Jeden z největších předsudků o sumō říká, že jde o zápasy „tlouštíků“, kteří se přetlačují a jeden z nich nakonec spadne. Ale máloco se vyrovná pohledu na majestátního zápasníka sumō, rikishi, který se na svém stanovišti s pohledem upřeným do dáli nadechne, vhodí do ringu hrst soli, ráznými, až teatrálními kroky přejde proti soupeři a oba se zaklesnou pohledy v elektrizující atmosféře. Máloco vás tak rychle nabije adrenalinem jako bleskové tsuppari, údery otevřenou dlaní, kterými se rikishi zasypávají se stále zvyšující kadencí, či moment, kdy skvostně provedená technika přemění prohraný zápas ve velkolepé vítězství. Sumō je nádherný sport, v němž se snoubí tradicionalismus, maskulinita, náboženství i moderní popkultura. Krásu v něm může najít jak obdivovatel tradiční japonské kultury, tak i člověk, který se zaměřuje na ryze sportovní a technickou stránku věci.
Sumō je fascinující od prvního okamžiku, kdy se na zápasy podíváte v detailu. Uvidíte velmi dynamický, explozivní sport, kde může být rozhodnuto během pár vteřin a každá drobná chyba je tvrdě potrestána. Pravidla jsou relativně jednoduchá. Dva zápasníci se utkávají v dohyō, kruhu s průměrem 4,55 metru, který je ohraničený slaměnými snopy rýžové trávy (tawara) zasazenými do jílu, který dohyō tvoří. Zápas začíná ve chvíli, kdy se oba rikiši dotknou pěstmi země, přičemž koordinace je na nich, zápas nestartuje sudí (gyōji). Prohrává ten, kdo se první dotkne země jinou částí těla, než jsou plosky nohou nebo vykročí z kruhu ven.
Myriáda stylů, jeden cíl
Jakkoliv se zdá, že je to prostá přetlačovaná, sumō zahrnuje širokou škálu technik od úchopů na pásu (mawashi), přes údery otevřenýma rukama, podmety, strhy a přehozy. Mezi zakázané techniky patří údery pěstí, škrcení (je povolený tlak na hrdlo nodowa, prováděný otevřenou dlaní), páčení prstů, útoky na oči, solar, rozkrok, chytání za vlasy a kopání do břicha a hrudi.
Zjednodušeně se dají styly rikishi rozdělit na dva směry. Oshi-zumō zahrnuje údery, vedení zápasu na distanc, kdy se snaží držet od svého pásu, aby nezískal úchop. Druhý styl, yotsu-zumō, je tradičnější a zaměřuje se naopak na silný úchop na pásu protivníka a snahu jej přehodit, strhnout či vytlačit z kruhu. Samozřejmě, většina zápasníků tyto přístupy kombinuje a je jen málo specialistů, kteří by nějakou část zcela ignorovali.
Kupříkladu aktuální yokozuna (nejvyšší hodnost) Hōshōryū exceluje v přehozech a podmetech z defenzivní pozice a je vynikající v boji na tawaře. Naopak obrovitý Ōnosatō plně využívá své síly a váhy a většinu soupeřů přejede jako buldozer. A miláček publika, agilní a vynalézavý Ura kromě růžového mawaši zaujal svým velmi nízkým postojem, útoky na nohy a využíváním mnoha složitých, často skoro nepoužívaných technik.
Trnitá cesta japonskou historií
Pro pochopení sumó a toho, jak se vyvíjelo, je třeba se podívat na jeho historii. Stejně jako ve většině jiných kultur je i v Japonsku zápas jedním z nejstarších bojových umění. První doložená historická zmínka o sumō pochází z roku 642, kdy císařovna Kōgyoku nechala shromáždit zápasníky, aby předvedli své umění vyslancům z korejského království. Sumō se postupně etablovalo jako umění velmi úzce spojené s císařským dvorem a shintōismem. Zápasy se v roce 726 staly součástí oslav svátku Tanabata a to v podobě turnaje sumai no sechi-e a měly zajišťovat dobrou sklizeň.
Ačkoliv později sumō z císařského dvora zmizelo, shintōistická symbolika mu vydržela do 21. století. Většina úborů, rituálů a zvyklostí vychází ze shintōistických tradic, k nimž se přidala trocha samurajské mentality. S úpadkem vlivu císaře a nástupem shōgunátu v roce 1192 se totiž sumō přesunulo do pozice zápasu sloužícího k výcviku samurajů. Mezi jedny z největších fanoušků patřil i známý daimyō Oda Nobunaga, který v roce 1576 uspořádal na hradě v Azuchi megalomanský turnaj pro 1500 zápasníků.
S nástupem tokugawského shōgunátu zažilo sumō další transformaci. V zemi bez války nebyla potřeba jeho role jako výcviku pro bojovníky a turnaje pomáhaly s výběrem peněz na chrámy. Být rikishim už představovalo profesní volbu a možnost pro rōniny, jak si najít jinou obživu. Sumō postupně vzkvétalo a transformovalo se až do své novověké podoby. Zápasnické stáje (heya) patřily k významným složkám společnosti a máme třeba i doklad o střetu Shinsengumi s jednou stájí sumō v Kyōtu, který vyústil v několik mrtvých a vše musel uklidňovat magistrát.
Reformy Meiji ale sumō těžce zasáhly. Konec feudálního systému stáje připravil o sponzory a řešení se našlo až v obnovené spolupráci s císařským dvorem. Pomohl i rozvoj rádia, které přenášelo zápasy, následně televize a pozice sumō jako tradičního sportu, který mohl existovat vedle baseballu a dalších „novot“.
Od konce 80. let navíc sumō láká i zahraniční zápasníky. Nejprve tu byla vlna havajských obrů, následně přišla éra dominujících Mongolů a do toho i rikishi z tradičních bašt západního zápasu – Gruzie, Bulharska či Estonska. Aktuálně mezi největší hvězdy patří i Ukrajinec Aonishiki. I Česká republika měla svého zástupce v nejvyšší divizi: Takanoyamu, vlastním jménem Pavla Bojara.
Styly se kupí, techniky přibývají
Právě úspěch zahraničních rikishi ukazuje, že sumō se neustále vyvíjí a do svého jádra zahrnuje nové a nové techniky. Zatímco v první polovině 20. století se mnoho technik přeneslo z jūda, v druhé polovině se hodně do stylu vpisuje „západní“ zápas a tradiční mongolský zápas böke. Vznikají nové vítězné techniky (kimarite). Zatímco v roce 1700 bylo popsáno 48 základních kimarite, nyní jich je 82.
O tom, kdo vyhrál a jakou technikou rozhoduje gyōji, ovšem kdokoliv má právo toto rozhodnutí okamžitě zpochybnit a následně se sejde pětice přísedících sudí (shimpan), kteří diskutují o správnosti výsledku. Zatímco kdysi museli opravdu řešit, co kdo viděl a pomáhal v tom třeba jemnější písek, který je rozsypaný kolem dohyō, nyní už hlavně čekají na informaci od experta u kamery v zákulisí, který vše řekne vysílačkou.
Pokud gyōji špatně stanoví vítěze zápasu (což není tak těžké, protože jde o zlomky vteřin a ne vždy je situace přehledná), musí formálně podat rezignaci. Ta je takřka vždy zamítnuta, ale jde o jeden z mnoha rituálů a tradic, které se v sumō udržují stovky let.
Pro samotné rikishi ale nejde v zápasech jen o čest a sportovní úspěch. Až v nejvyšších dvou divizích (makuuchi a jūryō) dostávají významnější finanční odměnu, a to v závislosti na úspěchu v turnajích. Odměna přichází při dosažení kachi-koshi (víc vítězství v turnaji než proher) a pak ještě v podobě obálek od sponzorů, které si po každém zápasu odnáší jeho vítěz. Jinak jsou příjmy ve stájích velmi nízké a stačí jen k pokrytí základních potřeb, i vzhledem k tomu, že většina rikishi v heyách bydlí a stravuje se, což finančně zajišťuje její majitel.
Každé kachi-koshi posune zápasníka na žebříčku banzuke výš a každé make-koshi (negativní bilance) níž a může tak i spadnout o divizi níž, čímž ztrácí nejen část příjmů, ale i privilegií. Od hodnosti rikishiho se tak odvíjí, jak dobrý život má, jaké oblečení či styl účesu může nosit, ale třeba i jestli může založit rodinu. Je to sport, který definuje váš život, je to tradice, která určuje, jak se chovat i mimo dohyō.
Hlavní je jako fanoušek nezapomenout, že jde pořád o sport současných lidí, kteří jsou přes všechnu spiritualitu a důraz na stoicismus pragmatičtí. Chvíli koloval internetem obrovský obdiv části západních fanoušků k tomu, že yokozuna Hōshōryū po zápase vzhlíží ke stříšce yane, která visí nad dohyō, aby vzdal hold božstvům, která na zápas dohlíží. Realita je taková, že Hōshōryū je krátkozraký a svým upřeným pohledem kontroluje svítící výsledkovou tabuli…
Autor: Aleš Smutný
