy, šípu, vypuštění i zásahu.
Pro jakého adepta bojových umění je kyūdō vhodné? Jaké vlastnosti by měl mít?
Fyzická omezení nejsou. Ale jinak to chce hodně trpělivosti. Nejen pro začátek, ale i později. Člověk bude mít pocit, že na každý krok vpřed udělá dva kroky zpět. Typ vhodného člověka nedokážu odhadnout, máme opravdu širokou osobnostní škálu. Jednu vlastnost ale asi máme všichni společnou – dokážeme se hluboce zadumat nad malými věci. Takže jestli si dokážete třeba jen tak sednout v parku a koukat do prázdna, možná se pro kyūdó hodíte.
Co je pro nováčka nejtěžší? Jaké překážky musí překonávat?
Musí se vyrovnat s faktem, že bude čekat minimálně tři měsíce, než si z luku vystřelí. To je první věc. A později asi to, že se musí přestat bát samovolného uvolnění tětivy z držení. Uvolnit svaly, které nejsou potřeba, a zapojit jen ty, které potřeba jsou.
Je o výuku kyūdō u nás zájem?
Myslím, že je. Jen si na to málo lidí udělá čas, nebydlí v Praze, nebo jim nevyhovuje den, kdy máme keiko.
Kolik lidí u nás se kyūdō věnuje?
Pravidelně na keiko chodí kolem sedmnácti lidí. Plus další, co se ukážou jednou za čas a pořád kyūdō umí. Celkem nás bude skoro třicet.
Přijímáte nové členy?
Prostory, ve kterých cvičíme, jsou malé, ale ještě se sem víc lidí vejde. Omezení je spíše v tom, že zvládnu učit jen čtyři začátečníky najednou. Musím vymyslet jiný způsob, jak se o ně postarat. V tuto chvíli zrovna čtyři nováčky máme, a když jim to půjde, během měsíce nebo dvou by mohli přejít na cvičení s lukem.
Jaká je vstupní investice do vybavení?
Bereme jen příspěvky na nájem tělocvičny. Pokud nováček přežije první tři měsíce, musí si koupit rukavici. To je minimum, se kterým může cvičit, luk mu do začátku půjčíme. Rukavice stojí v německém obchodě 8300 Kč.
Jak probíhá výuka úplného začátečníka?
Nejdříve ho seznámíme s etiketou a chování v dōjō. Poté učíme držení těla, chození, sedání do kleku a vstávání, dýchání, úklony a další detaily základních pohybů. Až pak se seznámí s jednotlivými kroky shahō-hassetsu. To se cvičí nejdřív s cvičným gumovým lukem. Až si osvojí techniku, může přejít na cvičení lukem. Opravdový luk, i když má pro začátek nátahovou sílu jen 7 kg, se chová jinak než gumový. Proto musí cvičit nějakou dobu bez výstřelu. A když zvládne techniku s lukem správně, může si konečně vystřelit na makiwara (cvičný terč) ze vzdálenosti dvou metrů. Cesta sem trvá minimálně tři měsíce podle toho, jak kdo zvládne ovládat své tělo a osvojí si techniku. Na makiwara se pak cvičí další měsíc až dva, pak bude schopný přejít na mato ve 28 metrech. Pro představu – když někdo začne s kyūdō v září, měl by očekávat, že i v nejlepším případě si na terč ve vzdálenosti 28 metrů nevystřelí dřív než na jaře.
Jak často cvičíte?
Keiko máme jen jednou týdně. Je to málo, ale organizačně to jinak nejde. Tělocvična nemá volné bloky.
Jak dlouho u nás funguje Česká asociace japonské lukostřelby?
Asociace funguje od července 2006. Má za funkci zastřešovat skupiny kyūdōka a propagovat ve správném světle kyūdō.
Kdo jsou nejvýznamnější osobnosti českého a světového kyūdō?
Samozřejmě Václav Kučera. To on tady všechno založil, začal nás učit a byl v kontaktu s organizacemi, přes které kyūdō propagoval. Světové kyūdō nemám vůbec nastudované. Soutěže se konají, ale mám naučené, že kyūdō je věc sebezlepšování, ne kompetice. Proto jsem se o soutěže ani tolik nezajímal a nesledoval je.
Angažujete se také vy sám v rámci České asociace japonské lukostřelby?
Starám se s jedním dalším členem o skupinu, organizujeme semináře a soustředění, připravujeme členy na případné zkoušky nebo semináře v zahraničí a propagujeme kyūdō. Jako třeba i teď prostřednictvím vašeho časopisu.
Někteří z vašich členů, se kterými jsem na keiko mluvil, přišli ke kyūdō z jiných lukostřeleckých disciplín, například z tradiční lukostřelby. Věnoval jste se i vy dříve jiným lukostřeleckým disciplínám?
Nevěnoval. Chtěl jsem zkusit sportovní lukostřelbu, ale neměl jsem příležitost. Mám za sebou jen jiná bojová umění.
Jaké jsou hlavní odlišnosti kyūdō oproti jiným lukostřeleckým disciplínám?
Hlavní rozdíl je v tom, že nestřílíme na zásahy, ale na výstřely. Pro spoustu lidí je to nepochopitelné. Chceme hlavně správně vystřelit a šíp si už cestu najde sám. V technice jsou oproti většině jiných disciplín zajímavé odlišnosti, třeba zakládání šípu z pravé strany luku. Společně s technikou držení levé ruky a tím, že se tětiva drží a vypouští palcem, umožní tětivě opisovat zvláštní trasu. Nejdřív se oddálí od těla, než zatlačí na šíp směrem k terči. To nám dovolí nátah až za ucho a není potřeba nosit chrániče.
Četl jsem knihu Eugena Herrigela Zen a umění lukostřelby. Je filozofie nebo zen důležitou součástí kyūdō?
Luk se sice používá v mnoha šintoistických obřadech, ale kyūdō samotné není spojeno s náboženstvím ani filozofií. Nechtěl bych, aby k nám lidé chodili s cílem dosáhnout stavu meditace vestoje nebo se duševně povznést. Neříkám, že to není možné, ale není to cílem kyūdō.
Čím je šíp, čím je terč?
Je to těžké, ale zkusím to. Terč je místo, kam může směřovat můj úmysl a šíp je nosičem mého úmyslu? Je to první věc, co mě napadla.
Co pro vás osobně znamená zen-buddhismus?
S buddhismem jsem se setkával v rodině, ale zen-buddhismus jsem nestudoval. Pro mě znamená zen-buddhismus buddhismus s jiným způsobem soustředění. A tam skončím. Nechtěl bych plácat nesmysly.
Je v kyūdō důležitý přesný zásah do terče?
Vůbec není. Ze začátku musíme nováčky dokonce hlídat, aby neměnili techniku s cílem dosažení zásahů. Tím si osvojí špatné návyky a budou se jich pracně zbavovat.
Jezdíte sbírat zkušenosti do Japonska ke starým mistrům?
Bohužel se mi něco takového ještě nepovedlo zorganizovat. Ale měli jsme jednou příležitost mít na semináři ve Vídni mistra z Japonska se sedmým danem. Byla to úžasná zkušenost. Jinak se v Evropě organizuje spousta seminářů pod vedením velmi zkušených mistrů. Třeba v Německu, Francii a Rakousku jsou senseiové s šestým danem.
Kolik vystřelíte týdně šípů? Jsou tyto počty vůbec důležité?
Střílím většinou jen na keiko. Ale když je hezké počasí, udělám si čas na cvičení venku na makiwara. Za keiko, když nemusím nikoho soustředěně učit, vystřelím možná osm dvojic. Takže kolem šestnácti šípů. Počet vystřelených šípů není důležitý. Důležitý je počet správně vystřelených šípů.
Co je pro vás při keiko nejtěžší? Co zabere nejvíc času?
Pro mě je nejtěžší dobře rozdělit čas mezi začátečníky, pokročilé a sebe samotného. Jinak už v tomto stádiu nejsou velké výkyvy obtížnosti. Občas se mi stane, že se musím zbavit nějaké zažité chyby, ale to je vše. Jen se snažím zlepšovat a pokud možno přestat přemýšlet na tím, co dělám.
Jaký máte dan?
Od roku 2015 mám třetí dan. Rád bych šel na zkoušky čtvrtého danu, ale za poslední roky se v Evropě žádné neorganizovaly nebo byly hodně drahé. V roce 2017 jsem mohl na zkoušky do Japonska, ale to bylo na další stupeň ještě brzy.
Text: Michal Pham a Marek Kožušník
Článek byl publikován v časopise Bojová umění (Fighter’s magazín) 2024-3-4
(c) Fighters Publication a www.hayashi.cz/collections/bojova-umeni
