Škola japonského šermu Nakagawa ryū battōjutsu

aneb odkaz dávných samurajů

Škola Nakagawa ryū battōjutsu 中川流抜刀術 je školou japonského šermu s centrem v oblasti Kunisaki na ostrově Kyūshū. Než se ale dostaneme ke konkrétním informacím o tomto stylu, musíme se vrátit trochu v čase a zmínit školu Toyama ryū 戸山流. Její vznik je datován rokem 1925, nicméně techniky této školy byly převzaty z jiných tradičních škol, jejichž historie sahá daleko do minulosti. Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.

Okolo roku 1873 byla v tokijském distriktu Shinjuku 新宿 založena Toyamská vojenská akademie pod názvem Rikugan Toyama Gakkō 陸軍戸山学校. Tato elitní instituce vznikla za účelem vzdělávání nových poddůstojníku a důstojníků moderní císařské armády Japonska. Součásti výuky byl i výcvik v oblastech kenjutsu 剣術 (boj s mečem), jūkenjutsu 銃剣術 (boj s bajonetem), tantōjutsu 短刀術 (boj s nožem), vojenské střelby, učili se útočnému i obrannému vedení války, fyzickému tréninku, ale třeba i vojenské hudbě. Pro nás je ale zajímavé, že půda této akademie byla prostředím, ve kterém vznikly specifické dovednosti v oblasti šermu. Nejprve se vyučoval šerm v tzv. francouzském stylu. Důstojníci se učili používat šavli, která se držela v jedné ruce. Bylo to způsobeno tím, že v této éře Japonsko přejímalo západní kulturu a snažilo se dohnat svou zaostalost po technické stránce. A proto byli i na Toyamskou vojenskou akademii přizváni zahraniční učitelé.

Nicméně postupem času, po zkušenostech ve válečných konfliktech s Čínou a Ruskem, jakkoli skončily pro Japonsko úspěšně, se začalo od používání šavlí upouštět. Navíc se vzrůstajícím japonským nacionalismem přirozeně došlo k znovuoživení zájmu o tradiční techniky japonského šermu a jeho efektivního využití. Katany se tak vrátily do výzbroje japonských důstojníků. Začal důsledný výzkum technik šermu vyučovaných v tradičních školách a jejich uplatnění na válečném poli. Tento výzkum pochopitelně probíhal i v rámci toyamské vojenské akademie.

Techniky šermu, jež byly tehdy součástí učebních osnov vojenské akademie, nebyly dostačující. Tehdejší systém obsahoval jen pár velmi jednoduchých forem, a také několik forem tameshigiri 試し斬り, tréninku přesekávání slaměných a bambusových cílů. V letech 1920-1921 počal výzkum a následný výcvik metod využití bajonetu, ale také krátkého meče či nože. Došlo tak k rozvoji umění tankenjutsu 短剣術 a tantōjutsu. Zároveň se zavedlo cvičení se dvěma meči ryōtō guntōjutsu 両刀軍刀術. Okolo roku 1925 se rozpracovaly techniky meče pro využití v rámci partyzánského způsobu boje. Tyto techniky se ukázaly jako vysoce efektivní během druhé světové války v Mandžusku, kde působila skupina Nanpō kirikomitai 南方切込隊 proslulá tím, že se její členové vydávali do akce ozbrojení pouze meči.

Osobou, která byla zodpovědná za výuku šermu na toyamské akademii, byl Morinaga Kiyoshi 森永清, jenž byl ředitelem kenjutsu kenkyūkai 剣術研究会 a jedním z hlavních instruktorů šermu. Byl to on, kdo v roce 1925 požádal o pomoc při vytváření nových osnov šermu významného šermíře té doby jménem Nakayama Hakudō 中山博道, který byl v pořadí 16. sōke 宗家 (představitel) jedné z větví tradiční školy šermu Musō jikiden eishin ryū 無双直伝英信流. Hakudō sensei zároveň studoval školy Ōmori ryū 大森流 a Hasegawa eishin ryū 長谷川英信流. Další osobností přizvanou k výzkumu byl Kunii Zen’ya 国井善弥 (1894–1966), který byl v pořadí 18. sōke školy Kashima shin ryū 鹿島神流. Kuniiho přínos spočíval spíše ve výuce a zdokonalování metod než v samotném vytvoření systému. Souběžně s tím byly detailně studovány historické záznamy pojednávající např. o satsumském povstání zvaném Seinan sensō 西南戦争 (1877), což byl poslední velký konflikt, při kterém obě strany v boji používaly v hojné míře meče, s cílem dopátrat se, které seky mečem jsou nejpraktičtější. Výsledkem bylo zjištění, že nejvíce vážných nebo smrtelných zranění způsobovaly diagonální seky vedené seshora.

Právě díky působení Hakudō senseie a Kunii senseie se dá říci, že později vzniklý styl Toyama ryū má své kořeny v koryū tōhō 古流刀方, tedy klasických školách šermu. Výsledkem spolupráce bylo v roce 1925 vytvoření guntō no sōhō 軍刀之奏法 („metody aplikace armádního meče“), což byl jednoduchých program výuky šermířských technik, které zdůraznily nejdůležitější body tasení a seků tak, aby i důstojníci bez jakýchkoli zkušeností s kenjutsu získali základní schopnosti, které bylo možné využít v praxi na bitevním poli. Techniky uspořádal do jednotlivých souborů dříve zmíněný Morinaga Kiyoshi. To on měl hlavní podíl na úpravách a aktualizaci stylu i v dalších letech.

Základ toyamského stylu tvoří techniky tasení meče battōjutsu, nikoli kenjutsu. Je to logické s ohledem na skutečnost, že střelné zbraně byly hlavní vojenskou silou a využití meče bylo možné v momentě, kdy se válečník dostal na krátkou vzdálenost, a nebylo možné využít střelnou zbraň. Za ideální techniku se považovalo zasažení nepřítele sekem přímo z tasení.

Na rozdíl od mnoha jiných škol šermu té doby byly všechny techniky v Toyama ryū vyučovány pro využití ve stoje. Žádná z forem nezačínala ze seiza 正座, japonského sedu na patách, jako je tomu v mnoha tradičních školách šermu.

Instruktoři kladli během výuky veliký důraz na precizní a silné provedení jednotlivých seků. Tento styl se zaměřoval především na praktický trénink. To vedlo k tomu, že se do osnov silně propsalo praktikování tameshigiri. Jednoduše všechny procvičované techniky byly testovány formou sekání slaměných či bambusových cílů různých rozměrů, aby si adepti mohli ověřit funkčnost svých technik.

Nakamura Taizaburō, jeden z instruktorů šermu v toyamské akademie, vzpomíná, že v té době bylo mnoho nových kadetů, kteří nebyli schopni přeseknout určený cíl, a to i přesto, že měli za sebou několikaletý výcvik v kendō 剣道. Nejčastější chybou byla špatná vzdálenost a špatný úhel čepele při seku. To vše potvrzovalo, že směr, kterým se ubíral toyamský šerm, byl správný.

Je třeba mít neustále na paměti, že tento styl byl vytvořen pro bojiště. Proto se mohou zdát jeho techniky velice strohé. Nicméně nejdůležitějším faktem na bitevním poli a v Toyama ryū bylo získat dovednost účinně a co nejdříve zasáhnout nepřítele, nebo v lepším případě jej rovnou zabít. Tím, že byl tento styl vystavěn k využití ve válce, objevuje se v technikách jen slabý moment překvapení. To je dané tím, že v bitvě většinou vidíte, jak se k vám prostorem nepřítel přibližuje. V takovém případě se většinou střetne hrubá síla s hrubou silou. Zdá se, že bojovou filozofií Toyama ryū bylo přeseknout nepřítele při prvním kontaktu, ideálně rovnou z tasení. Tokutomi sensei 徳富先生, jeden z pokročilých studentů Morinagy senseie 森永先生, na svých trénincích vždy kladl veliký důraz na silné a rychlé techniky tasení, které považoval pro svou školu za zásadní.

Jak jsme již zmínili, Morinaga Kiyoshi později upravil vybrané techniky tak, aby definitivně aktualizoval původní učební plán, a byly tak vyučovány techniky poplatné modernímu duchu válečnictví. To vše vedlo k tomu, že byl Morinaga Kiyoshi považován za „otce“ toyamského šermu.

Toto je přehled technik toyamského battōjutsu:

• kiso iai 基礎居合 – základní pohyby
• hon iai 本居合 – osm původních forem
• happōnuki 八方抜き – osm základních forem
• kumitachi 組み太刀 – cvičení s partnerem
• tameshigiri 試し斬り – sekací test

Jak sami vidíte, množství vyučovaných technik v této škole není veliké. Hlavním cílem výcviku bylo rychlé osvojení si těchto pohybů a schopnost jejich bojového využití.

Po nějaký čas se techniky guntō no sōhō cvičily výhradně v Toyamské akademii. V roce 1934 se ale v japonské císařské armádě oficiálně přešlo k meči po vzoru katany, tzv. shin-guntō 新軍刀 („nový vojenský meč“). Díky tomu se rozšířil toyamský styl šermu mimo prostory akademie.

V roce 1937 byla akademie Rikugun Toyama Gakkō přesunuta asi čtyřicet kilometrů jihozápadně k městu Zama 座間 v prefektuře Kanagawa 神奈川.

V roce 1939 byl do toyamské akademie přijat tehdy mladý Nakamura Taizaburō 中村泰三郎, který se později stal dalším z instruktorů umění šermu a také jedním z hlavních propagátorů školy Toyama ryū a battōjutsu nejen v Japonsku, ale i zahraničí.

Osnovy Toyama ryū battōjutsu se v průběhu let několikrát lehce obměnily. Původně existovalo pět základních technik. V roce 1940 došlo k jedné z inovací technik a k jejich navýšení z pěti na sedm. Opět měl na úpravách hlavní podíl Morinaga Kiyoshi. Ke změnám přispěli i Mochida Seiji 持田盛二 (1885–1974) a Saimura Gorō 斎村五郎 (1887–1969), instruktoři vojenského šermu. Oba také patří mezi nejvýznamnější mistry kendō 20. století v Japonsku. Upravili původní verzi guntō no sōhō a publikovali ji pod názvem Guntō no sōhō oyobi tameshigiri 軍刀の操法及試斬 („Techniky tameshigiri s armádním mečem guntō“). Tato práce pomohla také v šíření povědomí o guntō no sōhō mezi důstojníky japonské armády.

V roce 1941 Morinaga Kiyoshi ustálil párové formy kumitachi. V roce 1942 Tanaka Hisakazu 田中久一 (1889–1947) připravil sborník Tanki sokusei kyōiku guntō (ichigeki hissatsu) kunren yōryō 短期速成教育軍刀（一撃必殺）訓練要領 („Krátkodobý intenzivní výcvik s vojenským mečem – Zásady výcviku ‚jedním útokem zabít‘“). V březnu 1944 byl tento materiál vydán znova pod názvem Guntō no sōhō I.. Manuál z roku 1940 vyšel jako Guntō no sōhō II.. Obě tyto práce pak Toyamská vojenská akademie dále upravila a spojila v jednu nazvanou Guntō no sōhō oyobi tameshigiri 軍刀の操法及試斬 („Ovládání vojenského meče a tameshigiri“). Všechny tyto práce byly utvářeny pod dohledem Morinagy Kiyoshiho, jakožto hlavní garanta toyamského šermu. Tím se završila předválečná a válečná historie stylu.

V období po 2. světové válce byla císařská armáda rozpuštěna a toyamská vojenská akademie se proměnila v základnu americké armády, Camp Zama. V tomto období navíc bylo v Japonsku zakázáno praktikovat jakékoliv bojové umění, a s tím samo sebou i umění šermu. A tak učení Toyama ryū přežívalo pouze v uzavřených skupinkách studentů, které byly vedené několika bývalými instruktory a důstojníky. Po zrušení zákazu praktikování bojových umění, ke kterému došlo v roce 1952, se otevřela cesta k obnově a šíření stylu.

V této době se sešli tři hlavní instruktoři toyamské akademie, kteří získali právo na výuku stylu – Morinaga Kiyoshi 森永清, Nakamura Taizaburō 中村泰三郎 a Yamaguchi Yūki 山口勇喜 – ve snaze obnovit výuku tohoto stylu šermu. Bohužel, nenašli shodu ve svých představách o osnovách a směřování výuky, a tak vznikly tři hlavní linie této školy. Ty v různých mírách přizpůsobily cvičení pro civilní a tradiční bojová umění, třeba i tím, že přijaly pro svou praxi tradiční keiko-gi 稽古着 a hakamu 袴 (do té doby totiž tomu tak nebylo). Techniky a interpretace, které tři instruktoři učili, se postupně rozcházely a navzdory pokusu sjednotit je standardizací technik nebyl dosažen žádný konsensus.

Jedním z důvodů rozdělení byla skutečnost, že styl Toyama ryū nikdy neměl jednoho představitele, který by o budoucnosti školy sám rozhodoval. Tento styl a následně i jednotlivé federace vznikly činností komisí složených z výrazných osobností jednotlivých odnoží. Tyto komise volí do svého čela osobu, která obdrží titul kaichō 会長 – předseda.

Měli bychom zmínit ještě jednu osobu a to Uzawu Naonobua 鵜沢尚信 (1895–1980), který byl generálporučíkem Císařské japonské armády a také byl jedním z lidí v pozadí dění a pomohl po roce 1945 převést armádní systém do civilního prostředí. Uzawa po válce shromáždil historické materiály a v roce 1969 vydal knihu Rikugun Toyama gakkō ryakushi 陸軍戸山学校略史 („Stručná historie armádní školy Toyama“), která je dodnes jedním z nejdůležitějších pramenů k dějinám školy Toyama. Lze tedy říci, že Uzawa byl především vojenský velitel a historik armádní školy, zatímco technický rozvoj a poválečné předávání Toyama ryū battōjutsu zajišťovali Morinaga, Nakamura a Yamaguchi.

Po roce 1952 bylo uspořádáno mnoho seminářů toyamského battōjutsu, často se zaměřením na tameshigiri. Na tyto akce přicházeli studenti/instruktoři jiných stylů, aby se seznámili s technikami a provedením tameshigiri, které je v Toyama ryū hodně využívané, a posléze je tak mohli zařadit do svého tréninku či umění.

Dnes je běžné, že Toyama ryū cvičí studenti i jiných stylů japonského šermu, anebo celkově jiných bojových umění. Často je to proto, aby studenti jiných škol zařadili do svého tréninku styl, který je zaměřený na plně funkční techniky meče a mohli své pohyby testovat formou tameshigiri. Dalším důvodem může být skutečnost, že Toyama ryū neobsahuje příliš velké množství technik, a tak je možné tuto školu praktikovat i při studiu jiného stylu.

Nicméně aby bylo možné správně pochopit teorii a aplikaci technik japonského šermu, je potřeba je doplnit o další rozsáhlé studium této problematiky. To je také důvodem, proč většina japonských učitelů Toyama ryū doplňuje svou výuku o další techniky a pozměňuje tak své umění.

V minulosti Toyama ryū byl Nakamura sensei jedním z těch, kteří do svého stylu asi v největší míře vnášeli nové techniky a pohyby. To bylo také důvodem, proč později založil nový styl, který nese jeho jméno – Nakamura ryū 中村流.

Jednotlivé směry Toyama ryū, rozdíly mezi nimi a styly vycházející z této školy:

Nakamura-ha 中村派

Nakamura Taizaburō 中村泰三郎 (1912–2003) byl jedním z nejvýznamnějších japonských mistrů meče 20. století. Proslavil se jako instruktor armádní školy Toyama, zakladatel Nakamura ryū battōdō 中村流抜刀道 a jedna z klíčových osobností, díky nimž se Toyama ryū po druhé světové válce zachovala a rozšířila do celého světa.

Nakamura se narodil roku 1912 v prefektuře Yamagata. Kendō a jūdō 柔道 začal studovat již jako mladík a ve dvaceti letech měl 3. dan v obou dvou disciplínách. Roku 1932 vstoupil do Císařské japonské armády. Později vyučoval na vojenské akademii pro kadety a v roce 1939 byl vybrán ke studiu na armádní škole Toyama, kde po absolvování působil jako instruktor šermu, bodákového boje jūkenjutsu a boje nožem tankenjutsu. Poté byl vyslán do Mandžuska jako instruktor šermu. Se zkušenostmi z boje se vrátil do akademie, kde začal fungovat jako jeden z učitelů, to už se ale druhá světová válka blížila ke svému konci.

Nakamura sensei byl první z bývalých toyamských instruktorů, kdo po zrušení zákazu praktikování bojových umění začal oficiálně vyučovat battōjutsu a za tímto účelem založil organizaci Zen nihon toyama ryū iaidō renmei 全日本戸山流居合道連盟.

Postupně začal upravovat jím vyučované techniky a přidávat další. Na základě svých válečných zkušeností dospěl k názoru, že tradiční iai 居合 klade příliš malý důraz na skutečné sekání. Proto v roce 1953 vytvořil vlastní systém Nakamura ryū battōdō 中村流抜刀道, jehož hlavní zásady jsou:

• každý sek musí být technicky správný a schopen skutečně řezat,
• technika musí odpovídat fyzikálním možnostem lidského těla,
• nácvik kata musí být ověřován tameshigiri,
• pohyb má být jednoduchý, přirozený a účelný.

Nakamura sensei se nechal pro svůj styl šermu inspirovat tradiční kaligrafií (shōdō 書道) a především tzv. eiji happō 永字八法 („osm principů“). Už v době, kdy působil během války jako instruktor šermu v severní Číně, si uvědomil určité propojení šermu i s psaním kaligrafie, kterému se v té době intenzivně věnoval. Při opakovaném psaní znaku 永, kde je obsaženo všech osm existujících tahů štětcem, si uvědomil, že trajektorie osmi tahů štětce odpovídají základním drahám pohybu meče. Toto propojení tahů štětcem s jednotlivými seky mečem happō giri se propsalo do základních forem stylu.

Happō giri 八方斬り obsahuje těchto osm základních směrů využití meče:

1. Tsuki 突き – bod.
2. Migi gyaku kesa 右逆袈裟 – pravý zpětný šikmý sek.
3. Migi suihei 右水平 – pravý vodorovný sek.
4. Migi kesa 右袈裟 – pravý šikmý sek.
5. Jōdan kiri 上段斬り – svislý sek shora.
6. Hidari kesa 左袈裟 – levý šikmý sek.
7. Hidari suihei 左水平 – levý vodorovný sek.
8. Hidari gyaku kesa 左逆袈裟 – levý zpětný šikmý sek.

Princip eiji happō má, jako mnoho principů v bojových uměních, hlubší význam a určitý přesah. Například v buddhismu má číslovka osm (hachi 八) mimořádný symbolický význam. Nepředstavuje jen konkrétní počet, ale často vyjadřuje úplnost, celistvost a dokonalé obsáhnutí všech směrů či aspektů reality. Tak jako zdatný kaligraf zvládne díky osmi základním tahům štětcem napsat jakýkoliv znak, zkušený šermíř dokáže pomoci osmi pohybů s mečem vyřešit nespočet možných situací.

Nakamura přidal také do jednoho souboru technik formu zvanou Ittō ryōdan 一刀両断 („Přeseknout napůl jedním sekem.“). Tato kata je v podstatě cvičením jednoho dokonale provedeného svislého řezu (makkō giri 真っ向斬り) a slouží jako propojující prvek mezi kata a tameshigiri. Nakamura tuto techniku údajně považoval za demonstraci ideálu jediného rozhodujícího seku. V některých směrech se pro stejnou techniku používá termín dotan giri 土壇切り (doslova „sek na popravišti“).

Byl radikálním propagátorem trénování tameshigiri, které také demonstroval na mnoha videích. Tameshigiri vnímal vždy jako součást širšího spektra znalostí a dovedností, které si měl šermíř osvojit. V této disciplíně byl opravdu znamenitým mistrem. Jedním z jeho nejznámějších citátů byla věta: „Kata bez schopnosti skutečně sekat nemá význam.“ Tento důraz na propojení kata a praktického sekání výrazně ovlivnil moderní battōdō 抜刀道.

Stejně jako Mirinaga Kiyoshi tak i Nakamura tvrdil, že pro adepty japonského šermu je důležité seishin tanren 精神鍛錬 („zesílení ducha“). Je to jeden ze základních pojmů vyskytující se nejen v oblasti japonského budō. Označuje duchovní, mentální a charakterovou kultivaci prostřednictvím náročného tréninku. Seishin tanren znamená rozvíjet vytrvalost, disciplínu, odvahu, sebeovládání, klid mysli, pokoru a odolnost vůči stresu či nepřízni. Technika je prostředkem ke kultivaci a proměně člověka.

Nakamura sensei je také autorem několika knih s tématikou japonského šermu. Mezi jeho známé žáky patřili například: Obata Toshishirō 小幡利城 (narozen 1948, zakladatel Shinkendō 真剣道), Hataya Mitsuo 畑谷光雄 (narozen 1943), Saruta Mitsuhiro 猿田光弘 a mnoho dalších.

Yamaguchi-ha 山口派

Yamaguchi Yūki 山口勇喜 (narodil se 1900, datum úmrtí není známo) patří mezi významné poválečné představitele Toyama ryū battōjutsu. Byl jedním z přímých pokračovatelů tradice Armádní školy Toyama a bývá uváděn jako jeden z hlavních učitelů, kteří po roce 1945 zachovali a předávali systém Toyama ryū.

Yamaguchi sloužil jako důstojník Císařské japonské armády. Po skončení války založil organizaci Nihon toyama ryū iaidō so-renmei 日本戸山流居合道相連盟 a pokračoval ve výuce technik vojenského meče v civilním prostředí. Na rozdíl od Nakamury Taizaburōa, který vytvořil vlastní školu Nakamura ryū battōdō, zůstal Yamaguchi věrný původnímu systému šermu Toyama ryū a soustředil se na jeho zachování. Yamaguchi po nějakém čase zapojil do svého učení neo-shintoistický náboženský aspekt. Navíc později, kolem roku 1980, přidal do svého učení ještě techniky školy Hontai yōshin ryū jūjutsu 本體楊心流柔術.

Morinaga-ha 森永派

Morinaga Kiyoshi 森永清 (1. června 1897 – 25. září 1981) byl jednou z nejvýznamnějších osobností historie Toyama ryū battōjutsu.

Narodil se ve městě Shōboku 勝北 v prefektuře Okayama 岡山. Byl důstojníkem Císařské japonské armády, vystudoval vojenskou akademii. Jeho kariéra byla úzce spojena s Armádní školou Toyama, kde působil jako velitel pěšího pluku a vedoucí instruktor šermu. Právě během působení na armádní škole sehrál klíčovou roli při vytvoření standardizovaného systému vojenského šermu.

„V reálném boji se často ukazuje, že kendō, cvičené se shinaiem, není použitelné. Kvůli nesprávnému zacházení s vojenským mečem dochází k jeho poškození a v závažných případech i ke zranění samotného uživatele. Je proto nutné vytvořit praktickou metodu ovládání japonského meče a naučit ji všechny osoby, které mají povinnost nosit meč.“

Po druhé světové válce se vrátil do rodné prefektury Okayama, kde se věnoval zemědělství. Po zrušení zákazu bojových umění v roce 1952 pokračoval ve výuce japonského šermu. V roce 1964 se přestěhoval do města Tanabe 田辺 v prefektuře Kyōto 京都 (dnešní Kyōtanabe 京田辺). Za účelem šíření Toyama ryū iaidō jako nové kulturní a budō tradice sestavil učebnici Toyama ryū iaidō.

V roce 1976 založil organizaci Toyama ryū iaidō shinkōkai 戸山流居合道振興会. V roce 1980 přijal prince z vedlejší císařské linie Kan’in Sumihita 閑院純仁 jako čestného poradce a organizaci přejmenoval na Dai nippon toyama ryū iaidō kai 大日本戸山流居合道会. Stal se jejím prvním předsedou. Současně zastával funkce místopředsedy Dai nippon butokukai 大日本武徳会 (doslova „Společnosti bojové ctnosti velkého Japonska“), člena správní rady a poradce Zen nihon jūkendō renmei 全日本銃剣道連盟 („Celojaponská federace jūkendō“). Formy jūkendō, které vytvořil během svého působení jako instruktor Vojenské školy Toyama, byly převzaty beze změn a používají se dodnes.

V září roku 1981 Morinaga náhle zkolaboval ve svém domě a zemřel. V chrámu Daitokuji 大徳寺 ve městě Kyōtanabe se konal velký, ale důstojný pohřební obřad. Zúčastnili se jej členové organizace, představitelé federace jūkendō a zástupci dalších budō organizací z celého Japonska. Během pohřbu došlo k demonstraci technik Toyama ryū jeho nejbližšími studenty, Tokutomim Tasaburōem 徳富太三郎 (tehdejší místopředseda a pozdější předseda Kantō Toyama ryū iaidōkai), Mitsuhashim Asaoem 三橋朝生 a Moriokou Masazumim 守岡正純.

Po náhlém úmrtí Morinagy senseie byla organizace po určitou dobu vedena kolektivně pěti místopředsedy – Tokutomi Tasaburō, Ōnishi Kumezō 大西久米蔵, Nakata Daisaku 中田大作, Mori Hisanori 森久徳, Honda Tomegorō 本田留五郎. Po tomto období kolektivního vedení byl Mori Hisanori zvolen jako druhý předseda organizace. Tady je přehled všech dosavadních předsedů Dai nippon toyama ryū iaidō kai:

1. generace (初代) – Morinaga Kiyoshi 森永清
2. generace (二代) – Mori Hisanori 森久徳
3. generace (三代) – Murai Hiroshi 村井博
4. generace (四代) – Imase Yoshio 今瀬由雄
5. generace (五代) – Kubota Akio 窪田章生
6. generace (六代) – Morioka Masazumi 守岡正純
7. generace (七代) – Motohisa Akira 本久昭
8. generace (八代) – Yamamura Motoyoshi 山村治義

Přání Morinagy senseie směrem ke svým studentům znělo: Negawaku wa jikishin o motte, tsugi no sedai ni tsutaen 願わくは直心をもって、次の世代に伝えん („Kéž je toto s upřímným srdcem předáno dalším generacím.“).

V rámci výuky jsou často zmiňovány tyto principy:

• muga 無我 – stav bez ega
• wa 和 – harmonie
• katsujinken 活人剣 – meč dávající život
• saya no uchi no ken 鞘中の剣 – meč zůstávající v pochvě, vyjadřuje ideál, že nejvyšším vítězstvím je zvítězit bez tasení meče

Dostáváme se konečně k tradici školy Nakagawa ryū battōjutsu 中川流抜刀術, kterou v roce 2019 založil Nakagawa Kinji 中川欽詞 odkazujíc se na učení Morinagy Kiyoshiho a především pak na odkaz Tokutomiho Tasaburōa. Tokutomi Tasaburō 徳富太三郎 (1917–2001) byl významnou osobností poválečného období Toyama ryū a pokročilým studentem Morinagy Kiyoshiho. Tokutomi udržoval se svým učitelem blízký kontakt a choval jej ve vysoké úctě. Po smrti Morinagy senseie byl součástí komise, která vedla po nějakou dobu organizaci Dai nippon toyama ryū iaidō kai. Zároveň byl sám odpovědný za šíření a rozvoj Toyama ryū battōjutsu v oblasti Kantō. V době, kdy byl součástí komise vedoucí tuto linii Toyama ryū, docházelo k postupným změnám, které měly vést k úpravě některých technik a dokonce i k odebrání některých technik z původních osnov, které považoval Tokutomi za velmi důležité. To nakonec vedlo k tomu, že Tokutomi sensei společně se svými žáky odešel z organizace a pokračoval dál ve svém tréninku ve městě Zushi 逗子, kde bydlel. Ve svém dōjō se snažil učit techniky tak, jak je prezentoval Morinaga sensei.

Zajímavostí bylo, že byl mistr Tokutomi Tasaburō 徳富太三郎 vnukem legendárního Tokutomiho Sohōa 徳富蘇峰 (1863–1857), novináře a historika známého po celém Japonsku.

Tokutomi připravil instruktážní video se záznamem původních základních technik toyamského šermu. Také jej můžete vidět v dokumentu „Budō: Art of Killing“, kde prezentuje společně s Nakamurou senseiem právě styl Toyama ryū battōjutsu.

Tokutomi sensei zemřel v roce 2013 a až do své smrti se věnoval cvičení iai 居合い. Nakagawa sensei ho považoval za posledního skutečného samuraje. Asi čtyři roky před svou smrtí Tokutomi sensei poslal mnoho licencí potvrzujících vysokou úroveň svým studentům, a jedním z nich byl i Nakagawa Kinji.

Nakagawa Kinji 中川欽詞 se narodil 10. března 1952 ve městě Yatsushiro 八代 v provincii Kumamoto 熊本. V mládí trénoval kendō a Hoki ryū 伯耆流. Ve věku 26 let se přestěhoval do Tokia, kde se seznámil s Danzakim Tomoakim 檀崎友彰 (1907–2004), v té době držitelem 9. danu a titulu hanshi 範士, u kterého začal studovat styl školy Musō shinden ryū 夢想神伝流. Nakagawa sensei navštěvoval dōjō Tomoakiho senseie po dobu necelých čtyř let.

Po nějaké době navštívil ukázku stylu Toyama ryū, která se konala v areálu shintoistické svatyně Nogi jinja 乃木神社 v tokijské čtvrti Asaka 朝霞 (Minato-ku 港区). Tato ukázka se konala pod záštitou Tokutomi senseie. Samotná ukázka byla pro Nakagawu senseie velice inspirativní. Jak sensei sám říká, byl velice překvapený způsobem a kvalitou provádění tameshigiri, které tam viděl. Hned po ukončení této ukázky požádal o přijetí do Tokutomi dōjō 徳富道場. Již následujícího týdne započal své studium Toyama ryū battōjutsu pod vedením Tokutomiho Tasaburōa, který byl kaichō 会長 linie Morinaga-ha této školy. Dōjō Tokutomi senseie se nacházelo ve městě Zushi, kde zároveň Tokutomi sensei měl svůj dům. Na období, kdy trénoval v Tokutomi dōjō, rád vzpomíná a považuje jej za nejlepší místo pro studium technik japonského meče. Na svého učitele vzpomíná takto: „Byl jsem okouzlen iaijutsu v podání Tokutomi senseie a snad ještě více jeho osobností. Jsou mistři šermu, jejichž techniky jsou dobré, ale bohužel charakter ne, a proto pro mě nebyli zajímaví, ale Tokutomi sensei měl velice ryzí charakter.“

Po smrti svého otce se Nakagawa sensei ve svých 32 letech musel vrátit do města Kumamoto, aby se mohl postarat o svou matku. Dva roky nato se seznámil s technikami školy Niten ichi ryū 二天一流, která má v Kumamotu velkou tradici díky tomu, že tam v posledních letech svého života žil Miyamoto Musashi 宮本武蔵. To bylo při příležitosti prvního velikého taikai tradičních bojových umění, které pořádal Nakagawa sensei v prostorách Jōraku-ji 常楽寺. Na této události měl také vystoupení Satō Kazunori 佐藤和則 sensei, který předvedl techniky s nitō 二刀, dvěma meči. Satō sensei byl původně pokročilým studentem školy Sekiguchi ryū 関口流. Nakagawa senseovi se ukázka Nitō ryū velice zalíbila, a to bylo také začátkem více jak dvacetiletého silného přátelství mezi ním a Satō senseiem. Mimochodem, jednou z technik Sekiguchi ryū 関口流, kterou Satō sensei měl velmi dobře zvládnutou, byla tobi chigai 飛違. Tuto techniku později Nakagawa sensei zařadil do svého tréninku do techniky Shihō giri 四方斬り prováděnou v suwari waza 座技. To proběhlo samosebou se souhlasem Satō senseie, který byl hodně otevřený názorům a nadšení ostatních. Nakagawa sensei se tak od tohoto učitele mnohému naučil. Nicméně Nakagawa sensei nikdy nebyl aktivním studentem školy Niten ichi ryū, a tak se ani neprezentuje názvem této školy. To je důvodem, proč techniky s dvěma meči najdeme v rámci Nakagawa ryū pouze pod termínem nitō no kata 二刀の形.

Nakagawa sensei po odchodu do Kumamota i nadále pokračoval ve studiu technik meče a tréninku toho, co se naučil u Tokutomi senseie. Postupem času do svého stylu vnesl další techniky, jako například shihō giri 四方切り – techniky do čtyř směrů prováděné jak ve formě suwari waza 座技 (varianta vsedě), tak i tachi waza 立技 (varianta ve stoje), přidal techniky s kodachi 小太刀 (krátkým mečem) a s nitō 二刀 (dvěma meči). K původním šesti technikám toyamského kumitachi 組み太刀 (cvičení s partnerem) přidal soubor osmi specifických technik kumitachi pro Nakagawa ryū.

Nakagawa ryū je dnes jedinou školou, která praktikuje v nezměněné formě první techniku happō nuki 八方抜き – kiri age 切上げ přímo prováděné z tasení. A jak říká Nakagawa sensei, jedním z hlavních cílů školy je zachování původních technik tak, jak je za svého života vyučoval Morinaga sensei.

Základní struktura forem v Nakagawa ryū:

1. Reihō 礼法 – úklona / zdvořilost / pozdrav
2. Nuki uchi 抜き打ち – tasení, které je zároveň prvním sekem
3. Seme 攻め – tlak na oponenta
4. Furikaburi 振冠り – napřažení se / připravení se pro další útok
5. Kiri tsuke 切り付け – další navazující seky
6. Zanshin 残心 – koncentrace / úplné vložení se do prováděné činnosti
7. Yoin 余韻 – ozvěna
8. Chiburi 血振い – očištění čepele
9. Nōtō 納刀 – vrácení meče do sayi 鞘
10. Reihō 礼法 – úklona / zdvořilost / pozdrav

Zvládnutí jednotlivých částí tohoto přehledu je otázkou dlouhé praxe při jejich studiu. Vše je založeno na naprostém porozumění každému pohybu, detailu, tak, aby bylo možné posléze techniku prakticky předvést ve formě tameshigiri.

Ve své výuce battōjutsu Nakagawa sensei zdůrazňuje princip nuki soku zan 抜即斬, („v jediném pohybu tasit a seknout“). Apeluje na to, aby studenti procvičovali techniky tak, jak je učili Morinaga sensei a Tokutomi sensei. Aby si nepřidávali do technik další zbytečné pohyby, bez pochopení základních forem a principů, které by ve skutečném boji mohly vést ke smrti šermíře.

Linie učitelů vedoucí k osobě Nakagawy senseie:

1. Morinaga Kiyoshi 森永清
2. Tokutomi Tasaburō 徳富太三郎
3. Nakagawa Kinji 中川欽詞

V roce 2005 poprvé vycestoval do zahraničí s cílem prezentovat tradiční umění battōjutsu. Jeho první cesta vedla do Anglie, kde pořádal ukázky, semináře a tréninky. V roce 2008, na základě pozvání Bohumila Planky, navštívil Českou republiku.

Během roku 2012, na radu Matsuno Kunisaku senseie 松野国策先生 (1932–2016), jednoho z velice vážených mistrů kaligrafie žijícího v Kumamotu, nazval svou školu Nakagawa tozan ryū 中川戸山流. Název byl vytvořen v tomto tvaru proto, že základním pilířem školy jsou techniky Toyama ryū 戸山流 (Tozan 戸山 je jiné čtení znaků pro Toyama). Nakagawa sensei ale do své školy přidává další techniky, cvičí v tradičním japonském oblečení – keiko-gi 稽古着 a hakamě 袴, propojuje studenty s dalšími odvětvími, nejvíce asi se sadō 茶道 („čajovým obřadem“), a tím se začíná odlišovat od původního toyamského stylu šermu.

 „V době kdy se meč používal pouze k zabíjení, bylo učení původní Toyama ryū dostačující. Ale dnes, v době míru, pouhé techniky boje jednoduše nestačí. Je zapotřebí určitého přesahu, etikety a také elegance, díky kterým mohou tyto tradice přetrvávat.“ (Nakagawa sensei, 2014)

Nakagawa sensei byl aktivní ve své snaze prezentovat tradiční umění a za tímto účelem založil v roce 2011 organizaci Oshu bujutsu koryū shidōkai 歐州武術交流斯道會. V říjnu roku 2014 uspořádal veliké Bujutsu enbu taikai 武術演武大会 v Kumamotu, kterého se zúčastnilo mnoho kvalitních učitelů různých tradičních bojových umění. Akce se konala v prostoru hradního areálu a přilákala velikou pozornost veřejnosti i médií.

V roce 2019 změnil název své školy na Nakagawa ryū battōjutsu.

Tameshigiri

Tameshigiri 試し斬り znamená doslova „zkušební sekání“ a představuje tradiční japonskou metodu ověřování kvality a účinnosti řezu mečem. Historicky sloužilo především ke zkoušení vlastností a ostrosti japonských mečů. Záznam o tomto testu můžeme někdy najít vyrytý na nakago 茎 – řapu čepele meče. V budō je jeho hlavním účelem prověřit technickou úroveň šermíře. Při tameshigiri se dnes nejčastěji seká do svinutých a namočených rohoží tatami omote 畳表, vyrobených z japonské sítiny igusa 藺草, případně do bambusu. Úspěšný řez nezávisí pouze na síle, ale především na správném hasuji 刃筋 (vedení ostří), tachisuji 太刀筋 (trajektorii meče), tenouchi 手の内 (práci rukou), koordinaci celého těla, přesnosti, načasování a zachování rovnováhy a kontroly po dokončení techniky. Tameshigiri tak není pouhou demonstrací schopnosti přeseknout cíl, ale praktickou zkouškou toho, zda jsou principy nacvičované v kata skutečně funkční. Pokud totiž při svém tréninku sekáte pouze do vzduchu, není možné si ověřit správnost a funkčnost jednotlivých technik.

Makiwara 巻藁 doslova znamená „svazek slámy“. V kontextu tameshigiri označuje tréninkový cíl určený k sekání mečem. Tradičně mohl být vytvořen ze svinuté či svázané inewara 稲藁 (rýžové slámy). Dnes se nejčastěji jako makiwara označují svinuté a namočené tatami omote 畳表 (vrchní vrstva tradičních tatami) vyrobené z igusy 藺草 (sítina rozkladitá, Juncus effusus), tradičně pěstované pro výrobu rohoží tatami. Omote tatami se smotá do sloupců a ty jsou pak na několik hodin namočeny do vody a následně mohou být využity pro trénink tameshigiri. Pro tameshigiri je využíván i take 竹 (bambus), nejčastěji druh madake 真竹 (Phyllostachys bambusoides).

Při samotné praxi studenti začínají s jednoduchými základními technikami, od kterých později přecházejí k těm složitějším. Například:

• renzoku giri 連続斬り – souvislé sekání několika cílů,
• kaeshi giri 返し斬り – navazující protisměrné řezy,
• sayū giri 左右斬り – střídání pravých a levých řezů,
• happō giri 八方斬り – sekání do osmi směrů,
• nukiuchi tameshigiri 抜打試斬 – sekání přímo z tasení

Nebo konkrétní techniky a jejich kombinace, jako například:

• kawasemi 翡翠 („ledňáček říční“) – kombinace tří seků, horní kesa giri, podseknutím rohože kiri age a následně vodorovný sek na odseknutou část makiwary,
• tsubame gaeshi 燕返し („vlaštovčí obrat“) – postupně na sebe navazující dva seky migi kesa giri a hidari kiri age,
• tombo 蜻蛉 („vážka“) – makiwara je vodorovně položena na stojanu a postupně jsou odsekány diagonálními seky oba konce tak, aby nestihla makiwara upadnout,
• a další.

Během tameshigiri nejde jen o přeseknutí daného cíle, ale o celkový pohyb, techniku prováděnou šermířem. Je důležité se soustředit na možnost dalších navazujících pohybů, seků, na jejich kombinaci, atd. Za tímto účelem bylo vytvořeno mnoho variant spojení jednotlivých seků různé náročnosti, aby se ukázala opravdová dovednost a schopnost jedince.

Existují tzv. suemono giri 据物斬り, což je obecně vnímáno jako forma tameshigiri, při níž se seká do neživého upevněného cíle. Nicméně v jednotlivých stylech se tak označují techniky, kde praktikant seká ze statické pozice. To znamená, že seky nejsou prováděny z chůze a mezi jednotlivými seky šermíř často ani nemění pozici nohou. Tradiční školy většinou zastávají trénink v pohybu, zatímco moderní styly často moc nechodí. Nakagawa sensei říká, že když byste se ve skutečném boji nepohybovali, s největší pravděpodobností byste zemřeli. Bylo by snadné vás zasáhnout. Tameshigiri má být vždy v pohybu.

Nutno ale dodat, že se v poslední době objevuje mnoho lidí, kteří se starají pouze o tameshigiri a zapomínají tak na věci, které by měly být součástí tréninku před sekáním, jako jsou základní techniky, tradice, atd. Bez těchto věcí se z této dovednosti stává pouze a jen bezduché přesekávání předmětů, které se lze, pravda, také naučit, ale nikdy nebude mít patřičný přesah a význam, který by bojová umění měla pro své stoupence mít.

Kanpeki na waza

Kanpeki na waza 完璧な技 („dokonalá technika“) je cílem snahy každého budōky 武道家 (praktikujícího budō). V japonských bojových uměních tento výraz neoznačuje pouze technicky správný pohyb. Označuje techniku, v níž jsou v dokonalé harmonii kata (správná forma), hyōshi 拍子 (načasování), ma-ai 間合い (vzdálenost), hasuji (vedení meče, úhel ostří), tai sabaki 体捌き (pohyb těla), heijōshin 平常心 (klidná mysl), záměr, rozhodnost a zanshin 残心 (kontrolovaná a připravená mysl). Mnozí japonští učitelé by však zároveň dodali, že „kanpeki“ je ideál, ke kterému se cvičenec neustále přibližuje, nikoli stav, jehož lze definitivně dosáhnout.

Kanpeki wa mokuhyō de atte, tōtatsuten de wa nai
完璧は目標であって、到達点ではない
(„Dokonalost je cíl, nikoli stav, kterého lze definitivně dosáhnout.“)

Proto se v budō často zdůrazňuje, že je důležitější nepřetržité zdokonalování prostřednictvím keiko, tanren, shugyō, než honba za něčím, čeho nejde dosáhnout a nedej bože o sobě tvrdit, že některá z našich technik je „dokonalá“.

• keiko 稽古 – tréninková praxe
• tanren 鍛錬 – kalení a zdokonalování
• shugyō 修行 – cesta sebezdokonalování prostřednictvím náročného výcviku

Všechny tyto termíny vyjadřují myšlenku, že se člověk stále učí a zdokonaluje, místo aby tvrdil, že dosáhl kanpeki. V tomto smyslu je dokonalost spíše ideálem, k němuž se cvičenec neustále přibližuje.

Nakagawa ryū battōjutsu v ČR

V České republice funguje více dōjō, které se snaží do svých osnov zařadit toyamské battōjutsu, s většími či menšími úspěchy. Nicméně zájem o techniky i trénink této školy pomaličku stoupá, a tak přicházejí noví zájemci, vznikají nová dōjō s různými cíli, a to je určitě dobrý směr.

Od roku 2008 pravidelně jezdí do ČR pan Nakagawa Kinji, který asi jako první představil techniky Toyama ryū a seznámil zájemce o japonský šerm s tím, jakým způsobem ve svém tréninku správně pracovat s tameshigiri. Již od prvních cest do Evropy zde trávil i několik měsíců v roce, aby se mohl podělit o své zkušenosti v oblasti japonského šermu s českými studenty. Centrálním dōjō pro ČR je v současnosti pražský oddíl Kenshōkan Dōjō 剣捷館道場, studenty však najdeme rozeseté po celých Čechách.

Pokud by vás zajímalo battōjutsu stylu Nakagawa ryū a Toyama ryū, podívejte se na webové stránky www.nakagawaryu.com anebo přímo navštivte některý z tréninků či seminářů.

---

připravil:
Pavel Slavík

použité zdroje:
Kniha „Dai Nippon Toyama ryū iaidō“ autora Morinagy Kiyoshiho
Manuál „Guntō no sōhō oyobi tameshigiri“ vydaný Kokubō Budō Kyōkai
Kniha „The Spirit of the Sword“ autora Nakamury Taizaburōa
Kniha „Nihon no tameshigiri no shinzui“ autora Nakamury Taizaburōa
Kniha „Battōdō“ autora Nakamury Taizaburōa
Kniha „Dědictví samurajů, japonské umění meče v moderní době“ od Miroslava Černého
Archiv a vyprávění Nakagawy senseie