(1924 – 2014)
Text byl napsán v roce 2014 a zde jej uveřejňujeme při příležitosti výročí narození Nishioky senseie.
Tsuneo Nishioka se narodil v Tokiu 7. února 1924. Jak říkal, jeho rodiče byli běžní lidé a žádný z jeho předků nebo příbuzných neměl vztah k budō. On sám začal cvičit v roce 1938 ve věku 14 let a jōdō si vybral více méně náhodou. V předválečném Japonsku totiž většina tělovýchovných tříd na státních školách vyučovala jako povinný předmět jūdō nebo kendō, ale střední škola, kam Nishioka docházel, žádnou takovou třídu neměla. Chtěl se nějakému budō věnovat, a tak na doporučení svého staršího spolužáka začal cvičit jō v dōjō Tenkōkai (Tōyama, tokijská čtvrť Shibuya) jako žák Takaji Shimizu senseie.
Trénoval s ním ráno, pak šel do školy nebo (když dostudoval) do práce. Opět se vracel do dōjō mistra Shimizu v 5 hodin odpoledne a trénoval až do 10 v noci. Tento režim pravidelně dodržoval po dobu pěti let. „Nemyslím si, že by to bylo nějak náročné…“ vzpomínal Nishioka na svá mladá léta v rozhovoru z roku 1994. „Sensei Shimizu byl dobrý učitel, byly to šťastné roky.“
Nishioka na rozdíl od mnoha svých vrstevníků cvičit nepřestal: „Většina lidí po škole s tréninky skončila, ale já ne. Oženil jsem se, změnil zaměstnání, ale každodenně jsem studoval se Shimizu senseiem dalších pět let a i potom jsem cvičil třikrát týdně.“
Nishioka obdržel oku iri (vstupní certifikát školy) v roce 1941, v 17 letech a stupeň shomokuroku o dva roky později. Těsně před koncem války, v únoru 1945 narukoval. Naštěstí se po kapitulaci Japonska v srpnu vrátil nezraněný domů a dokonce mohl pokračovat ve cvičení. Jō totiž na rozdíl od ostatních bojových umění nebylo zakázáno, protože Takaji Shimizu vyučoval členy tokijské pořádkové policie.
Podle Nishioky nebyl ve cvičení před válkou a po ní velký rozdíl. Změnila se ale společnost a tím i smysl cvičení. „Mí vrstevníci a starší cvičenci budō brali cvičení jako otázku života a smrti. Nyní to však už neplatí.“
V roce 1966 obdržel Nishioka svitek gomokuroku a od toho roku asistoval při výuce v Renbukanu Shimizu senseie. V roce 1972 získal menkyo a věnoval přidruženým disciplínám (kenjutsu, tanjō, kusarigama a jutte). Ve svém životopise Nishioka uvedl, že mu byly Shimizem a Otofujim předány techniky hiden v květnu 1975 v Kyōtu. Poté ve věku 51 let obdržel menkyo kaiden a svolení užívat znaky ze jména Shimizu senseie. V roce 1977 byl vyslán, aby vyučoval v Kōbukan dōjō v Yoyogi.
Po Shimizově smrti (květen 1978) udržoval Nishioka kontakt také se senseiem Otofujim z fukuockého dōjō a v roce 1981 získal svolení připojit ke svému jménu i znaky ze jména tohoto učitele. V této souvislosti a ve spojení se školou Shintō musō ryū je jméno senseie psáno Nishioka Tsuneo Yasunori.
Vedle tradičních svitků Shintō musō ryū jō obdržel také moderní stupně ZNKR jōdō a tituly (shōgō). V roce 1958 to byl 5. dan, titul Renshi v roce 1961, Kyōshi (1969), 6. dan (1971), 7. dan (1976) a konečně 8. dan v roce 1987. Titul Hanshi mu byl udělen v roce 1991. Od roku 1978 do roku 1980 byl předsedou komise Tokijské jōdōkai, později byl jedním ze členů této komise. Od roku 1980 vyučoval jōdō v Koganei budōkan, později v Junseikan dōjō (Nakano, Tokio), kde zůstal do roku 1990. V další dekádě pomáhal v Jōbukan dōjō (Setagaya, Tokio), zakládal Kokubunji dōjōkai na Univerzitě Kaneko a podílel se na vzniku Sekiunkan dōjō v tokijské čtvrti Hino.
Právě v devadesátých letech začalo období jeho úzké spolupráce s Mezinárodní federací jōdō (IJF) a jejími představiteli Philem Relnickem, Quintinem Chambersem a hlavně Pascalem Kriegerem. Stal se technickým poradcem této mezinárodní organizace a v roce 1994 se zúčastnil poprvé letního gasshuku na Havaji. Senioři této skupiny se rozhodli změnit svůj způsob cvičení. Nishioka přijal senseie Kriegera, Relnicka i ostatní učitele a jejich studenty mezi své žáky a předával jim téměř dvacet let vzácné informace. Jak řekl: „Beru každého, kdo cvičí se Shimizu senseiem jako člena rodiny a nejen v obyčejném vztahu učitel – žák.“ Tato jeho otevřenost a srdečnost vůči cizincům snad pramenila z faktu, že s nimi přicházel do kontaktu už dříve, ve svém pracovním životě. Zároveň je třeba říci, že Nishioka sensei neustále zdůrazňoval potřebu předat jōdō dalším generacím tak, jak ho cvičil Takaji Shimizu. Uvědomoval si svůj úkol a přijal zodpovědnost za něj.
Jeho vlastní dōjō a organizace dostaly jméno Seiryūkai (清隆会), což by se dalo přeložit jako „skupina Takaji Shimiza“ přičemž jsou zde použity znaky ze jména a příjmení tohoto učitele.
S výukou a aktivním cvičením sensei Nishioka pokračoval i v dalším tisíciletí. Cestoval po Evropě (několikrát učil ve Švýcarsku, Nizozemsku, ve Francii a ve Španělsku) a dalších kontinentech. Vyučoval v Severní (USA) i v Jižní Americe (Brazílie), v Austrálii. Současně s tím nadále vedl cvičení v Japonsku. V letech 2002 až 2009 učil převážně v Bunbukan dōjō (Asagaya, Tokio). V tomto období pořádal se svými studenty každoroční čtyř až pětidenní semináře (v roce 2005 v Chibě, o rok později v Tokiu, v Saitamě a Naganu). V létě 2009 fantasticky odučil týdenní gasshuku IJF v Matsumotu (Nagano), kterého se zúčastnilo 120 jōdistů z celého světa.
Po roce 2012 odešel do cvičebního „důchodu“, přesto ještě v létě 2013 koloval na internetu několikaminutový záznam, kde sensei cvičí a vysvětluje základní techniky a jeho „trademark“ uchikomi.
Nishiokovi žáci, naši učitelé z Evropy, vždy přijímali jeho rady a opravy bez ohledu na obtíže, které to přinášelo. Většinou za sebou měli mnoho let cvičení v momentě, kdy se rozhodli následovat vedení tohoto jedinečného učitele. Rozhodli se přebudovat základy na nichž stálo jejich vlastní cvičení.
Sám jsem senseie Nishioku potkal šestkrát. Měl jsem ohromné štěstí cvičit s ním na týdenních letních školách, na Seiryúkai gasshuku v Tokiu a dokonce na „běžných trénincích“ v Bunbukan dōjō. Poprvé jsem s ním cvičil v létě 2002 v Nizozemsku jako úplný začátečník. Tehdy se představil a na úvod stáže řekl: „Všechno, co umím, mě naučil Shimizu sensei.“ Přes svůj věk, životní zkušenost i technickou úroveň stále odkazoval a myslel na svého učitele. Nikdy ale ke cvičení nepřistupoval dogmaticky. Často nám ukázal formu, kterou cvičili jiní učitelé – Otofuji sensei, Kuroda sensei a řekl, že je dobré znát i ostatní metody. Nishioka sensei byl drobný, hubený a „tělesně starý“ muž, když jsem ho poznal. Zároveň byl silný a překvapivě vitální, často se smál – jeho duch byl mladý, stejně jako srdce. Jeho technika byla prostá, uvolněná a zároveň silná. Poznámky ke konkrétním pohybům a jejich ukázky byly logické a dokonale funkční. Navíc už jeho přítomnost v dōjō zpříjemnila atmosféru a ulehčila cvičení. Nishioka sensei byl obdivuhodný a inspirativní. Rád jsem ho poznal jako budōku, učitele a člověka.
Sensei Nishioka odešel 8. února 2014 den po svých devadesátých narozeninách.
Motto:
„Vždy je třeba vracet se k základům. Nikdo, dokonce ani já, nemůže nikdy říct, že je jeho kihon dostatečně dobrý.“
– Tsuneo Nishioka Yasunori –
Napsal: Patrik Orth za Českou jōdōkai
Text byl napsán v roce 2014.
facebook – www.facebook.com/tensindodzo
