Asi není potřeba tě většině lidí v ČR představovat, ale přesto, mohl bys napsat pár řádek o sobě? Kdo jsi, kdy jsi začal se studiem budō a co tě k tomu přivedlo?
Japonským bojovým uměním se věnuji od roku 1992, kdy jsem začal cvičit aikidō. Po roce 2000 jsem si přidal kendō a iaidō a konečně v létě 2001 jsem se seznámil s tradičním jōdō. Aikidō jsem přestal cvičit po třiceti letech, kendō už po sedmi, iaidō mi moc nejde a lajdám, a jōdō studuji dál.
Cvičím Shintō musō ryū jō podle osnov Seiryūkai a Evropské federace jōdō, to znamená katy v pořadí, jak je učil Takaji Shimizu Pascala Kriegera a Nishioku senseie. Součástí těchto osnov je vedle jōdō nebo jōjutsu řada dalších tradic. Je to skupina označovaná jako fuzoku ryūha, vedlejší nebo připojené školy, které vznikaly a řadily se do osnov různým způsobem a v různém období. Takže vedle jō cvičíme kenjutsu, tanjōjutsu, kusarigamajutsu a juttejutsu. V posledních letech se oživuje téměř zapomenutá tradice poutání provazem – hojōjutsu, což je další velmi rozsáhlý předmět našeho a mého studia.
A co mě přivedlo k budō? Byla už taková doba.
Jak bys představil školu Shintō musō ryū člověku, který toto umění nikdy neviděl?
Je to v první řadě umění boje s holí a mečem. Škola pochází ze 17. století a dlouho byla předávána výhradně válečníkům klanu Kuroda na Kyūshū. Postupně se rozrůstala a vyvíjela, vznikaly a nejspíš i zanikaly některé její části, další, jak jsem naznačil, přibývaly. Na konci feudální éry se škola otevřela širšímu Japonsku, ve 20. století se dostala za jeho hranice. Zmodernizoval se přístup, byly uspořádány základní techniky, škola se významně rozšířila.
Dnes škola obsahuje dvanáct základních technik a přes šedesát kat. Ty jsou rozděleny do sedmi specifických sérií a vyučují se v předepsaném pořadí. Fuzoku ryūha celkový počet zdvojnásobují.
Hůl v tradici Shintō musō ryū ale zůstává stejná od dob, kdy vznikla. Je dlouhá čtyři shaku, dva sun a jeden bu, to znamená 127 až 128 centimetrů. Má dva stejné konce, žádný nedominuje, střídají se. Hůl nemá špičku, čepel ani ostří, používá se její celá plocha. Říká se, že se s ní bouchá jako s tyčí či palicí, seká jako s mečem, bodá jako s kopím a smetá jako s naginatou, takže někdy používáme jednu konkrétní čepel. Délka hole je optimální, je o něco delší než obvyklá délka meče, ale dost krátká na to, aby člověk pohodlně držel oba konce najednou, takže je může flexibilně měnit.
A všechny tyto vlastnosti se využívají v katách proti meči, respektive oběma mečům. Několik kat se cvičí proti krátkému meči, další proti oběma. Je ale třeba dodat, že meč v Shintō musō ryū představuje samostatnou část studia. Tedy obdobně dlouhou dobu se člověk učí ovládat hůl i meč.
Když mluvím o katách, myslím tím párové cvičení. Jedna nebo druhá zbraň útočí a brání se. Techniky musí pasovat do určeného prostoru, musí fungovat a musí být kontrolované. Podobně se zachází i s dalšími zbraněmi, i když se liší jejich vlastnosti a rozměry, takže účinný dosah. Společná všem katám je přirozenost a logika pohybu – techniky jsou úsporné a účinné bez nadbytečných a efektních prvků.
V katách se dodržuje formální postup. Začínají zpravidla mimo dosah protivníka, či lépe partnera, vzdálenost několika metrů je také na konci katy. Nehodíme partnera na zem, poražený nepředstírá, že je raněn – kata skončí konkrétní technikou, neutralizace zbraně je někdy zakódovaná a pro laika nečitelná.
Co je podle tebe největší specifikum Shintō musō ryū oproti jiným japonským bojovým uměním?
Těžko říct, nemám dostatek znalostí z jiných škol – tedy mluvíme-li o autentických disciplínách.
Naši školu je možné umístit do různých škatulí, nicméně jsou tam různá ale – je to stará škola, forma kobudō nebo koryū, ale nikdy nebyla pokrevně předávaná. Obohacení o základní techniky a relativně hromadná výuka ji posunuly blíž k moderním disciplínám.
Přes starý původ patří do kategorie suhada budō, tedy necvičí se ve zbroji ani zbroj nereflektuje, cvičí se v běžném oblečení, což ovlivňuje techniky. Taky nešlo o soubojovou a určitě ne o polní disciplínu, jestli se to takto dá říct. Kurodové ji patrně uchovávali jako unikátní pořádkovou metodu spolu s juttejutsu, poutáním a jistě nějakou formou neozbrojeného boje vedle ostatních takzvaně dangyō – mužských umění. V moderní době jsou sice hůl a obušek součástí japonské pořádkové policie a původně existovalo spojení s Shintō musō ryū a připojenými školami při utváření policejní hole keijō a obušku keibō, nemyslím si ale, že by současné metody užití těchto zbraní výrazně původní techniky reflektovaly.
Pro mě je zajímavá estetika té školy, stejně tak strategie a logika, jistá původnost. Tohle ale může každý vnímat jinak. Zajímavá je také pestrost a široká škála technik s tak obyčejným nástrojem jako je rovná dřevěná hůl.
Tvým učitelem je Pascal Krieger, významná osobnost tradičních japonských bojových umění. Kdy ses s ním poprvé setkal a jak dlouho trvalo, než ses stal jeho studentem?
V létě 2001 ve Vídni mě začal učit základy. Myslím, že v roce 2003 mi řekl, že sice nejsem první z těch, kteří za ním přijeli z Česka a Československa, ale jsem první, kdo se za ním vrací. Tehdy mi řekl, že mě považuje za svého žáka. Pak je tu ještě formální přijetí do Seiryūkai, což se stalo v roce 2011, půl roku po zkoušce na 3. dan, když mi Pascal sensei předal oku-iri.
Jaký je Pascal Krieger jako učitel?
Je otevřený a přátelský, ale jako učitel je dost přísný. I když býval přísnější. Rozhodně je inspirativní a hodný následování.
Jedna z prvních věcí, kterou mi vysvětlil, byla, že dobrý učitel se stále učí. Zopakoval mi to, dokonce česky, když mě mnohem později jmenoval učitelem. Mnohokrát jsem zaznamenal, že to opravdu dodržuje – že se vážně pořád učí.
Pascal Krieger se věnuje také kaligrafii a jeho práce jsou v ČR dobře známé. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses této dovednosti věnoval také pod jeho vedením?
Ne.
Jednak jsem matla – jakmile pracuji s barvami, je lepší pohybovat se v jiné místnosti a taky nemám pevnou ruku při psaní. Stěží napodobím svůj podpisový vzor, když se náhodou ocitnu v bance a chci vybrat nějaké peníze. Těžko bych dokázal opakovaně psát znaky a opravovat tahy.
Na podzim minulého roku jsi byl oceněn titulem menkyo kaiden, který jsi obdržel od svého učitele Pascala Kriegera. Mohl bys přiblížit, při jaké příležitosti se tak stalo a co tento titul znamená?
Menkyo kaiden jsem dostal před rokem, v lednu 2025. Bylo to při příležitosti kagami biraki Evropské federace jōdō v Cartigny poblíž Ženevy.
Jde o formální zakončení studia, to znamená, že jsem se naučil všechny techniky, které škola obsahuje, mohu je tedy dál předávat. Dostal jsem jméno, které smím používat skládající se z kombinace jména mého učitele a mého vlastního. Zařadil jsem se do nové generace učitelů v Seiryūkai.
Studuješ i pod jinými učiteli?
Od roku 2002 k nám jezdil pravidelně Fred Quant z Amsterdamu a já zas jezdil za ním. Je mým učitelem spolu s Pascalem Kriegerem a, ačkoliv od roku 2021 nevyučuje, přijel vloni do Švýcarska v den, kdy jsem dostal menkyo kaiden – chtěl být u toho. Velmi si jeho pomoci i tohoto gesta vážím.
Kromě toho se celou dobu svého cvičení učím od ostatních evropských učitelů v Seiryūkai. Jezdil jsem a jezdím na jejich stáže, sledují jejich výuku a nechávám se od nich opravovat. Vyhledávám to i teď, když formálně nemusím.
Měl jsi možnost vycestovat za studiem do Japonska? Studuješ také pod japonskými učiteli? Je podle tebe důležité věnovat se japonským bojovým uměním přímo pod vedením učitelů z Japonska?
V Japonsku jsem byl jenom dvakrát, pokaždé jsem tam cestoval za cvičením se senseiem Nishiokou. Mimoto jsem s ním cvičil v Evropě, pokud přijel. Nemám učitele v Japonsku a ani žádné nehledám, ale nějaké informace a opravy od japonských učitelů jsem získal.
Seiryūkai není velká organizace a není jediná. Existují a vždy existovaly různé linie Shintō musō ryū a mně stačí data, s nimiž pracuji tady.
Jakou roli hraje kata v tréninku Shintō musō ryū?
Zásadní. To ti ale nejspíš nebude stačit.
Kata uchovává techniku a veškerá tajemství školy. Uvnitř každé katy jsou jednotlivé techniky, různé metody použití hole, meče a ostatních zbraní. Katy se cvičí v daném pořadí, tomu se říká junjō nebo katajun, a formují schopnosti toho, kdo se cvičení věnuje. Zmínil jsem různé sady kat a jejich specifika – něco se má cvičit rychle, něco pomaleji, něco výbušně, něco jiného zas klidně. Máme omote a ura verze pohybů, v naší škole je ura pojmenovaná kage, což znamená stín. V některých sadách dominuje go no sen, jinde sen no sen, některé katy se cvičí v suwari waze, jiné ve stoje, v pohybu či na místě.
Postupně, jak se seznamuješ s novými katami, získáš jiný náhled na ty předchozí, takže se k nim vrátíš. Objevuješ souvislosti a rozdíly.
Kata je jádro našeho cvičení. Máme různá průpravná cvičení a drily, máme kihon, ale i to jsou vlastně katy.
Jaký přístup volíš při výuce začátečníků oproti pokročilým studentům?
Nejsem moc dobrý učitel – nemám mnoho trpělivosti, takže ani žáků. Ten rozdíl je spíš už v systému. Chci říct, že začátečníci se vždycky učí něco jiného než pokročilí. Ano, základní techniky cvičíme i s pokročilými, ale těm je opravuji, zatímco začátečníky je učím. A ano, začátečníci cvičí s pokročilými, vzájemně sdílejí to společné, co znají.
Jak důležitá je podle tebe etika a reihō (etiketa) v rámci tréninku?
Málokdo ty dvě věci rozlišuje. Fajn otázka.
Etika a morálka je součástí bojových umění jako takových – slušnost, poctivost, lidskost i pokora. V našich svitcích se píše o gojō, pěti kvalitách, ale také o tom, že cílem bojových umění není zabíjení. To se dá jednoznačně převést do praktického života a současně s tím do procesu cvičení bojových umění, kde cvičíme s partnery, ne s protivníky.
A pak je tu etiketa jako soubor formálních pravidel chování. Odhlédnu-li od společného nástupu, úklon a respektování povelů, je tu ta část, která se dotýká konkrétních technik v naší škole. Máme třeba způsob, jakým přicházíme nebo odcházíme od partnera, u nás ozbrojeného, jak se mění zbraně, jak se pokládají a zvedají, jak měníme místa a role. V několika případech se dobrovolně před katou otočíme zády k partnerovi a je třeba chápat, jakým způsobem to udělat formálně správně. No a v některých případech dochází k úmyslnému porušení pravidel – je to forma strategie, známe to jako sen sen no sen. Takže se reihō stává součástí technik. Je tedy dobré vědět, kam porušení pravidel patří a kam ne. Může se totiž stát, že dojde k nedorozumění a nehodě.
Důležité je, aby pravidla platila vždy a pro každého. Já jako učitel bych měl dodržovat stejná pravidla, která vyžaduji po ostatních. Tedy neměl bych se stavět mimo nebo nad systém, protože jsem zkušenější, starší, nebo protože mám vyšší stupeň.
Co vše se skrývá pod termínem gojō? Rozveď to trochu.
Gojō je pět kvalit – jin, gi, rei, chi, shin, to je benevolence nebo lidskost, spravedlnost, správné chování, znalost a důvěra či víra. Jsou to myšlenky vycházející z konfuciánství a opakují se v mokuroku naší školy. Dají se vykládat různě. Takové kvality určitě pomáhají formovat člověka a zároveň usměrňují bojovníka.
Které principy nebo techniky považuješ za nejnáročnější na zvládnutí?
Jsou techniky, s nimiž stále zápasím já osobně. To by ti asi nic neřeklo. Prostě jsou katy a jejich části, v nichž si nejsem tolik jistý. Potom jsou nevyzpytatelné nástroje, jako třeba kusarigama. Jednou s ní cvičíš a všechno se povede na první dobrou a jindy neuděláš první techniku ani na patnáctý pokus. Potom jsou základní prvky – mám třeba problém s držením těla a ki ken tai, ale dá se s tím žít, a taky stárnu a blbnu, takže mě bolí nohy a zapomínám názvy kat.
Ale vůbec nejnáročnější je udržet si tvárnou mysl a cvičit poctivě.
Jaká je současná situace Shintō musō ryū v České republice i ve světě?
Není nás moc, ale ti, kteří zůstávají, se zlepšují. U nás i ve světě.
Co je podle tebe největší výzvou při zachování autenticity tradiční školy v moderní době?
Důležité je najít a následovat učitele odpovídající úrovně a zachovávat metodu. Nevytvářet si vlastní interpretace, dezinterpretace a nadinterpretace, nedeformovat školu vlastním výkladem, ale pořád se učit a opakovat naučené. Tradiční školy mají v současné době spousty hendikepů – nenabízejí rychlý profit ani jako sportovní disciplína, nebo jako vysloveně bojová. Člověk nezíská sociální status, nemá čím se chlubit na večírcích, není co předvádět na veřejnosti, na různých show nebo v televizi.
A ačkoliv jde o prosté bouchání klackem, přeci jen je to běh na delší než dlouhou trať. Člověk někdy nevidí výsledky ani sám na sobě, i když se snaží a poctivě cvičí.
Tou výzvou je zachování staré disciplíny v současném světě, nepodlehnutí tlaku ve snaze prodat sebe a prodat tu disciplínu jako produkt za každou cenu, nepodbízet se a nedělat ze sebe klauna.
Jak se díváš na vztah mezi tradičním budō a moderní sebeobranou?
Původní smysl tradičních budō byl zcela jistě podobný – schopnost obstát v boji. Jen kontext byl jiný, protože byla jiná doba. Lidé se naučili méně technik, ale mnohem rychleji. Kdo by čekal čtvrt století na menkyo? Časem techniky přibývaly a měnily se vzhledem k možnostem a okolnostem – nedávno jsem třeba četl text o krátké holi jako skryté zbrani v období Bakumatsu a její popularitě. V jednom materiálu ze 40. let zase Shimizu sensei píše, že vždycky cestuje s holí, kterou by mohl použít pro účely sebeobrany. A když se ptali žáci Nishioky senseie, co je smyslem bojového umění, řekl prostě sebeobrana.
Já se moderní sebeobranou nezabývám – jō nebo meč přenáším v pouzdře a než bych je vytáhl, dostal bych pár facek. Zajímá mě sebeobrana nemoderní.
Nějakou dobu už vyučuješ i v zahraničí. Kam všude ses díky tomu podíval?
Tohle má dvě roviny. Oficiálním učitelem Evropské federace jōdō jsem byl jmenován na začátku roku 2014, takže od té doby jsem se více méně podílel na výuce třeba na letních školách, které se konají každý rok jinde. Jako učitel s plnou licencí jsem se podílel na výuce třeba ve Francii vloni, nebo na kagami biraki před několika dny ve Švýcarsku, ale tyhle akce by probíhaly i beze mě.
Vlastní semináře jsem ale měl jen v několika zemích. Pomáhal jsem vybudovat skupinu v Rusku, takže jsem jezdil do Petrohradu a na další místa, jednou jsem přijel na jejich pozvání do moldavského Kišiněva. Devět let buduji skupinu při naší organizaci na Ukrajině, učil jsem v Zakarpatské oblasti, jednou v Záporoží a několikrát v Kyjivě. Naposledy jsem tam byl týden před invazí v roce 2022, od té doby jezdím dvakrát ročně do Užhorodu. Vedl jsem seminář v Budapešti a soustavně se pokoušíme jōdō rozvinout na Slovensku. V dubnu bych měl učit v Prešově. V květnu povedu první stáž v rumunském Jasy.
Jak vypadá běžný trénink ve tvém dōjō?
Přijdeme a cvičíme. Je nás pár, jsme všichni relativně pokročilí, tolik nového už se neučíme, takže někdy procvičíme katy bez nějakého výkladu, jindy se zaměřím na nějakou sadu, nebo jedinou katu či skupinu kat, opakujeme je a opravujeme a znovu opakujeme. V ideálním světě by nás bylo víc a měli bychom víc tréninků a tréninkových partnerů, ale v tom našem jsme rádi, že se sejdeme a zacvičíme si. Mnohem víc partnerů, prostoru ke zlepšování a také nějaké systematické práce bývá na delších cvičeních, na stážích.
Co tě i po letech stále inspiruje pokračovat v tréninku?
Pořád nacházím nové informace, otázky a odpovědi na ně. Pořád cítím, že je co zlepšovat na technikách a katách, které znám roky. Současně se stále můžu seznamovat s novými věcmi – při covidových restrikcích, když se nedalo cvičit, jsem se začal věnovat svazování, škole Ittatsu ryū, kterou jeden z učitelů v naší linii studuje a objevuje. To jsou desítky nových technik a metod, k tomu má každá svůj název a určení. Zkoumání názvů, nebo souvislosti mezi rozličnými zbraněmi, přizpůsobení techniky situaci, jinému partnerovi – to vše mě obohacuje a motivuje.
Také objevuji možnosti a souvislosti, když učím a opravuji své žáky, ale i žáky ostatních učitelů.
Shintō musō ryū a ostatní školy, jimž se věnuji, mají alespoň dvě roviny. První je kvantitativní – to jsou konkrétní techniky a katy, s nimiž se seznámíš, a druhá kvalitativní – tedy to, jak je a jejich fragmenty ovládáš, jak je zdokonaluješ a taky opravuješ.
Nadto se člověk musí vypořádat s tím, jak stárne a slábne – bez legrace. Třeba okuden waza v jōdō nebo juttejutsu mě osobně hodně bolí, protože se velká část těchto nauk odehrává vsedě, v suwari waze, a já mám slabá kolena. No a některé techniky nemohu cvičit tak často, protože jsou příliš pokročilé a nemám k nim partnery, takže zapomínám a hledám řešení, která už jsem kdysi našel – s trochou legrace.
Co bys poradil lidem, kteří váhají, zda začít se studiem Shintō musō ryū?
Ať neváhají.
Děkuji Patriku. Jsem moc rád, že jsme tento rozhovor uskutečnili. Těším se na naše setkání při příležitosti pražského semináře pro veřejnost v sobotu 31. 1. 2026 a na dalších budō akcích. Zároveň ti přeji mnoho energie do tvého dalšího keiko a práce při šíření tak zajímavé tradice jakou je jōdō.
Rozhovor pro budo.japan.cz připravil Pavel Slavík.
Odkaz na stránky Tenshin dōjō.
