Chápeme-li studium japonských bojových umění jako komplexní metodu vzdělání, očekáváme také nějaké formální ohraničení takového studia. Totiž pokud se vzděláváme a získáváme vědomosti v oboru, bývá náš postup v něm a zakončení některé jeho úrovně, potvrzeno titulem a mnohdy i zkouškou. Je to potvrzení naší píle, svědectví o odbornosti a způsobilosti. Takové potvrzení bude nejspíš hmatatelné, vyjádřené nějakým dokladem, písemným důkazem. Japonci, ale nejen oni, si libují a libovali v podobných papírech a písemné potvrzování (licence, nebo akreditace) bylo nezbytným a vlastně, docela přirozeným nejen v bojových uměních. V tomto materiálu se budeme věnovat právě původu a historii stupňů, titulů a licencí v tradičních i soudobých disciplínách.
Vzdělávání v bojových uměních
Dávno před vznikem prvních skutečných škol či specifických stylů bojových umění (bugei ryū-ha, 武芸流派) existovala v Japonsku raná instituce pro trénink válečnických dovedností. Tato síň nebo hala vznikala za vlády císaře Kanmu už během výstavby Kyōta (Heiankyō) v roce 794. Sál bojových ctností (Butokuden, 武徳殿) stál poblíž císařského paláce a sám císař měl být svědkem ukázek dovedností mistrů mnoha bojových umění z celé země. Původní hala se dodnes nedochovala, ale jedenáct set let po založení města i školy, v roce 1895, byla na stejném místě vybudována její replika. Ta slouží dodnes potřebám Dai Nihon Butokukai (Společnost bojových ctností velkého Japonska).
Přes víceméně systematické cvičení bojových umění před vytvořením Butokudenu i potom, počátky strukturování bugei ryū-ha nalézáme především v období Muromachi (1337 – 1573) a později až během období Tokugawa (Edo, 1603 – 1868). Školy často vznikaly na základě božské či spíše duchovní inspirace nebo vnuknutí. Byly vytvářeny svými zakladateli při svatyních zasvěcených božstvům mnohdy válečným. Inspirace, jednoduchá věta, instrukce nebo technika, přicházela po usilovném až asketickém tréninku, půstu a modlitbách v horách a lesích, kde podobná božstva sídlila. Klíčový koncept nebo osvícení z nebes (tenshin, 天真) se dostavily ve formě snu (musō, 夢想), zakladateli je sdělil tajemný horský mnich (yamabushi), cizinec či zvláštní člověk (ijin), anebo dokonce skřet (tengu).
Nedivte se, ve staré japonské společnosti byly slunce, měsíc, hory a řeky považovány za božské a podobný příběh o patronátu božstev dodával nové škole lesk a, co je pro nás dnes těžko představitelné, dostatek důvěryhodnosti. Samozřejmě takový příběh musel vyprávět excelentní válečník. Ten musel jednoduchou poučku dál rozvinout ve funkční metodu boje.
Mimochodem podle Serge Mola podobné historky nemusely být až tak fantastické. Vysvětluje, že hory i kláštery poskytovaly útočiště pro celou řadu jednotlivců, kteří se z jakýchkoliv důvodů rozhodli (nebo byli nuceni) žít mimo hranice normální společnosti. Ochi musha (lit. padlí válečníci), protože stáli na špatné straně, po rozhodující bitvě utekli do hor nebo si oholili hlavy a útočiště hledali ve svatyních a klášterech. Chtěli se tak vyhnout pronásledování a následnému potrestání. A aby zůstali v bezpečí, předstírali pomocí různých triků a úskoků, že jsou jejich schopnosti nadpřirozené. To jistě zapůsobilo na pověrčivé vesničany, kteří se drželi dál, zatímco budoucí tvůrci škol uvítali „lekce“ od těchto zkušených a zručných válečníků z okraje společnosti. Romantické ale rozhodně zajímavé.
Tvůrce, zakladatel (ryūso, 流祖), tedy i legenda o původu školy (ryū-ha, 流派), mohly být někdy pojmenovány teprve v následujících generacích dané tradice. Tato tradice byla ale dál předávána pod dohledem svého hlavního představitele po další staletí. Předávání, zachování neboli plynutí od zdroje (jikiden, 直伝) je naprosto zásadní. Každé „ryū“ (流, nagare doslova plynout, proudit) se vlastně obrací zpět, dokazuje svůj původ a zachování (božské) podstaty.
Zakladatel a předání
Tvůrce školy byl nejen technicky zdatný, zároveň musel být schopen čelit mimořádným okolnostem. Musel být výraznou a charizmatickou osobností. Bylo to nezbytné, pokud měl vytvořit technickou a zároveň myšlenkovou základnu pro vznik a následně další pokračování určitého stylu. Pokud chtěl ovlivnit a inspirovat někoho jiného. V některých případech k dalšímu předávání nedošlo, jindy principy a filozofie ryū-ha přežily několik dalších generací.
Pokračování bojové tradice (bez ohledu na její typ) se zpravidla drželo podobného schématu. Na začátku, jak už jsme si vysvětlili, stál zakladatel a původce myšlenky – ryūso, ten v jistém okamžiku předal kontrolu nad školou jednomu ze svých licencovaných následovníků. Zvolený žák se stal představitelem školy, jejím novým garantem a ochráncem. Některé školy byly výhradně dědičné a byly (až do současnosti jsou) předávány pouze pokrevním příbuzným. Příkladem z těch dosud existujících je třeba Takenouchi ryū (13 respektive 14 generací ve dvou liniích) nebo Sekiguchi ryū (13 generací). Jiné školy byly časem předané i mimo rodinu, přestože původně měly zůstat uvnitř (Tenjin shinyō ryū). Poslední možností byly školy nedědičné, které prostě převzal nejlepší z žáků. Pokud mistr předal školu za svého života, nezbylo moc prostoru k pochybnostem. Někdy ale nástupce jmenován nebyl a za další hlavu ryū se prohlásilo více učedníků. Potom se mohlo rozhodnout „v souboji“, nebo došlo k rozdělení školy na více linií. Toto riziko pochopitelně hrozilo v každé další generaci. Hlavní představitel školy, její zákonný dědic musel dokonale poznat technický, filozofický i esoterický obsah osnov ryū-ha a to včetně ústní tradice školy (kuden). Jeho morální povinností byla ochrana učení školy, tak jak mu bylo svěřeno. Měl zajistit, aby žádná z technik nebyla ztracena a také odpovídal za další rozvíjení učení. Jako důkaz svého pověření obdržel původní listiny ryū-ha (denshō) nebo ručně psané kopie těchto originálů. Nástupce, nyní považovaný za „ztělesnění“ nebo „vtělení“ předchozích mistrů, se sám stal součástí tradice a očekávalo se, že ji předá následující generaci.
Někdy se k označení dědice tradice používá termín denshōsha (osoba nebo hlava tradice), v dnešních materiálech a literatuře je hlavní představitel školy obvykle označován jako sōke (hlava rodiny, nebo také hlavní dům). Původ tohoto populárního termínu není znám a v obdobích Muromachi a Edo možná vůbec nebyl užíván. Mol píše, že pokud měla škola více linií, pro jejich rozlišení se užíval termín honke (hlavní rodina nebo dům) oproti bunke (větev rodiny). Stejný zdroj uvádí, že v pokrevně dědičných školách byl užíván termín sodenke (祖伝家). Pokud byla rodinná škola předána mimo pokrevní linii, používal se termín sōdenke (宗伝家) anebo sōke (宗家). Můžeme se setkat také s označením shike (師家) a shihanke (師範家). Přičemž shi tady znamená učitel nebo mistr, termín shihan bychom mohli přeložit jako „příkladný“ nebo „vzorový“ učitel. I tady mohlo jít o označení jedné z větví školy. Jako příklad uveďme tyto dvě linie (sōke a shihanke) v Kashima shin ryū. Obě větve vznikly už při jejím založení v 16. století, aby se po 11 generacích spojily. Osmnáctý představitel (obou větví) Kunii Zenya Minamoto no Michiyuki jmenoval hlavou školy Sekiho Humitake, který se tak stal 19. představitelem shihanke. Přesto si rodina Kunii zachovává formální či čestnou roli ochránců školy v osobě Kunii Masakatsu, současného sōke 21. generace.
Jiný obecně užívaný termín označující přenos od zakladatele prostřednictvím hlavního představitele je iemoto (家元, rodinná nadace, původ rodiny). S ním se vedle bojových umění, můžeme setkat v čajovém obřadu, kaligrafii, aranžování květin, tradičním tanci nebo hudbě. Přestože jde o starobylý systém, najdeme podobné metody dědění i v moderních disciplínách a bojových uměních.
Schopnost označit nástupce byla docela zásadní, pokud si připomeneme povinnosti hlavního představitele školy. Když nebyl schopen dědice jmenovat, nedokázal vychovat a vybrat vhodnou osobu, další existence ryū-ha mohla být ohrožena. Metody formálního předání učení se postupně vyvíjely a systematizovaly.
Bugei ryū-ha ve feudálních hanech
Tokugawský císařský výnos nazvaný bunbu shōrei saku, měl podpořit vzdělávání prostřednictvím akademických a bojových umění. Každé panství (oblast neboli han) přijalo různé bugei ryū-ha či pozvalo jejich učitele, aby tyto disciplíny vyučovali jako výhradní umění těchto oblastí (otome ryū nebo waza). Připojení jednotlivce k ryū-ha se stalo vysoce exkluzivní a bylo podmíněno složením slibu, potvrzeného krevní přísahou (kishōmon a keppan). Školy, jejich učení a techniky byly natrvalo připojeny k území, nesměly být vyučovány mimo něj a působily jako majetek přístupný pouze určeným válečníkům klanu. Otome ryū (lit. to, co plyne ale zůstává doma) nebo mongai fushutsu (nesmí být ukázáno mimo brány) obsahovaly unikátní techniky a znalosti, které měly zůstat skryté. Hany spíše zakazovaly souboje, ale i výměnu či komunikaci mezi jednotlivými školami, které se stávaly formálnějšími.
V období relativního míru, mezi 17. a 18. stoletím, vznikalo mnoho nových škol. Objevili se vynikající mistři, byly uspořádány techniky a definovány metody formálního přenosu. Byla vytvářena filozofie a argumentace podporující tyto postupy, byl stanoven vztah mezi učitelem a žákem. Hiroshi Ozawa hodnotí období míru a dobu zavádění bunbu shōrei saku jako období, kdy se bojová umění jako základní disciplína válečníků postupně měnila ve scénická nebo múzická (umělecká). Techniky sebeobrany a praktického boje se rozvinuly do technik obřadného provádění a soutěží, získávaly další rozměr.
Právě od první poloviny 17. století začaly hany vytvářet své školy (hankō, 藩校). Systém obecného vzdělávání v hankō (také hangaku, hangakkō), původně určených pro potomky feudálních pánů (hanshu, nebo daimyō) a jiné vysoké hodnostáře se udržel až do reforem Meiji po roce 1868. Hankō měly poskytovat vzdělání a tím sloužit k produkování nových schopných pánů a jim loajálních jedinců. V těchto školách působili najatí učitelé bojových umění, kteří je zde vyučovali vedle dalších disciplín (konficianská filozofie, historie, literatura, hudba…). Uvádí se, že vzdělání v hankō začínalo v 7 nebo 8 letech a končilo mezi 15. a 20. rokem. V důsledku reforem Kyōhō (1736), které měly vyřešit nesoulad mezi konfuciánskou ideologií a ekonomickou realitou tokugawského shōgunátu, došlo k výraznému zvýšení počtu těchto škol a pochopitelně k jejich postupnému otvírání „masám“.
Válečníci tedy studovali bojová umění v dōjō u hanových škol náležejících k určité ryū-ha. Mimoto studovali oni i jejich potomci v soukromých dōjō patřících mistrům bojových umění. (Pro úplnost dodejme, že některé mnohdy velice slavné ryū-ha, nebyly nikdy součástí žádného hanu, nebo jejich připojení k němu bylo částečné. Taková školy byly financovány kupříkladu z darů válečníků z jejich okolí, nebo třeba z fondů svatyně, kde vznikly a působily. Pozn. aut.) Někdy v období mezi lety 1751 a 1789 začaly být budovány veřejné cvičební prostory mimo hanové školy. Později bylo studentům umožněno navštěvovat nové prostory přímo uvnitř těchto škol. Některé hany v 18. století povolily duely mezi jednotlivými školami (taryūjiai), jiné se tomu bránily… Přesto začalo docházet k obecnějšímu porovnávání různých škol. Některé z nich se staly populárnější a vzkvétaly, jiné upadaly. V hanech docházelo k rozšíření výuky na více ryū-ha, přičemž ty si zachovávaly individuální přístup. Byly určeny dny a hodiny, kdy studenti směli docházet a cvičit konkrétní bojová umění. Pro tyto dny byli najati určití představitelé různých ryū-ha. Techniky byly nadále vyučovány skrytě na základě vztahu učitele a žáka. Učitel předal tajné učení své školy jen tomu, kdo se zavázal věrně ho následovat.
Cesta k menkyo kaidenu
Tradiční způsob udělování licencí se docela lišil od systému kyū-dan (kyū to dan, anebo dan-i), který přijala většina současných forem budō, a který nás bude zajímat teprve v druhé části. Navíc je třeba poznamenat, že neexistuje jediný, identický systém. Třebaže najdeme určité podobnosti mezi licencemi různých ryū-ha (stylů, nebo tradic), většina z nich užívala a často dodnes užívá trochu individuální terminologii a názvy postupných úrovní zasvěcení. Kritéria pro udělení licence, dnes bychom možná řekli vydání oprávnění, se lišily v různých školách a také v různých obdobích.
První osobní ohodnocení nováčka bylo předání kirigami (切り紙), Tento certifikát označil konec „zkušební doby“ a potvrdil, že adept smí pokračovat ve studiu ryū-ha nebo ryūgi (流儀, stylu nebo metody). Kirigami (Ozawa udává termín kirikami) je zpravidla menjō (免状), tj. diplom, rozuměj list papíru podobný těm z moderních škol. Odtud také název kirigami, doslova „řez papíru“. Pozice nebo úrovně následující po kirigami jsou obvykle vepsány předepsaným způsobem do svitků (makimono, 巻物) konkrétní školy. Tyto svitky se někdy označují jako sōdenshō (záznam o dědictví), protože jsou písemným dokladem o příslušnosti ke konkrétnímu učiteli a ryū-ha. Serge Mol uvádí jako nejčastější toto pořadí – shoden, chūden, okuden a kaiden. Shoden podle něj označuje první skutečnou úroveň uvedení do tradice, chūden označuje střední či přechodnou úroveň, zatímco okuden je hluboké zasvěcení. Kaiden je úplný přenos a uvedení do tajemství školy. Osoba, která obdržela menkyo kaiden (免許皆伝) je dokonale vzdělaná v dané tradici. Jde o nejvyšší úroveň, kterou lze v ryū-ha dosáhnout kromě pozice sōkeho.
Jak bylo řečeno výše, systém není obecný nebo jednotný, přestože nacházíme podobné prvky. Například Nathan Scott z Nichigetsukai na portálu e-budo.com zveřejnil zajímavý seznam takových úrovní v tradičních školách. Dočteme se v něm například, že ve slavné škole z 15. století Katori shintō ryū jsou po kirigami stupně mokuroku, menkyo a konečně gokui kaiden. Stejně slavná tradice Kashima shintō ryū uděluje postupně mokuroku, inka, menkyo a kaiden. Příbuzná škola Kashima shin ryū uděluje kirigami, shomokuroku, shoden, chūden, okuden, kaiden a menkyo kaiden. Starobylá tradice Takenouchi ryū má sedm úrovní: omote-geiko, ura-geiko, tassha, mokuroku, jiro, menkyo (nebo menjō) a inka (menkyo kaiden). Pouze tři úrovně jsou kupříkladu v Tamiya ryū (mokuroku, menkyo a kaiden) anebo v Muhi muteki ryū jōjutsu (hanburi, mokuroku menkyo a kaiden). Suiō ryū iai kenpō ze 17. století má celkem osm stupňů v pořadí shoden, chūden, okuden, shomokuroku, chūmokuroku, daimokuroku, so menkyo a inka. Hiroshi Ozawa uvádí další čtyři školy kenjutsu z hankō v panství Aizu (Nisshinkan), kde je poslední úrovní inka (允可, povolení nebo autorizace), kterými byly Tenshin ryū, Anko ryū, Taishi ryū a Shintō seibu ryū. I škola Mizoguchi-ha ittō ryū, které se Ozawa sensei sám věnuje, pochází ze stejné oblasti a byla částí osnov Nisshinkanu. V ní byly úrovně jun, kirikami, tonomono, komokuroku, mokuroku, tegata mokuroku a konečně yurushi. Pokud se vrátíme ke Scotově seznamu, jiné linie Ittō ryū mají vlastní úrovně. Jmenovitě o něco mladší Hokushin ittō ryū uděluje shomokuroku, potom chūmokuroku menkyo a nakonec dai mokuroku kaiden. V Shintō musō ryū jsou postupně předávané tyto licence: okuiri sho, shomokuroku, gomokuroku, menkyo a menkyo kaiden.
A aby to nebylo tolik „jednoduché“… Existovaly i další zvláštní způsoby potvrzování vyučení a udělení oprávnění předávat tradici dál. Serge Mol píše o betsuden, neboli oddělený přenos. Zjednodušeně řečeno mohlo jít o úmyslné rozšíření školy, vytvoření její nové linie mimo hlavní proud (viz výše). Představme si dědičnou tradici, rodinný styl, kde se sešlo více nástupců, potomků studujících bojové umění. Pouze jednomu z nich, vybranému dědici, byla předána všechna tajemství. To se označuje hiden sōden (přenos tajemství) anebo spíše jako isshi sōden (přenos z otce na syna, dědictví). Výše uvedené příklady jsou pouhým zlomkem ohromného množství tradičních škol, které během několika staletí vznikaly v Japonsku. Některé dnes neexistují. Mnohé z nich a desítky dalších se však dodnes zachovaly a nadále udržují tento původní systém ve své čisté formě, včetně rodinného předání. Některé tradice mají v současnosti více linií, a proto může být různá i metoda udělování licencí v nich. Některé ze starých škol přijali systém dan-i, nebo ho nějakým způsobem kombinují s tradičními stupni.
Pojďme si takové licence představit konkrétněji. Donn F. Draeger při svém vysvětlení systému hodnocení v japonských bojových umění (přednáška z roku 1976) použil jako obecný příklad právě řadu stupňů předávaných v Shintō musō ryū, kterému se sám věnoval. Okuiri (奥入) sám vysvětluje jako nejnižší instruktorskou licenci. (V jiných materiálech a interpretacích se tato úroveň za instruktorkou nepovažuje. Pozn.aut.) Termín podle něj souvisí se zenovým buddhismem a skládá ze svou znaků. „Oku“ znamená tajemství, „iri“ je vstoupit (okuiri sho je „zápis“ o okuiri). Tento svitek (jinde může být označený třeba kirigami) je vlastně dovolením, aby jedinec směl vstoupit na cestu, která vede k poučení, nebo lépe k osvícení. Je to prodloužení studia. Mokuroku (目録) je vlastně nějaký soupis nebo katalog. Potom, co člověk získal mokuroku, byl osobně připsán do oficiálního soupisu školy. Jeho jméno se objevilo vedle dalších učitelů a konkrétních technik dané tradice.
Jak jsme viděli výše, existuje v různých tradicích několik úrovní mokuroku (sho-, go- ale také chū- nebo dai-). Draeger vysvětluje právě sho a go, jako po sobě následující tedy počáteční a pozdější (shomokuroku počáteční soupis a gomokuroku pozdější soupis). Menkyo (免許) je licence. Moment, kdy člověk stojí na vlastních nohách, zatímco jeho ryū stojí za ním. Teprve nyní měl člověk oprávnění sám vyučovat. A jak už bylo napsáno dříve, menkyo kaiden je úplné uzavření studia, úplné předání všech tajemství školy. V mokuroku a menkyo je spolu se jménem jejich držitele vypsáno také množství naučených technik v odpovídajícím pořadí a rodokmen školy. Tyto seznamy (techniky a dokonce i rodokmen) se v po sobě jdoucích svitcích postupně rozšiřují.
Text ve svitcích byl opatřen podpisem a otiskem osoby, která ho vydala a jménem osoby, které byl určený. Svitky byly a dodnes jsou psány (opisovány) určeným způsobem a správnými znaky, kanbunem (stará japonština, používající čínskou gramatiku). Názvy technik mohou být dokonce popsány obrazně či básnicky.
V tradičních školách je studium dlouhodobé, osnovy jsou rozsáhlé. Ještě držitel licence (menkyo) se má naučit další tajemství školy a teprve potom obdrží kaiden. Adept je ustavičně zkoušen a hodnocen, předtím než je mu sděleno další tajemství. Vrátíme-li se k Dreagerově materiálu o stupních, pro získání okuiri jsou vyžadovány alespoň čtyři roky studia pod mistrovským vedením. Shomokuroku nelze získat za méně než osm let, ale doba může být i dvojnásobná. Gomokuroku je předán nejdříve po sedmnácti letech cvičení. Menkyo může být udělen i za 25 let a konečně menkyo kaiden po dalších pěti letech. (V minulosti mohl být postup rychlejší, především protože studium bylo intenzivnější, vztah učitele a žáka byl bližší. Naopak pro cizince je i dnes získání podobných svitků podstatně složitější než pro Japonce. Pozn. aut.)
Dosud jsem nenašel relevantní informace o zvláštních „platbách“ učitelům za udělení podobné licence v minulosti. Naopak válečníci samotní spíše mohli být za získání licence odměňováni svým pánem, který vlastně výuku a školu financoval, ke studiu bojových umění je vybízel a takovým příplatkem ohodnotil zvýšení jejich kvalifikace. Serge Mol udává konkrétní příklady z oblasti Zeze (dnes Ōtsu v prefektuře Shiga) takových ocenění. Odměna za dosažení jakéhokoliv menkyo tam byla 2 mei ve stříbře a formální oděv kamishimo. Za shoden bylo vyplaceno 100 zlatých hiki, za mokuroku 300. Za tři menkyo v některém z hlavních oborů (lukostřelba, jízda na koni, šerm a kopí) byla odměnou katana, pokud přidal další (strategie, střelba a neozbrojený boj), získal válečník wakizashi. Namísto mečů mohl chtít sedm respektive pět ryō ve zlatě.
Dnes je v moderních budō běžné za výuku ale i stupně (zkoušky) platit. Obvykle to bývá podle pevně stanovených ceníků a podmínek. Ale jak je to s licencemi v klasických školách, které jsou i dnes udělovány na základě dlouhodobého studia namísto zkoušky? Protože v linii naší ryū-ha toto není zvykem, neznal jsem žádné podrobnosti. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že se zpravidla v Japonsku po udělení svitku očekává od žáka odměnění učitele. Tato zvláštní forma „poplatku“ (orei, vyjádření vděku), často velice vysokého, se předává v obálce a neužívá se pouze pro bojová umění. Může jít o konkrétní sumu za konkrétní svitek, jejíž výše se liší u různých učitelů a v různých školách. Její výše je sice obvykle řečená a podobná platba je v souladu s dobrými mravy a japonskými zvyky, ale nejedná se o platbu za službu. Určitě nejde o úplatek. Zásady pro orei jsou podstatně složitější a jejich vysvětlení přesahuje rámec tohoto textu a znalostí autora.
Autor: Patrik Orth
(Text je z roku 2012 – druhý díl napsán nebyl)
Použité zdroje a doporučená literatura:
• Serge Mol: Classical fighting arts of Japan
• Hiroshi Ozawa: Ideas and History of the Sword Vol.5: Swords in Early Modern Japan No.2
• Wayne Muromoto: What is „Ryū“? (český překlad)
• Nobuyoshi Tamura: Aikidō – Etiquette et transmission (český překlad)
• Donn F. Draeger: Ranking Systems in Modern Japanese Martial Arts: Modern vs. Classical (www.judoinfo.com)
• www.wikipedia.org
• www.e-budo.com
• www.koryu.com
• www.kashima-shinryu.jp
• a jiné
