Iaidō je souhrnný název pro některé způsoby japonského šermu. V překladu se dá slovo iaidō zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Způsob použití meče je v iaidō založen na skutečnosti, že již tasení meče z pochvy je bojovou reakcí na okolnosti, kdekoliv se člověk nachází, tak je schopen bezprostředně a adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Tasením meče se útok blokuje, odráží, či se rovnou eliminuje samotný protivník nebo popřípadě až dalším následným sekem.
Cvičenci iaidō cvičí nejdříve techniky iai s dřevěným mečem bokutō s plastovou pochvou a posléze cvičí s mečem na iai iaitō. Je obvyklé používat nejdříve tupou repliku meče mogitō a posléze pokročilejší cvičenci cvičí se skutečným ostrým mečem shinken. Většina technik iai je cvičena jako boj proti imaginárnímu (pomyslnému) nepříteli kasōteki. To umožňuje plné provedení techniky a zase na druhou stranu to vyžaduje velké nároky na představivost cvičence.
Dobrý den, prosím představte se našim čtenářům a prozraďte o sobě nějaké základní informace.
PB – Dobrý den, jmenuji se Pavel Balvín a přes 25 let se věnuji tradičním japonským bojovým uměním iaidō a jōdō. Jsem osobním studentem pana Victora Cooka (7. dan iaidō, kyōshi, 5.dan jōdō a 4. dan kendō), který je osobním studentem pana Ishidō Shizufumi (8. dan iaidō, hanshi, 8. dan jōdō, kyōshi a 7. dan kendō, kyōshi). Od roku 2004 jsem učitelem v pražském Shinbukan dōjō. Naše dōjō je součástí skupiny Shinbukan dōjō pod vedením Cook senseie, který učí v Anglii, České republice, na Slovensku, Maďarsku a Polsku. Pravidelně se zúčastňuji seminářů se svým učitelem panem Cookem a rovněž navštěvuji semináře s předními evropskými a japonskými učiteli.
MK – Hezký den, jmenuji se Michal Kolísek. Jsem ročník 76, takže rozhodně jsem nebyl u začátků bojových umění v ČR, ale měl jsem to štěstí, že jsem se jim v minulosti začal věnovat a díky souhrnu všech okolností jsem u nich zůstal přes 25 let – a protože člověk je tvor od přírody líný, nechtělo se mi tuto oblast nikdy opouštět a začínat s něčím naprosto novým. To číslo se může zdát dlouhé, ale když se něco stane neoddělitelnou součástí vaší každodenní rutiny, ani nevíte, jak ten čas přeběhl. Bojová umění sama o sobě jsou souhrnem obrovské množiny znalostí a historie, jejich studium by vám vydrželo hned na několik životů. Byl jsem ale také u mladických začátků osobních počítačů v ČR a u toho jsem zůstal profesně. Bojová umění iaidō a jōdō jsou to, co naplňuje kromě jiných činností můj soukromý čas. Stejně jako kolega Pavel Balvín jsem studentem linie Musō shinden ryū pana Ishidō a po evropské linii je naším hlavním učitelem pan Victor Cook, náš oddíl naleznete ve Vyškově kousek od Brna.
Věnujete se desítky let tradičním bojovým uměním. Co všechno jste si vyzkoušeli a u čeho jste nakonec zůstali?
PB – Cvičit bojová umění jsem začal až v relativně pozdním věku 24-25 let. Začínal jsem v Shinbukan dōjō pod vedením Luboše Ligdy, který se rovněž zabýval cvičením karate styl Wadō ryū. Dalo by se tedy říct, že v Shinbukan dōjō jsem se narodil. Na začátku jsem začínal pouze s cvičením jōdō, které mi připadalo zajímavé, jelikož se pracovalo s holí a mečem zároveň. Také mi vyhovoval řízený kontakt, jelikož toto bojové umění se cvičí formou kihonu (jednotlivých technik) a kata (bojový scénář). Později jsem na několik let začal cvičit i zmíněný styl karate, ale kvůli přílišnému sportovnímu pojetí jsem ho opustil a věnoval se pouze jōdō. Později jsem se začal seznamovat s iaidō, které začalo postupně dominovat a dnes se věnuji především tomuto bojovému umění.
MK – Léty tréninku a prací s ostatními lidmi je zajímavé posuzovat, jaké jsou motivace lidí, kteří přijdou na své první tréninky bojových umění (specificky řekněme přímo budō) – a tím zpětně posoudit i svou motivaci, pokud si ni ještě vzpomenete. Mě vždy přitahoval šerm v libovolné podobě, a když jsem se dostal po střední škole na další školu do Prahy, měl jsem při studiu poměrně dost volného času a byla tedy konečně vhodná doba s něčím začít (dalo by se říci, že poměrně pozdě, ale pokud je vůle, začít se dá vždycky). Cesta k budō tak začala cestou po ulici – na sídlišti jsem našel na lampě leták zvoucí k návštěvě klubu japonského šermu. Shodou okolností to byla stejná skupina pod vedením učitele pana Luboše Ligdy, jako o něco málo později u kolegy Pavla B. V té době měli s danou oblastí sami poměrně čerstvou zkušenost, ale naštěstí nechyběl entusiasmus a díky seminářům v Jablonci nad Nisou tehdy pořádaných panem Ondrou Musilem, kde učil na pozvání náš hlavní učitel pan V.C.Cook, se skupina začala rozvíjet a pravidelně vzdělávat. Následně jsem převzal výuku skupiny iaidō a jōdō na Trhanovském náměstí, kde fungoval druhý oddíl pod patronací oddílu Shinbukan. V té době již v ČR existovalo několik dalších starších oddílů, věnujících se kendō a iaidō, takže bylo s kým porovnávat a kde získávat další zkušenosti. Tato dvě budō zaplnila postupně všechno, co jsem stíhal cvičit, takže i přes lehké kontakty s čímkoliv dalším bych si nedovolil tvrdit, že jsem studoval i něco jiného.
Jaké technické stupně jste tedy do současné doby obdrželi?
PB – V současné době jsem držitelem 5. danu iaidō a 3. danu jōdō. Smyslem budō pro mě určitě není získávání nových technických stupňů, ale je to dobrý nástroj jak se posunout ve vlastním vývoji. Pokud, chcete dosáhnout dalšího technického stupně, musíte se změnit. Musíte se posunout nejen ve vlastní technice, ale také v celkové hloubce cvičení. Čím vyšší technický stupeň, tím náročnější zkoušky.
MK – Aktuálně, stejně jako Pavel, jsem držitelem 5. danu iaidō a 3. danu jōdō. Budō vám umožní permanentní studium, záleží pak „jen“ na řadě dalších okolností – především rodina, civilní život, chuť do studia a v neposlední řadě i fyzický stav, ale studovat se dá stále, takže čísla jsou sice hezký ukazatel, důležitější pro mě je však nepřestat.
Můžete prosím představit co je Shinbukan a říci něco více o svých učitelích.
PB – Slovo Shinbukan se skládá ze tří kanji (znaků, viz obrázek) a dalo by se přeložit jako „Pravé budō“. V Japonsku existuje mnoho Shinbukan dōjō, protože je to velice výstižná a tudíž oblíbená kombinace slov. Ideální pro dōjō a výuku bojových umění. Náš Shinbukan je, ale specifický. Funguje pod rodinou Ishidō, která je původní samurajskou rodinou sloužící rodu Tokugawa. Proto v rámci názvu Shinbukan používáme i mon (znak) rodiny Ishidō (viz obrázek). Rodina Ishidō je se stále výhradně zabývá výukou bojových umění jako je iaidō, jōdō a kendō. To je v moderním Japonsku poměrně výjimečné. Setkání Cook senseie a Ishidō senseie bylo osudové.
MK – Možná důležitější než „co je“ Shinbukan je také zmínit „kdo je“ Shinbukan, a tím nemyslím nějaké konkrétní osoby. Budō obecně (jeho základní myšlenka v dnešní době, naplnění jeho podstaty) je pro mě v setkávání lidí. Skupina pod vedením pana Cooka má za jeden z hlavních cílů právě to setkávání lidí a spolupráci. Kdysi jsem četl krásný článek jedné učitelky jógy, která říkala, že cvičení (v obecné rovině) je pro hrdiny – je neskutečně těžké KAŽDÝ den vybojovat tu PRAVIDELNOU chvilku, kdy se donutíte cvičit. Je snadné být hrdinou, když je venku hezky a jste najezení , ale vůle cvičit pravidelně, i když se vám občas nemusí chtít, je ten zásadní rozdíl. Naši hlavní učitelé, pan Shizufumi Ishidō (a jeho tatínek, již zesnulý pan Sadatarō Ishidō), a jeho osobní žák pan Victor Charles Cook, jsou pro mě v první řadě neskutečně přátelské a lidské bytosti, kteří se neúnavně a nezištně snaží předávat své znalosti na svoje studenty – i když občas je to práce vpravdě sisyfovská . O tom, jak se tito dva pánové bez nadsázky osudově setkali, jste již četli. Krátká zmínka o tatínkovi pana Ishidō: jak jeho syn s oblibou říkával, dosáhl osmých danů snad ve všem, čemu se věnoval, a do konce života se snažil předat vše dále s neúnavnou snahou. Na nás je, abychom se snažili o totéž. Některé informace se generaci od generace mohou ztrácet, my jsme potom ti, kteří se je snaží uchovat a předat.
Jak vidíte rozdíl mezi iaidō a jōdō v počátcích vašeho tréninku a nyní?
PB – V tom je z mého pohledu obrovský rozdíl. Když jsme začínali, bylo velice obtížné dostat se ke spolehlivým informacím. V mnoha ohledech to byl pokus omyl. Svého učitele jsem většinou potkal jednou maximálně dvakrát za rok a informace, které jste získal, se často špatně interpretovaly a vy jste si je opravil opět až při dalším setkání s učitelem. Dnes je situace úplně jiná. Dotazy a nejistoty si ověříte během video konference, telefonátu, atd. Vše se urychlilo. Například pokud jsme chtěli získat zkušenosti z tai-kai (závodů), měli jsme jedinou možnost, a to účastnit se ME v iaidō, které se konalo jednou za rok v některé ze západoevropských zemích. Bylo to velice drahé a naše trvání v samotných závodech většinou krátké. Časem začalo naše úsilí přinášet ovoce a začali jsme (členové reprezentace) získávat v rámci ME významná umístění a medaile. Dnes se v rámci ČR během roku konají pravidelně 2-3 mezinárodní tai-kai, kde mají studenti iaidō možnost poměřit si síly s jinými studenty a nemusí utrácet tisíce za cestu do zahraničí. Přesto je někdy problém studentům vysvětlit jak je důležité se tai-kai účastnit a prověřit tak své vlastní technické a psychické schopnosti. Lidi se všeobecně bojí vystavit se stresu a mají rádi vše tzv. „na pohodu“. Ze všeho nejvíc se lidé obávají neúspěchu. Já jsem zjistil, že v prohře je víc energie než ve vítězství. Nakopne Vás to a chcete se zlepšit a změnit se. Změna je to co Vás u studia bojových umění čeká. Pokud se chcete posunout, musíte se změnit. Studentům je neustále nutné vysvětlovat, že trénink se skládá z: pravidelného tréninku v dōjō, účasti na seminářích, účasti na zkouškách a účasti na tai-kai. Já osobně jsem byl na tai-kai vždy velice nervózní a stres mi bral opravdu hodně energie, ale nakonec jsem se s tím naučil hospodařit a do života to byla skvělá zkušenost. Stejně tak si příliš neužívám být v roli porotce na tai-kai, ale vím, že je to pro můj budō a osobní rozvoj ještě důležitější než být v roli závodníka. Cook sensei vždy říká: „Musíte být schopni soudcovat i svoji matku“. Takže zpět k podstatě otázky. Ano, za 25 let se iaidō a jōdō obrovsky změnilo. Přístup k informacím, zásadně se zvedl počet dōjō, které cvičí v ČR, množství seminářů, které se konají v Evropě. Dřív byl držitel 3. danu někdo, dnes jste v podstatě pořád ještě na začátečnické úrovni. V ČR jsou již v iaidō páté a šesté dany. V kendō dokonce sedmé. Celkově jsme zaznamenali obrovský posun.
MK – Jeden pohled může být globální – způsoby cvičení, metody vedení tréninku, vývoj disciplíny samotné. Pro základy cvičení nováčků používáme unifikovaný set cvičení – Zen Nihon Kendō Renmei Iaidō / Jōdō (japonský výraz pro takovou soustavu je SEITEI), který sestává ze soustavy kata. V nich se každý začátečník naučí zacházet s danou zbraní, základním pohybům a škále schopností a dovedností, se kterými pracuje dále. Před dlouhými lety se tyto soustavy skládaly z menších počtů kata, dnes např. Iaidō set obsahuje 12 kata. Pokud student vydrží, následně se dostává ke studia vlastní staré školy (koryū) daného směru, u nás Musō shinden ryū. Technicky je tedy třeba říci, že základní osnova našeho bojového umění se mění prakticky každý rok velmi postupně po stránce SEITEI, nikterak dramaticky, ale s citlivým přístupem k vývoji moderního člověka a jeho fyziologie. Koryū naopak je v mnoha obrysech fixně dané, musí být funkční a pravdivé (tedy např. neukazovat pouze schopnost nějak mávat mečem, ale ukázat logiku dané školy). Každá výuka je ovlivněna učitelem daného směru, stejně tak se vyvíjí každý student – druhá rovina pohledu je tedy osobní. Stejný učitel a jeho cvičení porovnáno v řádu desítek let bude jiné. Představte si dvě bubliny: jedna symbolizuje penzum znalostí, druhá fyzické možnosti. Mladý člověk bude mít první bublinu poměrně malou, zato ta druhá, fyzická, bude poměrně velká. V pokročilém věku se to prohodí – bublina znalostí úměrně naroste, kdežto fyzické možnosti se zmenší. Přesto budō staršího člověka bude bohatší – znalostní bublina se rozroste více, než se zmenší fyzická. (děkuji panu Haradovi, 8. dan hanshi, že jsem si tohle přirovnání od něho mohl vyslechnout, velké povzbuzení do budoucna). Tím je dána i změna v rámci rozvoje daného bojového učení pro každého jednotlivce.
Rád bych podtrhl slova kolegy Pavla B. v jeho odpovědi – musíme studentům dokola opakovat, že jsou „studenti“ a tudíž „studují“, a jejich studium je každodenní, jenom tak se stane integrální součástí jejich života. Často se setkáváme s moderně uspěchaným přístupem lidí k tréninku, daným životními možnostmi – prostě si přijdou zacvičit, odejdou z tréninku, a někdy příště jim to zase vyjde a dostaví se. Není na tom nic špatného, ale ve studiu budō vás takový přístup posouvá jen velmi málo. Musím říci, že v době mých začátků ten entusiasmus nového studenta vydržel lidem déle.
Máte oblíbené nějaké další tradiční zbraně? Pokud ano, jaké?
PB – Z dalších japonských budō se mi vždy líbilo ninjutsu, které je reprezentováno organizací Bujinkan Dōjō a jejím hlavním představitelem je pan Masaaki Hatsumi. Velice se mi líbí jeho přístup k budō, k tomu co vytvořil. Mě osobně velmi zajímá instinktivní lukostřelba. Luk je jako zbraň fantastický. Nicméně, nemám čas se lukostřelbě věnovat pravidelně. Pouze velice nárazově v podobě kurzů. Nechávám to otevřené.
MK – Tady jsme se hodně shodli s kolegou Pavlem B. – lukostřelba je moje doplňkové cvičení, ke kterému se vždy rád vracím. Ne však používání japonského yumi, ale klasický anglický longbow, tedy reflexivní lukostřelba. Z našich méně tradičních zbraní (zařazených více do osnov jōdō než iaidō) se mi vždy líbila práce s kratšími zbraněmi, kodachi (krátký meč).
Kolikrát jste navštívili Japonské ostrovy?
PB – Bohužel jsem Japonsko nenavštívil ani jednou. Naším učitelem je Victor Cook z Velké Británie a tak za ním s Michalem jezdíme každý rok na ostrov Isle of Whight.
MK – Až to jednou bude možné hlavně z rodinných důvodů, těším se na návštěvu Japonska hlavně jako turista.
Ohledně tréninkových pobytů v Evropě, u koho přesně jste trénovali nejčastěji a co bylo obsahem výuky?
PB – Jak jsem se zmínil, začínal jsem pod panem Ligdou poté jsem přešel k Michalovi Kolískovi. V roce 2004 jsem měl možnost odjet studovat angličtinu do Velké Británie a já si jako místo pobytu vybral Brighton, kde v té době žil Cook sensei. Michal Kolísek se tenkrát přimluvil, abych mohl u Cook senseie cvičit. Byl to tenkrát fantastický zážitek a zkušenost. Mohl jsem být tehdy přímo u zdroje. Sen, který byl tehdy naprosto vysněný. Když jsem se vrátil, tak se Michal stěhoval zpět do Vyškova a já po něm převzal dōjō, které tehdy fungovalo pod SKBU Hostivař. Prioritou pro mě bylo vždy cvičit pod vedením Cook senseie, který v té době vedl semináře v České republice, na Slovensku v Maďarsku a Polsku. Takže bylo kam jezdit po celý rok. Kromě seminářů s Cook senseiem jsme se snažili navštěvovat i semináře hlavního představitele naší linie, a to Ishidō senseie. On navštěvoval v té době především Velkou Británii, Německo a Holandsko. Snažili jsme se tehdy co nejvíce studovat jak seitei iaidō tak starou i školu (koryū). Hltali jsme všechny úrovně koryū a chtěli vědět všechno a hned teď. Byla to úžasná doba. V České republice jsem jako začátečník navštěvoval i semináře pod vedením Vladimíra Hyndráka v Českých Budějovicích, kde rovněž určitou omezenou dobu učil japonský mladík jménem Ryuichirō Akai. Občas do České republiky zavítala i delegace z Japonska např. na pozvání Jindry Zieglheima nebo Tomáše Kyncla. Dnes do České republiky jezdí i další vynikající učitel, který je studentem pana Ishidō, a to Andy Watson 7. dan iaidō, kyōshi a 7. dan jōdō, kyōshi. Jeho výuka je odlišnější než u Cook senseie, ale o to víc si rozšíříte vědomostí a poznáte trochu jiné pojetí iaidō.
MK – Jedna z těch věcí, která se v době, kdy jsem začínal s budō, velmi otevřela, byla právě možnost cestování. Jestli jsem začal cvičit někdy v roce 1997 tuším, tak právě ta možnost cestování po seminářích, závodech a Mistrovství Evropy v té době utvořila vynikající skupinu lidí, se kterými byla radost sdílet cestu. Nemohu nezmínit např. Tomáše Kyncla (vynikající a neúnavný řidič) a Vladimíra Hyndráka (člověk pro každou akci, když vynechám slovo „špatnost“ v tom nejlepším slova smyslu), se kterými jsme opravdu projeli kde co (dnes oba nositelé vysokých stupňů a studnice vědomostí z řady oblastí budō). Časté mezinárodní semináře po celé Evropě tehdy pomohly nám, potažmo celé ČR v možnostech získávat informace od zdroje v podobě řady 8. danů z Japonska. S kolegou Pavlem každý rok jezdíme za naším učitelem na týdenní stáž do jeho domácího dōjō v Anglii. Musím zmínit, pan Cook byl nejdříve velmi zapáleným studentem kendō v době, kdy výuka tohoto budō byla ovlivněna silným bojovým pojetím, podstatně méně sportovním přístupem. Tento přístup se jasně přelil i do jeho výuky iaidō, kde klade největší důraz na používání srdce a pravdivosti ve cvičení – i v rámci kata bez soupeře musíte být schopni jasně ukázat, že bojujete a že je váš život v ohrožení, a s touto hrozbou se zřetelně a nekompromisně vypořádáte. S panem Cookem se pravidelně potkáváme u něj, ale i na seminářích na Slovensku a v ČR. Z dalších nejčastějších učitelů zmíním určitě pana Andyho Watsona z Anglie. Postupem času se ze cvičení technické části stával i myšlenkový přenos, předávání smyslu a idejí, stejně tak přístupy ke způsobům výuky (a na tomto místě připomenu tu nafukující se znalostní bublinu). Nutno říci, že každý učitel je v tomto skutečně jednoznačná individualita, někdo klade větší důraz na technickou stránku, jiný na použití vnitřní síly.
Věnujete se také tameshigiri?
PB – Tameshigiri praktikuji tak jednou až dvakrát do roka. Tedy ne příliš často. Myslím si, že každý, kdo se zabývá cvičením s japonským mečem, by si měl tameshigiri vyzkoušet. Zažít pocit, kdy narazíte na překážku, zlepšit vedení seku atd. Pro studenty iaidō považuji tameshigiri za velice důležité, protože většinou (vždy) sekáme pouze stínového protivníka, který je v naší mysli. Při tamešigiri musíte srovnat vzdálenost, a použít správnou část meče atd. Takže můj vztah k tameshigiri je rozhodně pozitivní, ale jednou až dvakrát do roka mi stačí.
MK – Přesekávací techniky se u nás běžně pro výuku nepoužívají. Přesto je dobré a žádoucí, aby student získal praktickou zkušenost i v této oblasti. Z času na čas tameshigiri uspořádáme, kolegové v Praze mají v tomto ohledu častější tradici. Obecně řečeno se student iaidō na začátku tréninku setká s dřevěným mečem (bokken), následně přechází na cvičný kovový tupý meč (iaitō) a později je mu doporučeno, aby získal relevantní zkušenost s ostrým mečem (shinken). Tameshigiri je velmi dobrý doplněk pro získání relevantní schopnosti správného úchopu a úhlu seku.
Kdo nebo co vás ovlivnilo či ovlivňuje na Vaší cestě učitele a praktikanta tradičního bojového umění?
PB – Myslím, že nejvíce mě ovlivnil můj učitel Cook sensei. Tak jako jsem dříve hltal každou jeho techniku, tak dnes bedlivě naslouchám jeho moudrosti a životním zkušenostem. Velice se mi líbí, že nepředstírá být někým, kým není. Mluví velice otevřeně a upřímně. Pokud ho požádáte o radu, dostanete ji, nebo prostě řekne: nevím, a to je vzácné. Naučil mě, že, to co je dobré pro mě, ještě nemusí být správné. To je nelehké rozpoznat a ještě těžší se podle toho zachovat. Když jsme se oficiálně stali osobními studenty Cook senseie dostali jsme seznam pravidel, které od nás očekává, jako třeba loajalita k zaměstnavateli a prospěšnost pro společnost. Jako ideální vzor zmínil sedm cností samuraje: Klidná mysl, odvaha, soucit, respekt, upřímnost, čest, oddanost. Neznamená to, že se máte obětovat druhým. Budō děláte především sami pro sebe, Vám musí přinášet pozitivní pocit. Jen je dobré svým konáním myslet na druhé. V životě potkáte spoustu inteligentních a chytrých lidí, ale kolik z nich je moudrých? Cook sensei letos oslaví 81 a stále říká, dokud se chci učit a mohu se učit, má smysl žít. Velice si ho vážím a mám ho rád. Považuji za veliké štěstí, že jsem se mohl stát jeho osobním studentem a stejně tak si vážím toho, že mohu napsat tyto řádky.
Rád bych zmínil ještě jednoho učitele, který mě významně ovlivnil, a to je pan Harada Kazuhirō. Harada sensei je učitelem Vladimíra Hyndráka z Českých Budějovic a do České republiky jezdí od roku 2014. Poslední seminář se konal letos v březnu a byl opět úžasný. Harada sensei je pro mě výjimečný svou lidskostí, kterou promítá do výuky. Neznamená to, že by nebyl přísný, ale dokáže z vás dostat maximum, aniž by vás dostal před tím na dno. Snaží se vás učit tak, že jste to vy, kdo na sebe klade nároky a snažíte se na sobě hrozně pracovat. Neučí rovněž jenom techniky, ale i to, že vedle budō je potřeba žít běžný život s odpovědností k rodině, práci a zemi ve které žijete. Vždy, když jsem v blízkosti pana Harady, vím přesně, co by měl člověk dělat, aby byl život opravdovější. Zní to až příliš duchovně, ale je to obyčejný pocit, který můžeme přirovnat např. ke štěstí. Tito dva učitelé mě významně ovlivnili a jsem rád, že jsem je skrze budō mohl potkat. A tomu má podle mě mají tradiční bojová umění sloužit. Abychom se nepotkávali jenom na té cvičební úrovni, ale rovněž na té lidské, která má stejnou váhu jako ta cvičební.
MK – Psychologie, nebo východní nauky, nám říkají, že učitelem se nám může stát každý. Někdo v negativním, jiný v pozitivním slova smyslu. Důležité je chodit s otevřenou a vnímavou myslí. Bez lidí, kteří jsou na nižších stupních, a které mohu učit, bych se nevyvíjel jako učitel. Bez lidí, kteří jsou na cestě dál než já, bych neměl od koho čerpat zkušenosti a schopnost vyhýbat se starým chybám. Mezi hlavní osoby, od kterých se snažím čerpat neustále, jsou především naši nejbližší učitelé – pan Ishidō (8. dan, hanshi), V.C.Cook (7. dan, kyōshi). Z lidí, kteří jsou blízko této linii, jsou to Jock Hopson a Andy Watson (oba 7. dan, kyōshi). Z mých kolegů, kteří jsou výše nebo na podobném stupni, jsou to určitě Gábor Habermajer (6. dan, renshi, Maďarsko), v ČR již výše zmínění Tomáš Kyncl a Vladimír Hyndrák, Pavel Balvín a Pavel Tomeš, a celá řada dalších studentů se kterými se pravidelně vídáme na seminářích. Odpověď na otázku „co“ je příliš široká, ale dá se shrnout. Váš život, vaše skutky a skutky lidí ve vašem okolí vás ovlivní. Dnes už se nám málokdy stane, že bychom chodili po ulici s mečem – na druhou stranu budō vás kultivuje v tom stát se nějakým člověkem (příslušných adjektiv by se našlo mnoho), v ideální případě lepším pro sebe i svoje okolí. V pozitivních, ale i zdánlivě negativních událostech se dá do budoucna načerpat řada dobrých zkušeností – ale aby uměly říct, že „všechno zlé je pro něco dobré“, na to naše babičky nepotřebovaly východní nauky.
Jak vnímáte současnou scénu bojových umění a jejich představitelů v České republice?
PB – Zajímám se pouze o určité spektrum druhů bojových umění. Nesleduji všechny a vše. Jsem např. rád, že jsem členem skupiny, která se účastní akce Budō matsuri, kterou pořádá Pavel Slavík z bujinkanu. S Pavlem je skvělá spolupráce, takže pokud bych někoho z japonských budō vyzdvihl tak určitě jeho. Skvělou práci rovněž odvádí Patrik Orth ze Zlína, který se věnuje Shintō musō ryū. Patrik je osobním žákem Pascala Kriegra a studiu osnov Shintō musō ryū se věnuje na velmi vysoké úrovni. Já osobně mám rád ověřenou studijní linii. To znamená: vím, koho jsem žákem a kdo je, nebo byl učitelem mého učitele. Vím, kdy a jak vznikla moje koryū atd. Neznamená to, že pouze moje škola je ta správná, ale mám představu o tom, co studuji a jaké znalosti reprezentuji. V podmínkách ČR kdysi vznikaly školy, které si někdo vymyslel, nebo okoukal z internetu. To je naštěstí v poslední době na ústupu. Nejvíce si, ale vážím toho, že mám s některými lidmi z budō přátelské vztahy. Ať jsou to Vaši studenti, vedoucí dōjō nebo lidé z jiných budō. K čemu je Vám vztah, kde si nemůžete vzájemně důvěřovat. Už dávno pro mě není důležité, kolik má člověk danů, ale jestli s ním rád spolupracuji, můžu mu věřit a je mi v jeho přítomnosti dobře. Scéna bojových umění se bude vyvíjet s námi nebo bez nás. Důležité, ale je, jestli jsme působili, působíme nebo budeme působit pozitivně a něco dobrého přineseme, a to tím, jak na sobě pracujeme.
MK – S povděkem vnímám pozornost, která se bojovým uměním u nás věnuje. Stejně jako jsem výše popisoval situaci s novým filmem v kině s tématikou nám blízkou, který rozšíří skupinu lidí, zajímajících se o bojová umění, stejnou měrou jsme rádi za pravidelné informování o možnostech, které dnes lidé ke studiu mají. My, pravidelní studenti budō, jsme se upsali k tomu, že vědomosti nám svěřené budeme opatrovat a v co nejvěrnější formě je předáme dále. To lze samozřejmě pouze v případě, kdy je komu předávat – a v tomto ohledu šíře naší scény bojových umění a její popularita dává větší možnosti. Díky za to a díky za každého, kdo se chce na takové aktivitě čestně podílet.
