V bojových uměních je technika vyjádřením cesty daného umění. Každé bojové umění usiluje o zdokonalování svých technik. Také v aikidō se dnem i nocí snažíme své techniky zlepšovat.
Zamysleme se tedy nad tím, jak techniky cvičíme a co je jejich skutečným obsahem. Nabízí se otázka: „Je skutečně správné, abychom pokaždé cvičili stejným způsobem, jakým se cvičilo v minulosti?“ Osobně se domnívám, že tomu tak být nemá. Důvodem je, že smysl existence aikidō vnímám jako něco zcela odlišného od smyslu někdejších japonských bojových umění. Asi není třeba vysvětlovat, že způsob, jakým cvičíme – tedy způsob, jakým hledáme cestu –, se odráží v naší technice. Je-li tomu tak, pak při srovnání aikidō s bojovými uměními minulosti musí nutně dojít také ke změně způsobu, jakým svou techniku vyjadřujeme. Používám zde slovo „změna“, ale myslím tím především vývoj. Konkrétně jde o úplný přechod od budō, které bere, k budō, které dává, od pošetilosti střetu k bohatství vzájemného spojení.
Podívejme se proto na techniky dnešního aikidō. Říká se, že technik běžně používaných při tréninku existuje více než tisíc. Otázkou však je, zda se aikidōka skutečně svědomitě věnuje jejich zdokonalování a zda správně chápe jejich význam. Ať se naučíte sebevětší množství technik, nebudou vám k ničemu, pokud nepochopíte jejich skutečný smysl.
Jak například chápeme pojem maai 間合い, tedy vzdálenost a prostorový vztah mezi útočníkem a obráncem? Pokud mohu soudit, dnešní situace je taková, že většina lidí jednoduše přijde do dōjō a pohybuje se, aniž by si kladla byť jen upřímné otázky začátečníka. Něco takového ani nemohu nazvat skutečným tréninkem. Nemyslím si, že je správné při studiu budō pouze kopírovat staré věci jen proto, že se tak dělaly v minulosti. Tím však nechci říci, že staré věci nejsou důležité. Samozřejmě, že jsou. Skutečný trénink by však měl vycházet z kritické otázky: „Proč se vlastně máme učit starým věcem?“ Podle mého názoru je k tomu, abychom dokázali správně vytvářet nové věci, nezbytné znát věci staré. V tomto smyslu jsou staré věci – v případě aikidō staré techniky – nezbytné.
Chci však zdůraznit, že pokud budeme při studiu budō neustále hledat pouze to staré, naše budō se nakonec přestane rozvíjet. Budō, které pouze následuje cestu kobudō 古武道, nedokáže držet krok s dobou a nakonec z něj zůstane jen prázdná schránka. Techniky budō se s přibývajícím věkem nestávají pouze nepoužitelnými; časem mohou dokonce škodit druhým a vést ke zničení vlastního těla. V tomto smyslu je nutné techniky budō neustále obnovovat, rozvíjet a znovu zdokonalovat.
Podívejme se nyní na aikidō, jehož způsob tréninku se od ostatních budō liší. Říká se, že v aikidō existuje více než tisíc technik, a já to bez váhání potvrzuji. Všechny však vycházejí z jediného kroku irimi 入身. Z irimi může podle jeho použití v konkrétní situaci vzniknout nesčetné množství technik. Právě zde také nacházíme význam Takemusu Aiki 武産合気 – budō, které tvoří.
Od dávných dob se soutěže používaly k posuzování duševní a technické úrovně bojovníka a také dnes je tento způsob používán v různých bojových uměních a sportech. Pouze v aikidō se soutěž nepovažuje za nezbytnou. Proč tomu tak je? Na tuto otázku jsem od svých starších nikdy nedostal uspokojivou odpověď. Jak je všeobecně známo, bylo velmi obtížné porozumět byť jen polovině toho, co říkal zakladatel, Ō-sensei. Starší žáci říkávali, že pokud jste pochopili jednu třetinu jeho slov, patřili jste mezi nejlepší. Uplynulo mnoho let, než jsem se dostal do stavu, kdy jsem začal chápat to, co mi tehdy bylo řečeno. Od smrti Ō-senseie nyní uplynulo něco málo přes deset let a já jsem jeho slova používal jako ukazatele na cestě k pochopení aikidō, k němuž jsem dnes dospěl.
Proč tedy v aikidō není soutěž nezbytná? Protože aikidō vzniklo se zcela jiným účelem než stará bojová umění. Účelem starých bojových umění bylo brát – potlačit, zničit a nakonec vzít protivníkovi život. Aikidō vzniklo jako budō, které dává – jako budō, které protivníkovi ukazuje, jak má žít a rozvíjet se.
Na tomto místě je třeba provést srovnání s ostatními bojovými uměními. Každé z nich se s velkým úsilím věnuje určitému typu techniky. Některá se například specializují na meč, jiná na kopy a údery a další na hody a znehybnění. Jinými slovy, každé z nich zná pouze určitou formu vyjádření budō a k ověřování svého pokroku používá soutěž. Ve skutečném bojovém umění však boj takový není. Znamená stanout tváří v tvář smrti – není to soutěž. Proto soutěž používaná v mnoha bojových uměních, na rozdíl od aikidō, nemá z hlediska skutečného bojového umění příliš velký význam. Stejným způsobem je třeba posuzovat také metody tréninku používané v těchto uměních. Tím nechci říci, že bychom neměli soutěžit, ale místo toho bojovat na život a na smrt. Něco takového samozřejmě nemůže být v moderní společnosti přípustné.
Ti, kteří chtějí poznat skutečnou přísnost bojových umění, by se proto právě zde měli zastavit, znovu se na věc podívat a při střetu s protivníkem být přísní především sami k sobě. „Být přísný sám k sobě“ v bojových uměních znamená být kdykoli schopen protivníka, který proti vám stojí, porazit a zničit – a přesto to neudělat. Znamená to nezničit protivníka, ale naopak v maximální možné míře šetřit jeho život. A abyste si vypěstovali schopnost něco takového skutečně uskutečnit, musíte po dlouhou dobu neustále cvičit s tímto vědomím, důsledně a bez polevení.
V aikidō je technika projevem ki 気 a lze říci, že je zároveň nástrojem sebereflexe. Ki je zdrojem života, a tedy zdrojem vzniku všech živých bytostí. Nemůžeme připustit, aby techniky, které vznikají z ki – ze samotného zdroje života –, ubližovaly druhým lidem.
V aikidō je možné prostřednictvím principu irimi issoku 入身一足 protivníka okamžitě zničit. Člověk, který však chápe pošetilost ničení a vzácnost života, by protivníka zničit neměl. Techniky aikidō jsou takové, že dávají protivníkovi prostor a příležitost k sebereflexi. V každé technice existuje jedno, dvě či tři místa, v nichž je možné protivníka zničit. Právě tyto okamžiky jsou příležitostí k sebereflexi.
V průběhu provádění jediné techniky aikidō – bez ohledu na to, jak jednoduchá je – lze nalézt podstatu každého bojového umění. To je něco, co je pro aikidō jedinečné. V zásadě je proto v rozporu s jeho podstatou, když se lidé stále znovu vzájemně zasahují, střetávají a bojují právě v okamžiku kontaktu, kdy by ve skutečnosti měli být prostřednictvím techniky aikidō schopni protivníka ovládnout.
Trénink začínáme uchopením ruky či zápěstí. Z hlediska moderních bojových umění a dnešních bojových sportů je něco takového téměř nemyslitelné. Jak tento bod chápou lidé, kteří svědomitě cvičí? S největší pravděpodobností prostě trénují, aniž by jeho významu skutečně rozuměli. Nebo možná právě proto, že mu nerozumějí, mají pocit, že musí jednoduše pokračovat v tréninku. Způsob tréninku aikidō prostřednictvím uchopení zápěstí vyjadřuje ducha pomoci a vedení, který je aikidō vlastní. Je to metoda umožňující uskutečnit ideál dávání a vedení v aikidō. Současně může i z hlediska bojového umění plně uspokojit člověka, který se budō věnuje skutečně důsledně.
Lidé, kteří u mě cvičí, tomu do určité míry rozumějí, avšak pro ty, kteří znají pouze způsob tréninku založený na vzájemném boji, je velmi obtížné něco takového pochopit. Poznat srdce a mysl protivníka a pochopit význam okamžiku kontaktu je v budō nesmírně důležité; právě proto cvičíme prostřednictvím uchopení zápěstí. Trénink založený na střetu plodí nenávist a vede k destrukci. Ti, kteří však znají trénink založený na vzájemném spojení, rozvíjejí vzájemnou náklonnost a dávají vzniknout něčemu novému. Také v každodenním životě vznikají ze spojení mezi lidmi láska, přátelství a nový život.
V každém aikidō dōjō jsou k dispozici dřevěné meče, ale do jaké míry jsou skutečně správně používány? Pokud člověk umí správně používat meč, lze stejné principy snadno aplikovat i proti bodnutím, úderům a kopům moderních bojových sportů, a to i bez samotného meče. Jak se často říká, aikidō je vyjádřením principů meče prostřednictvím pohybu těla. Cizí meče sloužily výhradně ke zničení nepřítele. Japonský meč je však jiný. Je duší a duchem člověka, který jej nosí. Nejvyšším ideálem je, když meč zůstane v pochvě, aniž by zranil druhého nebo svého nositele. Jakmile je však tasen, musíte být schopni ovládnout vše v samotném okamžiku kontaktu.
Technika aikidō, kterou vyjadřujeme svým tělem – tedy prostřednictvím ducha aiki a principů meče –, nemá přimět protivníka ke kapitulaci. Jejím cílem je dospět ke vzájemnému porozumění. Jinými slovy, její účel je přesně stejný jako účel lidského jazyka. V tomto smyslu lze říci, že trénink aikidō, který probíhá v dōjō, je vlastně rozhovorem od srdce k srdci. Technika aikidō se tímto způsobem liší od technik ostatních bojových umění. Správný způsob tréninku aikidō a správnost techniky lze poznat podle toho, zda obě strany skutečně usilují o nalezení toho, co je správné. A správnost se následně poměřuje jejich společným hledáním harmonie.
Správným způsobem, jak aikidō cvičit a studovat, je tedy nakonec dospět do stavu, kdy dokážeme s druhými lidmi hovořit prostřednictvím jazyka techniky. Doufám, že co nejvíce lidí cvičících aikidō bude co nejdříve schopno prostřednictvím jazyka aikidō – prostřednictvím techniky – hovořit spolu od srdce k srdci.
Autor: Shōji Nishio sensei 西尾昭二 (1927 – 2005) byl japonský praktik a učitel aikidō. V organizaci Aikikai získal titul shihan 8. dan . Dosáhl také vysoké technické úrovně v iaidō, jūdō a karatedō. Nishio si vytvořil svůj styl na základě svého pochopení učení zakladatele aikidō Moriheie Ueshiby a zkušeností s jinými bojovými uměními. Jedinečnost jeho stylu spočívá v integraci principů meče a mechaniky atemi do technik aikidō. Mezi jeho příspěvky k bojovému umění patří například vytvoření aiki tōhō iai.
(Tento článek Nishio senseie byl poprvé publikován v časopise Takemusu Aiki – Aikidō Club Kanagawa University – č. 6, 1980.)
