Vladimír Hotovec je člověkem, který zasvětil část svého života studiu japonského meče. Byl to právě on, kdo stál u zrodu českého iaidō a kendō. Byl popularizátorem nejen těchto dvou odvětví tradičních japonských bojových umění, ale i japonské kultury jako takové. A já jsem moc rád, že svolil k tomuto rozhovoru.
Pavle, úvodem těchto i mých budoucích řádků chci poděkovat Tobě a všem, kteří jste se pustili do realizace těchto webových stránek. Je chvályhodnou aktivitou přibližovat bojová umění, jejich kulturní a společenský přesah, stejně jako nechávat zaznít názory a poznání těch, kteří se jim věnují. Přeji hodně elánu a sil do realizace tohoto projektu.
Mohl bys napsat pár vět o sobě mladším studentům bojových umění, anebo jen čtenářům našeho webu?
Přemýšlím, jak do pár vět vtěsnat třicet osm let mých aktivit. Nejsnazší bude sepsat alespoň část toho nejpodstatnějšího v bodech. Něco časem vyplyne z mých textů, nebo, kdo se bude chtít dovědět víc, dohledá si info na internetu. Tak tedy …
V letech 1968 – 70 začínám a věnuji se karate. Dne 5.6.1986 se účastním první veřejné ukázky japonského šermu a osobně kontaktuji členy první oficiální delegace ZNKR (Zen Nihon Kendō Renmei) – 9.října 1986 se v tělocvičně TJ VŠZ Praha koná první trénink kendō.
V červenci 1988 skládám zkoušku na 1. dan kendō
V červnu 1990 odjíždím na roční výukový pobyt do Japonska a následně ještě patnáctkrát.
Jsem nositelem 3.danu kendō, 3. danu iaidō a 1.kyū jōdō
V průběhu let jsem byl učitel, funkcionář, reprezentant, iniciátor a organizátor mnoha akcí, lektor výcviku policejních instruktorů – zavádění tonfy, autor knihy, průvodce po Japonsku …
Níže je částečný výčet mých aktivit …
Umístění na mezinárodních turnajích:
2024 – 2. místo v turnaji seniorů Momiji Cup – kategorie 60+
2022 – 2. místo v turnaji seniorů Momiji Cup – kategorie 60+
2022 – 3. místo v turnaji seniorů Momiji Cup – kategorie 50+
2005 – 2. Pan americké mistrovství (Aruba)
2005 – 1. místo v jednotlivcích
2005 – 2. místo v turnaji družstev jako člen týmu Portorika
1996 – ME iaidō (Paříž) – Best fighting spirit (nejlepší bojový duch)
1993 – ME iaidō (Sittard) – 3.místo
1991 – Pražský pohár – 2.místo
1989 – Pražský pohár – 4.místo a Best fighting spirit
Publikační činnost s tématikou bojových umění – časopis BUDÓ a mnoho dalších
Osvětová činnost – přednášky pro kulturní zařízení, ZŠ i SŠ (mládež)
Iniciátor a jeden z hlavních organizátorů akcí – Slavnosti Budō
Prezentace bojových umění v médiích (rozhlas, TV)
Iniciátor projektu „Bojová umění dětem“
Navázání kontaktu s nadací Chucka Norrise – KICK DRUGS OUT OF AMERICA
Autor knihy Cesta srdce
Iniciátor a organizátor řady společenských akcí, např. Bál bojovníků, Kuro obi a Fighters party
Závěrem snad jen dodám, že moji žáci přivezli z Mistrovství Evropy celkem pět medailí, včetně zlaté.
Věřím, že z mých příspěvků se dovíte řadu dalších informací.
Byl jsi u zrodu kendō v ČR. Vím, že jsi o tom psal již v minulosti, ale budu moc rád, kdybys na tu dobu zavzpomínal. Myslím, že mnoho lidí trochu zapomíná na dobu minulou. Popiš prosím začátky kendō.
Pavle, jsem rád, že kladeš tuto otázku. Mnozí znají historii té, či oné školy bojových umění, různých mistrů, ale neznají historii bojového umění, kterému se věnují. Ono to však zřejmě platí obecně, nejen v oblasti bojových umění. Takže …
Popíši úplné začátky tak, jak jsem je zažíval.
V roce 1968 jsem si v časopisu 100+1 přečetl článek o kendō. Věnoval jsem se tehdy dva roky karate a tu a tam se ke mně dostaly články o samurajích a japonských mečích. Již tehdy jsem si začal přát, takový meč vlastnit. V roce 1982 – 83 jsem začal s kamarádem jezdit po burzách v domnění, že si meč koupím. V té době mi byla nabídnuta katana za cenu devadesát tisíc korun. Pochopil jsem, že budu muset hledat jinou cestu, jak se k meči dostat. Rozhodl jsem se začít cvičit kendō.
V roce 1984 jsem na Velvyslanectví Japonska v Praze, začal své pátrání po informacích o kendō, zda tu někdo učí, či je povědomí o nějakém oddílu, či alespoň o někom, kdo má stejný zájem jako já. Odpověď byla záporná. Nikdo kendó nevyučuje, knihy a informace nejsou, ani žádní zájemci.
Pokračoval jsem v hledání na FTVS University Karlovy a seznámil se s PhDr. Ivanem Fojtíkem, vedoucím katedry úpolů. I tam jsem však dostal zápornou odpověď. Potvrdilo se, že v tehdejší ČSSR žádný oddíl kendō neexistuje.
Hledal jsem dál a seznámil se s ing. Oldřichem Vaškem 6.dan jūdō z Ostravy. Olda měl vybavení na kendō, ale sám se tomuto bojovému umění nevěnoval.
V dubnu 1986 mě Ivan Fojtík pozval na ukázku a seminář aikidō, který vedl Giorgio Veneri – tehdy 5.dan. Ivan zmínil, že v aikidō je rovněž možné cvičit s mečem. Ukázka byla opravdu super, avšak bylo to něco jiného než jsem hledal.
Začátkem června 1986 mě kontaktovala paní Marie Moravová z japonského velvyslanectví. Informovala mě o oficiální prezentaci kendō v podání japonských učitelů, členů delegace Zen Nihon Kendō Renmei. Předala mi dvě vstupenky na ukázku, která se konala v hale Folimanka pod záštitou Svazu jūdō (žádná jiná organizace sdružující příznivce bojových umění tehdy neexistovala). Při předávání vstupenek mi řekla: „Teď už je to na Vás, teď už je to Vaše cesta.“
Následně jsem od Ivana Fojtíka obdržel pozvání na druhou ukázku (pro zájemce o bojová umění), která se uskutečnila v Tyršově domě, tehdejším sídle FTVS UK.
Po první ukázce na Folimance jsem se s pomocí Oldřicha Vaška dostal do šatny a setkal se japonskými učiteli i s naším pozdějším, prvním učitelem kendō, panem Tōru Giga.
Po ukázkách navštívila japonské velvyslanectví skupinka prvních nadšenců. Hlavní osobou byl pan Vladimír Lorenc – Kazik, který měl na poli jūdō velký kredit. Teprve tehdy se ukázalo, že na velvyslanectví pracuje člověk, který má zkušenosti s kendō. Byl to právě pan Tōru Giga.
Společně s panem Lorencem navštívili TJ Spoje. Bylo domluveno, že od září začnou tréninky kendō v této tělovýchovné jednotě. Přidal jsem se k této skupině zájemců, převážně z oblasti jūdō a byl v kontaktu s Janem Kozou (dnes Motl).
Dle domluvy jsem se snažil 24.8.1986 kontaktovat pana Lorence. Ten však nenavázal na svoji počáteční iniciativu a projevil se dost laxně. Pan Giga nám tehdy vzkázal, ať se nevážeme na pana Lorence a zajistíme prostory. Já jsem připraven, dodal. Psal se termín 4. září 1986.
Začali jsme tedy hledat prostory pro cvičení. Já a Jan Koza jsme přišli s konkrétními návrhy. Mně se podařilo zajistit prostory na tehdejší Vysoké škole zemědělské (dnes ČZU) – dvakrát týdně, a stejně tak i na TJ Slavoj Suchdol. Honza Koza rovněž přišel s návrhem, avšak pouze na cvičení jednou týdně.
Dne 9. října 1986 se na VŠZ Praha uskutečnil historicky první trénink kendō v tehdejší ČSSR pod vedením pana Tōru Giga. Bohužel, trval pouhých deset minut. Náš učitel si přetrhl achilovku …
28.4.1987 je oficiálně ustaven oddíl kendō při TJ Slavoj Suchdol.
V dubnu 1990 je Českomoravské sdružení kendō je přijato do Evropské kendō federace.
A moje nová poznání?
Dlouhá léta jsem žil v domnění, že ukázku na FTVS UK inicioval a organizoval doktor Ivan Fojtík a na japonské velvyslanectví přišel z vlastní iniciativy a zájmu o kendō pan Vladimír Lorenc. Čas však přinesl zcela nová poznání.
Iniciátorem ukázky na FTVS UK byl kolega Ivana Fojtíka, džudista a asistent na katedře úpolů Jan Štěpánek.
No a návštěvu velvyslanectví i setkání pana Lorence s panem Tōru Giga inicioval žák pana Lorence, judista, Jan Koza, který se již dříve zajímal o meče a hledal na velvyslanectví kontakty. Znal se tudíž s paní Hanou Kotlářovou, pracovnicí velvyslanectví, která se rovněž věnoval jūdō a znala se dobře i s panem Lorencem.
Je kendō jediným bojovým uměním, kterém u jsi se věnoval, anebo jsi vyzkoušel i jiné? Měl jsi možnost trénovat některé z tradičních koryū?
Přemýšlím kde začít?
Na úplném začátku v roce 1968 jsem začal s karate. Bylo takové „socialistické“. České názvosloví, ořezané techniky, apod. Ostatně, byla jiná doba a nebylo z čeho vybírat. Vydržel jsem dva roky a získal první žákovský stupeň. Poté, co jsem v Japonsku složil 2.dan kendō, 1.dan iaidō a 1. kyū jōdō jsem kromě kendō, založil oddíl Kenyūkan dōjō a začal s výukou iaidō.
Na rozvoj jōdō mi nezbývaly kapacity. Stejné to bylo i s možnostmi věnovat se dalším, zejména tradičním směrům. Je třeba si uvědomit, že neexistoval internet, YouTube a mnoho dalších vymožeností dnešní doby, kdy je možné i nemožné. Ano zúčastnil jsem se seminářů Tenshin shōden katori shintō ryū a Katayama hokki ryū, avšak kendō a iaidō zůstávala mými prioritami.
V době, kdy jsem působil coby lektor výcviku policejních instruktorů jsem měl v gesci zavádění výuky použití tonfy do výcviku. Tehdy jsem se také zajímal o hanbōjutsu. Krom toho jsem se v rámci svého vzdělávání zúčastnil řady seminářů zaměřených na problematiku použití donucovacích prostředků a sebeobrany u nás i v zahraničí.
A tradiční koryū?
V Japonsku jsem poznal, že tradiční koryū se nijak zásadně neliší od stylů, ve kterých se dnes soutěží. Ostatně, pokud vezmu iaidō jako příklad, tak koryū se zájemci mohou začít věnovat až poté, co zvládnou základní školu Seitei iai.
Za dobu svého působení na budō scéně jsem měl nezřídka pocit, že mnozí se prezentují praktikováním tradičního koryū proto, aby se „odlišili“ od okolí a mohli být něčím „originální.“
Někdy jsou originální právě tím, jak danou školu koryū prezentují. Důležitější však je, že dělají co je naplňuje a jsou schopni zaujmout další zájemce. Je to stejné, jako třeba s obrazem. Každý obraz má svého potencionálního kupce bez ohledu na to, zda se mi obraz líbí, nebo ne …
Čím Tě oslovilo právě kendō?
Jak se dá již z předchozích řádků „vyčíst“, nebylo to kendō, které mě prvotně oslovilo, přestože první informace o kendō jsem získal z časopisu 100+1 v roce 1968. Byl to zájem o japonský meč o vše co se týkalo samurajů a touha si pravý meč, katanu, pořídit. Když jsem zjistil, že je to nerealizovatelné přání, rozhodl jsem se k meči dostat jinou cestou. Cestou praktikování kendō.
Tak, jak jsem kendō postupně poznával, otevíralo přede mnou toto bojové umění jeho obrovský přesah. Postupem času, zejména díky pobytům v Japonsku jsem si krok za krokem uvědomoval, jakou roli sehrálo toto umění v historii a jaký má doposud význam a přesah pro současnou japonskou společnost. Nikdy jsem kendō nevnímal jako sport, přestože jsem touto cestou musel jít. Byl to jediný způsob, jak tuto oblast více přiblížit našim potencionálním zájemcům. Kendō jsem vnímal a vnímám jako nedílnou součást japonské kultury, ale též jako způsob komunikace ať již se soupeřem, ale hlavně sám se sebou. Kendō nabízí možnost absolutního sebevyjádření, ale mohu ho vnímat i jako formu relaxace a uvolnění emočního napětí.
Prostě si mě v životě našlo něco s čím bytostně souzním a co mi nabízí možnosti, které v jiných bojových uměních nevidím.
Vím, že jsi studoval kendō přímo v Japonsku. Kolikrát jsi tuto zemi navštívil?
Poprvé jsem navštívil Japonsko v roce 1990. Byl jsem prvním českým kendistou, který byl pozván na roční pobyt, zaměřený na výuku kendō a následně iaidō a jōdō. Dnes vůbec nechápu, že jsem byl schopen se pro takový krok rozhodnout. Měli jsme tehdy tři malé děti. Proto i moje setvalé pokračování na této Cestě, je poděkováním mojí rodině za to, že mi umožnila jít za mým cílem. Cítil jsem to tehdy tak, že se nejen plní můj sen navštívit Japonsko, že přivezu důležité poznatky. Věřil jsem, že tímto krokem otevřu cestu i pro další zájemce o japonský šerm v naší republice. To se postupem času začalo naplňovat.
Japonsko jsem navštívil celkem šestnáctkrát. Naposledy jsem kendō v Japonsku praktikoval v roce 2009 u svého, dnes již zesnulého učitele, pana Yasumichi Ogina.
Jedna třetina mých cest do Japonska byla již, řekněme turistická. Začal jsem působit jako průvodce. Nejen, že jsem poznával Japonsko z mnoha dalších stran, ale díky svým poznáním jsem mohl návštěvníkům umožňovat mnohem hlubší vhled do japonské kultury, jejíž nedílnou součástí, ne-li doslova tvůrcem byla společenská vrstva samurajů a jejich vliv na vývoj kultury celé země.
Pokud to program dovolil, vždy jsem do něho zařazoval návštěvu Kyōtō Budō centra jehož součástí je i Butokuden, jakási mekka japonského šermu, kde se turistům naskýtala možnost shlédnout kendō keiko.
Který z japonských učitelů Tě nejvíce oslovil?
Víš Pavle, jak tak sleduji třicet devět let naši budō scénu, tak většina těch, kteří jsou dnes učiteli, shihany, apod., se hlásí k jednomu učiteli. Já to měl úplně jinak.
Během svých pobytů, zejména v Japonsku, jsem měl možnost praktikovat kendō na mnoha místech s mnoha významnými učiteli. Na jednu stranu to bylo velmi přínosné, na druhou až stresující. Každý z učitelů měl jiný přístup, pojetí výuky. Stejnou věc vysvětloval každý dle svého. Takže jsem se snažil hledat, co je vlastně správné. Správná byla, je a bude vnitřní forma, schopnost udržet si vnitřní klid, přestože vnější forma je vyučována mnoha způsoby. Takže, je pro mne velice těžké říci, který učitel mě nejvíce oslovil.
Možná pro mnohé bude překvapující, že tím, koho stavím na první místo je pan Tōru Giga. Byl to on, který mě a všem, kteří dnes praktikují kendō, iaidō, jōdō, umožnil jít těmito cestami. Přitom on se mnou, ani s nikým z nás nepraktikoval. Zejména z důvodu, že si na prvním tréninku přetrhl achilovku. Pomohl nám však vstoupit do komunity kendō a mě pak navštívit v roce 1990 Japonsko.
Druhým učitelem byl sensei Yasumichi Ogino. V jeho dōjō jsem strávil řadu měsíců a stalo se tak i mým přechodným domovem. Sensei Ogino mi nejen daroval meč, avšak umožnil mi hluboký vhled do japonské kultury. Velice inspirativní byly jeho tréninky s dětmi.
Jako třetího budu jmenovat sensei Ide Katsuhiko z Hiroshimy, m.j. vítěz mistrovství Japonska v iaidō. Měl jsem s ním možnost sdílet prostor, čas a poznání pouhé tři dny. Přesto jsem získal mnohem víc, než od jiných učitelů.
Jeho zrcadlem v oblasti kendō je sensei Iwatate Saburō, také 8. dan hanshi. Poznali jsme se v roce 1991 v Praze a následně pak v roce 1995 v Japonsku. I spolu jsme strávili pouze pár dnů a umožnil mi užít si náročnosti v policejním dōjō. Přesto jsem z našich setkání nasál něco, z čeho čerpám dodnes.
Byl by to dlouhý výčet devátých, osmých a sedmých danů, pod jejichž vedením jsem měl možnost získávat zkušenosti.
Mými učiteli však byli také žáci základních a studenti středních i vysokých škol. Byly jimi také děti, jejichž pojetí kendō bylo zcela odlišné od dospělých. Bylo zcela bez zábran, respektu, jiného načasování … bylo prostě svobodné, bez emocí, beze strachu z prohry, avšak plné odhodlání.
Sensei Ogino vždy říkal: „Musíte být na děti přísný, tvrdý, jinak Vás nebudou respektovat, ale .. nesmíte je zlomit.“
Takže závěrem … kdo je, nebo může být vlastně učitel?
Mnoho lidí spojuje kendō a zen. Jak to vnímáš Ty?
Vrátil bych se na úplný začátek, k první ukázce v podání japonských učitelů kendō a iaidō. Novinář se tehdy zeptal sensei Sonody: „Co je to zen?“ Bylo vidět, že čeká až mystiskou odpověď. Sensei mu tehdy s lehkým úsměvem odpověděl: „Zen není nic, zen je život.“
Každý, kdo se trochu zajímá o Japonsko a jeho kulturu jistě ví, že zen zdaleka nesouvisí pouze s kendō. Souvisí s mnoha oblastmi japonské kultury a dle mého je součásti života Japonců. Vždyť třeba takové rčení „Ichigo, ichie“ má přesah do všech oblastí lidského života v Japonsku.
Kdysi jsem slyšel, že zen je tak jednoduchý, že je nám (zejména západní kultuře) ho třeba vysvětlovat složitými slovy.
Steve Jobs, inspirovaný zenem řekl, že ..“Věc je dokonalá tehdy, když už není co odstranit.“ Stále zřetelněji poznávám, že to platí i pro kendō.
Kdysi dávno, když jsme začali praktikovat kendō, se mě jeden kamarád zeptal, zda do tréninků kendō zahrnujeme zazenové meditace. Odpověděl jsem že nikoli, protože nemáme žádného učitele a osobně jsem necítil, že bych touto cestou chtěl jít. Bylo mi sděleno, že v tom případě nepraktikujeme bojové umění a nejsme tudíž bojovníci. Dotyčný se pak vydal cestou meditací a dostal se tak daleko, že se ztratil v reálném životě. Zpět do reality mu pomáhala jeho kamarádka, psycholožka. Nedalo mi to tehdy a zeptal jsem se na meditace svého japonského učitele, pana Ogino. Řekl mi: „Meditacím se běžně nevěnujeme, pouze u příležitosti některých buddhistických svátků, jsme-li v mém horském dōjō. Tehdy zařadíme ranní zazenovou meditaci. Jinak, kendō je způsob meditace v pohybu. Přestože proti vám stojí protivník a chce vás zasáhnout, musíte si zachovat klidnou mysl, stejně jako kdybyste seděl v tiché místnosti, čelem ke zdi a meditoval.“
Pro mne je podstata kendō a zenu stejná – velice prostá. Představte si soustředění kaligrafa, než se štětec dotkne listu čistého papíru a tuš zanechá neopakovatelnou stopu. Vznikne. Nezáleží na slovu, které tahy štětcem vytvoří, .. záleží na energii, jakou do každého pohybu kaligraf vloží. To je pro mne zen.
Jaký byl Tvůj vlastní trénink, když jsi se s kendō seznámil a jaký je nyní, po mnoha letech (kolika přesně) praxe?
Velice dobře si pamatuji úplné začátky poté, co si náš první učitel, pan Tōru Giga, přetrhl achilovku. Vedení rozcviček se tehdy ujal Jan Koza, dnes Motl, mladý, nadupaný judista. Jeho tréninky byly vždy výživné a zaměřené hlavně na fyzičku. Ve výuce základních pohybů s mečem, práce nohou (ashi sabaki) a základních výpadů, jsem se pak s Honzou střídal já. Byl to neustálý dril základních pohybů, výpadů a práce s mečem. Ostatně, měli jsme pouze pár shinaií (bambusový meč). To se opakovalo cca sedm měsíců. Když pana Gigu pustili z nemocnice, chodili jsme za ním s Honzou na japonské velvyslanectví pro instrukce. Honza byl hodně akční a pan Giga občas usměrňoval jeho fantazie. Jednou, když měl Honza hodně svérázný dotaz, mu odpověděl, že se věnujeme kendō, nikoli ninjutsu. Po pár měsících pan Giga stanovil, že výuku mám vést a být vedoucím oddílu já.
V květnu 1987 jsme spolu s bratrem poprvé vyjeli na seminář a závody kendō do Maďarska. Náš učitel, pan Tōru Giga nám však dovolil účast pouze na semináři, nikoli na turnaji.
Po roce tréninku a prvním soustředění v Maďarsku v roce srpnu 1987 jsme z původních deseti nadšenců, zůstali tři. Já, můj bratr Miloslav a paní Hana Kotlářová. Abychom mohli legálně vyučovat museli jsme absolvovat kurz cvičitele ZRTV (Základní a rekreační tělesná výchova).
Až do mého odjezdu do Japonska jsem čerpal zkušeností od přátel z Polska, Maďarska, Rakouska. V červenci 1988 jsme spolu s bratrem složili zkoušku na 1.dan a od srpna téhož roku s námi začal trénovat pan Hitomi Uematsu, rovněž 1.dan. Zapojoval se tudíž také do vedení tréninků.
Po návratu z Japonska jsem začal do tréninků zařazovat poznatky získané v této zemi. Méně mluvení, vysvětlování, více cvičení. To však začalo narážet na pojetí výuky mého bratra, který po mém odjezdu do Japonska převzal roli učitele. Další problémy v naší komunikaci nastaly ve chvíli, kdy někteří členové klubu projevili zájem praktikovat iaidō, které jsem měl v úmyslu vyučovat. Vše vyústilo v to, že jsem v roce 1992 založil první oddíl iaidō – Kenyūkan dōjō. Dále jsem přesto docházel cvičit kendō na TJ Slavoj Suchdol.
Dnes již kendō pravidelně nevyučuji a když někdy vedu trénink je opět v jakémsi „japonském duchu“. Méně mluvení, více cvičení. Rád bych, aby se zájemci mohli alespoň trochu dotknout japonské kultury, aby jim cvičení přinášelo radost, aby se snažili dotknout svých limitů a posouvali je. Ale také, aby v kendō nacházeli přesah do každodenního života a … třeba i víc.
Často v rozhovoru zmiňuješ Tōru Giga senseie. Řekni nám něco více o jeho osobě. Jaký to byl člověk? Vzpomeň třeba na nějaký okamžik s ním, na který rád vzpomínáš.
Tōru Giga sensei … byl velice příjemný, milý a vstřícný muž. On i jeho žena Sumiko Giga se úžasně doplňovali a měli jednu velkou lásku. Československo a naši kulturu. Na nějaké velké společné zážitky nebylo možno za minulého režimu pomýšlet. Tōru Giga v ČSSR pobýval do srpna roku 1988. Jako bezpečnostní atašé velvyslanectví byl nejen pracovně velmi vytížen. Já, tehdejší předseda oddílu jsem byl dokonce předvolán na Ministerstvo zahraničí k podání vysvětlení o naší činnosti – kde, jak, proč, atd., jsme vešli s panem Giga do kontaktu.
Velice srdečná byla všechna moje setkání s Tōru Giga senseiem a jeho ženou v Japonsku. Všechny první a poslední dny mých pobytů v Japonsku jsme trávili společně. Všchny i ty nejobyčejnější společné zážitky zůstaly hluboce vepsány v mé mysli …
Kenyūkan – co znamená název Tvého dōjō a proč sis právě tento vybral?
Pavle, první oddíl kendō nesl název místa našeho působení. Oddíl kendō Tělovýchovné jednoty Slavoj Suchdol. V minulém režimu jsme si japonské názvy dávat nemohli. Zbytečně bychom provokovali. Byl jsem tehdy, v září 1986 moc rád, že se mi podařilo najít prostory na cvičení a hlavně státní organizaci, která byla ochotna zaštítit neznámé východní bojové umění. Zejména když náš učitel byl bezpečnostní atašé kapitalistického státu.
Kenyūkan dōjō jsem zakládal v roce 1992, pár let po svém prvním pobytu v Japonsku a také po revoluci. A právě poznání bojových umění v Japonsku mi ukázalo jejich přesah a „zázemí“, to co se odehrávalo mimo výcvik, mezilidské vztahy. To vše mě inspirovalo při volbě názvu mého dōjō. Nevím, jakou má kdo zkušenost, ale název dōjō buď přejímáme, spoluvytváříme s ostatními, doporučí nám ho, nebo přímo zvolí náš učitel, zakladatel dōjō. Tento v něm vesměs vidí směřování svojí vlastní Cesty.
Kenyūkan pro mne nebyl pouhý název … byl to symbol, který vystihoval můj přístup i přesah iaidō a kendō, ale i dalších bojových umění.
A význam? Kenyūkan je složenina tří slov. Ken = meč, yū – zkratka slova yūjin, znamená – přítel a kan = budova (prostor). Spojeno v celek – „Dům přátel meče“, nebo jinými slovy – Místo k setkávání těch, které oslovuje cesta a poselství japonského meče.
Kde a jak funguje Kenyūkan dōjō v současné době?
Kenyūkan dōjō v původní podobě již neexistuje. Své dōjō jsem zrušil v roce 2012 poté, co mi byla diagnostikována rakovina. Léčitel mi tehdy doporučil, abych do odvolání a vyléčení, přerušil veškerou výuku bojových umění. Zrušil jsem tedy Kenyūkan dōjō a pomohl svým žákům založit dōjō jejich vlastní.
Po vyléčení jsem se vrátil k praktikování kendō, ale přestal jsem již vyučovat iaidō. Pokud někdo projeví o praktikování s mečem zájem, předávám své zkušenosti jako Vladimír Hotovec.
Kendō jsem se opět začal věnovat v Katsubō Kenrikai, které je pokračujícím klubem oddílu kendō TJ Slavoj Suchdol, jehož vznik jsem inicioval, domluvil a zajistil prostory na cvičení a následně zakládal spolu s dalšími nadšenci. Mým domovským klubem se však brzy stane Kusanagi-kai v Českých Budějovicích.
Název Kenyūkan dōjō občas použiji při některých aktivitách, jako je například „Keikokai“. Lidé však vesměs chodí za učitelem, za tím, kdo a čím je dokáže inspirovat .. nikoli za názvem dōjō.
Napadá mě, přirovnat název dōjō, školy, k vlajce. Ten, kdo dokázal pozvednout vlajku a vyrazit s ní vstříc neznámému, výzvám, riziku, výhrám i porážkám, měl sílu strhnout davy. Vlajku vždy pozdvihl ten, kdo měl odvahu a sílu vést. A stejné by to mohlo, nebo mělo být s názvem dōjō. Tentýž prapor byl předáván, nebo ho měl přebírat ten, který byl připraven pokračovat v započaté cestě. Stejné to bude s firmou. Předat ji, nebo její vedení je možné jen tehdy, když si vychováte, nebo najdete schopného jedince, kterému dokážete věřit, že bude pokračovat ve vámi započaté cestě. Já nikoho takového v roce 2012 neviděl a nechtěl jsem na své, velmi schopné žáky, přenést tak velké břemeno. Rozhodl jsem se raději pomáhat těm, kteří o to budou stát, než jim přenechat osobní emoční pouto a pro ně velikou odpovědnost.
Co vše by mělo být součástí tradičního tréninku kendō či iaidō?
Pavle, všechny tréninky iaidō i kendō, které jsem v Japonsku zažil, byly tradiční. A to i přesto, že každý byl úplně jiný. Vždy se odvíjel od konkrétního učitele a místa – základní, střední, vysoká škola, trénink s dětmi, v soukromém, či policejním dōjō. Rozdíl pro mne, Evropana, nebyl ani tak ve vnějších formách výcviku, ve fyzické zátěži, jako spíš ve vnitřním přístupu … v zásadních kulturních odlišnostech.
Tradiční bylo třeba to, že se v Japonsku moc nevysvětluje. Japonští učitelé říkali, že nejdříve musí pochopit tělo a teprve poté hlava. U nás je to opačně. Kupříkladu v iaidō mi sensei vysvětlil drobný detail pohybu mečem teprve tehdy, když viděl, že celou katu cvičím na odpovídající úrovni. Poté sledoval, zda daný detail opravdu správně provádím. Tradiční je, že se žák učí odezíráním, nikoli, že mu učitel stále něco vysvětluje, což vede k tomu, že žák kopíruje svého učitele, místo aby šel cestou vlastního poznání. V tradičním pojetí je kladen důraz na rozvoj vnitřních hodnot jako jsou – trpělivost, koncentrace, sebeovládání a další. Fyzická zátěž (v kendō), nesrovnatelná s naším pojetím je samozřejmou součastí mentálního tréninku. Tradiční jsou metody a metodika výcviku v mnohém odlišná od pojetí u nás. Tradiční metody jsou obdobné ať cvičíte např. Tenshi shōden katori shintō ryū, nebo soudobé iaidō. My na rozdíl od Japonců stále potřebujeme řešit tradiční a moderní, sportovní a bojové.
Přál bych každému, kdo se zajímá o praktikování s japonským mečem, aby mohl na pár měsíců ochutnat tréninky a život v Japonsku. Nikoli však pouze jako host z Evropy u jednoho učitele, účastník semináře, nebo na pár týdnů, jako budō-turista.
Dnes je vidět relativně často ukázka tameshigiri, jako součást tréninku japonského šermu. Jak vnímáš tameshigiri Ty?
Pavle, v první řadě je třeba si ujasnit, co si kdo představuje pod pojmem – japonský šerm. Jsou to kata – přesně stanovené pohyby každého z dvojice praktikujících tradiční školu, nebo „moderní“ pojetí kendō kata? Jsou to přesně definované pohyby ve školách iaidō, nebo dokonce v battōdō, při tameshigiri?
Osobně za šerm považuji tu část kendō, kdy se dva protivníci snaží zasáhnout jeden druhého v reálném zápase, jak jim to pravidla a ochranné pomůcky dovolují. Kata, ať již z tradičních, nebo moderních škol bych přirovnal ke scénickému „šermu“. Šermíři v něm předvádí naučené pohyby, scénky tak, aby dodrželi vnější a pokud možno i vnitřní formu co nejrealističtěji a přitom eliminovali možnost zranění. Tolik k šermu.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem nikdy za svých třicet devět let praktikování iaidō a kendō, tameshigiri nikdy nevyučoval, ani ho nezařadil do tréninku jako zpestření, či „ochutnávku“. Již při svém prvním pobytu v Japonsku jsem se od několika učitelů dověděl, že příznivci kendō a iaidō se od tameshigiri distancují, přestože akceptují ty, kteří se této aktivitě věnují. Bylo poukázáno na to, že poválečné pojetí japonského šermu je postaveno na nových základech a od všeho, co se váže k výuce, technikám a použití japonského meče pro účely 2. světové války se distancují.
Školou, která se výukou zaměřenou na velice zjednodušené použití japonského meče v boji muže proti muži během války zabývala, byla škola Toyama ryū. Osobně mi přijde poněkud paradoxní, hovořit v souvislosti s výukou školy Toyama ryū o japonském šermu. Proč? Protože nepřátelé Japonců přece v boji nepoužívali meče. Tudíž nemohlo se jednat o šerm, nýbrž o využití meče k sekům při boji muže proti muži na krátkou vzdálenost.
V roce 1990 mi učitel promítl výukovou kazetu battōjustu. Obsahovala výuku základních seků (obdoba iaidō), následné kata, provedené proti jednomu až čtyřem protivníkům. Následovalo enbu a teprve závěrečnou formou bylo tameshigiri, demonstrované obdobně jako v katách jen s tím rozdílem, že byly přetínány rohože.
Moje zkušenost je, že někteří z příznivců iaidō či kendō si občas zkusí něco přeseknout, většinou nikoli vlastním mečem, avšak nevěnují se praktikování tameshigiri kontinuálně. Ano, i já jsem učinil za své šermířské éry pár výjimek. Po jedné se svými žáky, v Japonsku, v rámci TV pořadu, s Pascalem Kriegerem v rámci Slavnosti Budō a jednou na firemní akci.
Já myslím, že mnoho lidí nerozumí významu praxe tameshigiri.
Bohužel jsem nepochopil o jaký druh tréninku se jedná. Odpovídám tudíž obecně. Pro výuku kendō je tameshigiri zbytečné, dokonce kontraproduktivní. Pokud by tomu bylo jinak, Japonci by byli první, kdo by tameshigiri do výcviku zařadil. Obdobou je iaidō. Pominu-li, že s ostrým mečem se dělají zkoušky teprve na 4.dan, bylo by trochu proti logice, aby si praktikující kupoval další, ostrý meč kvůli tomu, že si občas půjde zkusit něco přeseknout. Třeba se mýlím.
Jak je tomu v jiných oblastech nedokáži odhadnout.
Jak tedy vnímáš praxi tameshigiri Ty osobně?
Pavle, těch pár přeseknutých rohoží mi pro představu o schopnosti reálně seknout stačilo. Poté, co jsem viděl onu výukovou kazetu a slyšel názory učitelů, utvrdil jsem se, že battōjutsu ani battōdō není a nebude mojí cestou.
Chápu, že pro mnohé je forma tameshigiri populární, protože okamžitě vidí výsledek svého snažení. Prostě v danou chvíli potřebují jakési potvrzení své úrovně formou vnější. V iaidō tuto možnost nemají. Musí cvičit a čekat mnohem déle než pocítí, že jejich sek je funkční, aniž by něco přesekávali. Osobně se na meč dívám jako na historický artefakt nesoucí v sobě kulturní odkaz hovořící o japonské společnosti a zručnosti japonských řemeslníků, nikoli jako na nástroj určený k sekání.
Možná jsem doposud nestačil objevit ty hodnoty, které v praktikování tameshigiri vidí jiní, ale o tom je náš život. Jsem dalek kohokoli posuzovat, či přesvědčovat o mé „pravdě“. Tameshigiri nikdy nebyla, není a nebude cestou, kterou bych chtěl kráčet. Přeji všem, kterým tato forma učarovala, aby jim přinášela taková poznání a životní naplnění, jako mě přinášelo a přináší iaidō a kendō.
Jaký je podle Tebe význam tradičních bojových umění v současné době?
Význam tradičních bojových umění? Odpověď na tuto otázku je vyjádřena slovem tradiční. Jde tudíž v první řadě o udržování tradice, tradiční aktivity té, či oné země. Je samozřejmě chválihodné věnovat se japonským a dalším východním bojovým uměním (i jiným oblastem) s nimiž máme pramálo společného. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, cože mě na kendō, iaidō, kultuře samurajů tak oslovuje? Tyto otázky jsem si kladl zejména, když mi někteří japonští učitelé řekli, že kendō nemohu pochopit. Přitom mě jiní chválili jak dobře cvičím a že prý chápu podstatu kendō.
Tím chci naznačit, že za vnější stránkou bojových umění je obrovský, sociální, společenský, kulturní, historickým vývojem formovaný prostor. Jedním slovem – tradice. My, cizinci se však snažíme napodobit vnější stránku toho, či onoho bojového umění, aniž bychom ve většině případů, měli možnost studovat a tudíž alespoň trochu nahlédnout pod pokličku hrnce, abychom zjistili z čeho že ta voňavá pára, která nás ke zdroji přivedla, vlastně uniká.
Na kendō vidím, jak se sune do oblasti ryzího sportu a přesto je důležité a velice přínosné, že se mu věnuje stále více lidí. Nabízí jim možnost smysluplného trávení volného času, motivuje je, vytváří nová přátelství, ulevuje stresu a samozřejmě, přispívá k lepší fyzické kondici. Dle mého není podstatné, zda se věnuji tradičnímu pojetí, nebo tomu, které má dnes sportovní podobu. Mnohem důležitější je, jak kdo k dané oblasti přistupuje a jak zvládá své ego …
Proč by se dnešní mladí lidé měli věnovat třeba kendō?
Mohl bych vyjmenovat celou škálu pozitiv proč se kendō věnovat. Náš první učitel, pan Tōru Giga nám v roce 1986 napsal formou kaligrafie čtyři slova. Byly to – Kendō (ten, kdo se věnuje kendō, by měl mít na mysli následující), seishin (silný duch = dělat vše s plným nasazením), nintai (trpělivost – bez trpělivosti ničeho nedosáhnete) a reisetsu (respekt, úcta, zdvořilost – k druhým i k sobě). Stačilo by, kdyby kendō přispělo k rozvoji trpělivosti. V Japonsku je kupříkladu kendō a jūdō zařazeno do systému výuky na základních školách.
Uvedu ještě jeden příklad, vážící se ke studiu bojových umění. Můj přítel z Holadska navštěvoval svého japonského učitele. Vždy po deseti letech. Ve čtyřiceti letech si v dōjō všiml kaligrafie – bylo tam napsáno „uč se“. Když k učiteli přijel v padesáti letech, ten nápis tam byl stále. Byl tak až do jeho poslední návštěvy v téměř osmdesáti letech. Je to jen o trpělivosti?
V naší společnosti však kendō nikdy nebude mít tak společenský, sociální přesah, jako je tomu v Japonsku. Možná by postačilo, kdyby se tělesná výchova na základních školách vrátila tam, kde za mých mladých let byla. Dnešní zájem dětí a mladých lidí o bojová umění, ale i tyto systémy samy, jsou však jakýmsi zrcadlem doby a vývoje společnosti. Jako učitelé bojových umění máme ve vlastních rukou, kolik lidí svou činností dokážeme oslovit. Není podstatné, zda k okolí budeme „hovořit“ cestou tradičních, nebo již sportovně pojatých stylů.
Mnohem důležitější je být těmi, za kým lidé budou chtít jít. Být vzorem, příkladem.
Jsem moc rád, že si věnoval tolik času odpovědím na mé otázky. Také je na místě poděkovat za čas, který si věnoval a věnuješ uměním kendō a iaidō. Těším se na naše další, doufám brzké, setkání.
Článek pro budo.japan.cz připravil Pavel Slavík.
Odkaz na stránky Vladimíra Hotovce zde.
