Tajné zbraně japonských bojových umění.
Pojďme se v několika článcích věnovat některým méně známým zbraním vyskytujícím se v historii Japonska – které by se daly považovat za zástupce hibuki. Zbraním, kterým se budeme věnovat v tomto textu, jsou japonský srp kama a jeho varianta kusari gama.
Nejprve se ale podívejme na samotný význam slova „hibuki 秘武器”. Tento termín většina odborníků nejčastěji překládá jako „tajné/skryté zbraně“, ostatně slovo „hi 秘“ znamená „tajné“ a slovo „buki 武器“ označuje „zbraně“. Nicméně tento překlad může vytvářet představu, že se jedná o malé zbraně, které se mohou snadno ukrýt například v oblečení či přímo v rukou válečníka. Ty se ale ve skutečnosti označují termínem kakushibuki 隠し武器, který je překládán jako „skryté zbraně“, právě ve smyslu jejich velikosti a možnosti je snadno ukrýt před oponentem. Kakushibuki osobně považuji spíše za podskupinu hibuki. Tajné zbraně, hibuki, byly v mnoha případech vyvinuty na základě konkrétní tradice či školy a jejich použití/techniky jsou uchovávány v tajnosti a jsou jen pro ty nejpokročilejší studenty takovýchto škol. Pod kapitolu hibuki nespadají pouze a jen malé zbraně, ale spíše označují méně známé zbraně feudálního Japonska. Mezi tyto zbraně patří i ty, které původně mohly být nějakým nástrojem, třeba zemědělským, a následně byly upraveny pro bojové využití jako je tomu v případě kamy 鎌 (srpu) a z ní vyvinuté varianty kusari gama 鎖鎌, která je masivnější a je k ní připojen několik metrů dlouhý řetěz zakončený kovovým závažím.
Kama 鎌
japonský srp
Japonský srp kama je složen z dřevěné rukojeti, do které je na jedné straně zasazena zahnutá kovová čepel s ostřím po své vnitřní straně. Někdy se můžeme setkat s označením tohoto prvotně zemědělského nářadí termínem tegama, který se dá přeložit jednoduše jako „ruční srp“. Jednalo se původně o tradiční nástroj na sekání obilí nebo rýže.
Kama se běžně vyskytovala v hojném počtu v téměř každé domácnosti, a tak mohla být v nouzi snadno využita jako poměrně efektivní zbraň, která měla navíc tu výhodu, že se jednalo o farmářský nástroj
a mohla být klidně nošena, aniž by vzbuzovala jakoukoliv nežádoucí pozornost okolí. Kama bývá často mylně označována jako zbraň využívaná pouze ninji, to ale není přesné. Kromě ninjů totiž tuto zbraň běžně využívali i samurajové. Poměrně často byla zprvu kama využívána pěšáky nízkého ranku (zusa).
V průběhu historie si však někteří bushi (válečníci) oblíbili tento typ zbraně a začali vytvářet metody jeho efektivního a systematického využití v boji. To s sebou přineslo i drobné změny v samotné konstrukci „bojové“ kamy. Čepel srpu včetně řapu se začala dělat poněkud robustnější, často i rukojeť byla silnější a v některých případech byla opatřena hákem určeným k zachycení oponentovy zbraně nebo k ochraně válečníkovy ruky.
Rukojeť byla pak v mnoha případech opatřena kováním či kovovými objímkami zpevňujícími zbraň, díky čemuž byla schopna lépe odolávat útokům vedeným sečnou zbraní.
Podle některých historiků se kama jako zbraň poprvé objevuje někdy během období válek Genpei (Genpei kassen, 1180–1185). Zmínku o využití srpu v této době můžeme nalézt například v takových pramenech jako je Heike monogatari či Gikeiki.
Podle senseie Hayasaky Yoshifumiho, který je uznávaným učitelem organizace Kobudō kenkyūkai meijinkan a badatelem v oblasti tradičních bojových umění, kama byla zbraní především využívanou jednotkami vojenských pěšáků zvaných ashigaru.
Další historickou zmínku o vojenském využití srpu můžeme najít díky japonskému vojevůdci jménem Hōjō Ujimasa (1538–1590) z roku 1560, kdy vydal nařízení k mobilizaci jednotek ashigaru, ve kterém se můžeme dočíst tohoto: ,,… muži musí dorazit na místo odvodu řádně ozbrojeni, a ti, kteří nevlastní luk, kopí či jiný typ běžné zbraně, musí s sebou přinést alespoň motyku nebo srp (kama).“
Během historie se objevuje mnoho různých verzí válečného srpu. Jednou ze základních podob je jingama, kama válečného tažení. Jiným názvem pro tento druh srpu je jinren. Tato kama s delší rukojetí dosahovala délky mezi 30 až 70 cm a sloužila během vleklých polních tažení jak jako nástroj, tak jako případná efektivní zbraň.
Podle některých zdrojů jingama měla svůj původ mezi pracovními nástroji vojenských koňáků označovaných termínem umagoya sangu.
Do této skupiny nástrojů patří tenký nůž nazývaný bashin, krátká hůl hananejibō používaná k ovládání neposlušných koní a již zmíněná varianta srpu s delší rukojetí jingama.
Všechny tři nástroje mohly být použity jako zbraně buď samostatně, nebo v kombinaci. Bojové metody s bashinem, hananejibō a jingamou se stále vyučují v určitých liniích školy Yagyū shinkage ryū.
Údajně existuje jejich využití i ve školách Ōtsubo ryū nebo Ogasawara ryū. Škola Ogasawara ryū se později dostala do povědomí tím, že položila základy etikety pro samurajskou třídu.
Tvrdí se, že v některých případech mohla být jingama využívána výše postavenými bushi za účelem signalizace na bitevním poli, podobně jako plochý vějíř gunbai, žebrovaný vějíř gunsen nebo velitelský obušek saihai.
Během bitevních tažení byly srpy připevňovány na dlouhá ratiště, aby bylo možné zasáhnout nepřítele na delší vzdálenost. Takové variantě srpovité zbraně se říkalo např. nagikama (kosící srp / dlouhá kosa). Ratiště mohlo dosahovat délky přes dva metry a díky tomu mohla být takto upravená zbraň využívána k útokům na jezdce na koních či na nohy samotného koně. Bylo jednoduché touto zbraní zachytit oponenta či jeho zbraň, dříve než se dostala do kontaktní vzdálenosti.
Tvrdí se, že takto upravené zbraně bylo možné využít i v případě námořních bitev třeba k zahákování nepřátelského plavidla.
Srpovité čepele upevněné v dlouhém ratišti se také říkalo nagae gama (chōe gama), srp s dlouhou rukojetí, nebo ryōte gama, což by se dalo přeložit jako obouruční srp. Tento nástroj se původně využíval v zemědělství.
Válečná nagae gama měla rovnou dlouhou rukojeť, ale čepel nebývala příliš dlouhá, aby bylo možno se zbraní lépe manipulovat. Nagae gamu využívala ve svém stylu například škola Isshin ryū, nicméně podle Patrika Ortha se považují techniky s touto zbraní v této škole zřejmě za ztracené. Podle dostupných materiálů Isshin ryū využívala tuto zbraň jak v jejím základním tvaru, tak i v kombinaci s řetězem a závažím. Oproti tomu například škola Muhi ryū údajně stále techniky s touto zbraní aktivně vyučuje.
Podle starých záznamů lze předpokládat, že původní užívání této kamy bylo kombinací technik s krátkým srpem a dalších zbraní, jako jsou bō (tyč), naginata (japonská halapartna) a yari (kopí).
Jedním z názorných příkladů technik s nagae gamou je například situace, kdy oponent stojí s mečem v pozici seigan no kamae. Obránce využívající nagae gamu drží konec ratiště a provede se svou zbraní obloukový pohyb ze strany tak, aby odrazil oponentův meč. Ale protože na konci ratiště své zbraně má navíc čepel ve tvaru srpu, tak současně zasahuje oponentův hrudník nebo jeho ruce.
Je otázkou, zda nagae gama byla původně vzorem pro vznik tvarů japonských kopí typu kamayari, katakamayari nebo jūmonjiyari a nebo tomu bylo naopak. Ať tak či onak byla nagae gama efektivní variantou zbraně pro bitevní pole.
V rámci škol ninjutsu, ale i klasických bujutsu se také často využívaly menší srpovité varianty, a to jak pro využití v bitvách, tak i pro účel osobní obrany.
Hayasaka sensei zmiňuje v jednom ze svých článků některé méně používané varianty kamy, a to např. fushigama a mikazukigama. Fushigama má obrácenou čepel ostřím dopředu. Tvrdí se, že tento typ kamy využívali jak řadoví vojáci, tak především shinobi (jiný termín pro ninji). Pokud byla tato kama držena v ruce způsobem gyaku-te, to znamená čepelí podél předloktí, bylo možné čepel využívat k blokování útoků sečnou zbraní, odvedení oponentova útoku a následným natažením paže tento pohyb prodloužit a zasáhnout třeba hrdlo útočníka.
Mi kazukigama, srp ve tvaru půlměsíce s oboustrannou čepelí, lze použít také více způsoby. Například s ní můžete bodat, ale i hákovat svého nepřítele. Díky nepříliš velké váze ji snadno mohly využívat k sebeobraně i ženy válečnice.
Velikost takové varianty zbraně mohla být tak malá, že ji bylo možné snadno schovat v oblečení, a tak bylo snadné zaskočit útočníka v samotném boji.
Vyskytuje se také velmi malá forma srpovité zbraně označovaná termínem nisun gama, jejíž velikost byla okolo 6 cm, aby mohla být snadno ukryta v dlani. Takto malá varianta zbraně se pohodlně nosila skrytá před očima nepřátel. Mohla tak být pohotově využita nejen při atentátech či přepadech, ale i za účelem zmíněné sebeobrany.
V expozicích několika málo muzeí se můžeme setkat se speciálně upravenou shikomigamou, která skrývá v rukojeti čepel pro překvapivý útok například po zachycení zbraně oponentem. Nicméně takto upravená kama byla spíše zvláštností než běžně užívaným tvarem.
Termín označující konkrétní způsob vojenského využití srpu je kamajutsu (kama = srp; jutsu = dovednost/umění).
Můžeme se však setkat i dalšími termíny. Například Hayasaki sensei označuje dovednost boje s válečnou verzí kamy termínem fusōgamajutsu.
Termín fusō se ve staré Číně vztahoval k mytologickému stromu života, nicméně v Japonsku se tento termín vztahuje k dovednosti boje se srpem. Jak je patrné z předešlého textu, japonské umění kamajutsu zahrnuje využití mnoha variant srpovitých zbraní, které se liší jak velikostí tak i tvarem.
Mezi koryū (starými školami) dnes nenajdeme styly, které se specializují pouze na využití kamy, ale kama je vyučována jako jedno z odvětví a nebo pouze jako součást kenjutsu v rámci konkrétní školy. Mezi školy obsahující techniky se srpem patří například Asayama ichiden ryū , Fusen ryū, Hongaku kokki ryū, Isshin ryū, Kingai ryū, Muhi ryū, Yagyū ryū, Yamanni ryū, Yōshin ryū a další. Škola Asayama ichiden ryū obsahuje soubor technik s kamou i využití dvou srpů najednou. Takové využití dvou srpů bylo spíše typické pro styly vycházející z tradic okinawského kobudō, kde byla tato dovednost označována termínem nichō gama nebo sōgama jutsu. Říká se, že existuje rozdíl v pojetí mezi uměním boje s kamou na hlavních ostrovech Japonska oproti tomu praktikovanému na souostroví Ryūkyū (Ryūkyū-shotō). Základním rozdílem je způsob použití tělesných pohybů v rámci využití zbraní.
Většina stylů na Ryūkyū, oproti těm na hlavních ostrovech, vyžaduje navíc dokonalé zvládnutí práce s dvěma srpy najednou, přičemž obě ruce musí jednat nezávisle, aby mohli účinně kombinovat útočné a obranné techniky. Mimo toto souostroví se setkáme více s jednoručním užitím zbraně podobnými pohyby s technikami meče a daleko častěji s využitím varianty zbraně kusari gama.
Kusari gama 鎖鎌
Srp s řetězem
Připevněním řetězu se závažím ke krátkému srpu vzniká varianta zbraně zvaná kusari gama. Vznik této varianty zbraně se některými odborníky připisuje zakladateli školy Maniwa nen ryū, mnichu Nenami Jionovi, během éry Ōei (1394-1427) z kláštera Jūfukuji.
Tvrdí se, že Jion byl považován za odborníka v kenjutsu, boji s mečem, a sōjutsu, boji s kopím. Podle legendy měl Jion po mnoha dnech asketických modliteb k božstvům svatyně Katori a Kashima vizi božstva držícího srp v jedné ruce a řetěz se závažím v ruce druhé (jedno z buddhistických ochranných božstev jménem Fudō Myō-ō bývá často zpodobňováno s mečem, který svírá v jedné ruce, a se závažím připevněným na laně na poutání démonů v ruce druhé). Tento zážitek Jiona údajně ispiroval k vytvoření nové zbraně – kusari gamy. V kronice Nitenki (Kronika dvou nebes) školy slavného šermíře Miyamota Musashiho (1584–1645) se dočteme o jeho souboji s mistrem iga no kuni jménem Shishido Baiken, který bojoval s kusari gamou.
Musashi nakonec souboj vyhrál tím, že vrhl dýku tantō do hrudi svého oponenta.
V případě menších variant kusari gamy se pravděpodobně nejednalo o zbraň nějak široce využívanou na bitevních polích. Musíme si uvědomit, že v té době používané zbroje neumožňovaly efektivní využití zbraně, a navíc neexistují o jejich využití žádné písemné záznamy.
Existuje ale i varianta velké válečné varianty této zbraně, tzv. ō kusari gama, která byla schopná díky své robustnosti a váze efektivně zranit nepřítele oděného do zbroje. Závaží a řetěz této zbraně mohly být dost těžké na to, aby zachytily nohu protivníkova koně nesoucího bojovníka a následně jej strhly na zem.
Opět zde musím ale dodat, že taková forma zbraně je velmi ojedinělá a patří spíše mezi kuriozity spadající pod japonské válečnictví.
Kusari gama sestává z jednostranně nebo oboustranně naostřené čepele, zpravidla kolmo umístěné k ratišti z tvrdého dřeva. V některých případech se můžeme setkat s kovovým ratištěm zhotoveným v jednom kuse se samotnou čepelí. Rukojeť zbraně může doplnit kovová záštita (hadome, goken), či opět kovová objímka chránící ruku. Na konci řetězu se nachází kovové závaží (fundō), které bývá různých tvarů i velikostí.
Termín označující konkrétní způsob vojenského využití srpu je kusari gamajutsu (kusari = řetěz; kama = srp; jutsu = dovednost/umění).
Řetěz bývá zpravidla upevněn na konci rukojeti kamy anebo na hřbetu čepele nad rukojetí srpu. Tyto varianty upevnění řetězu umožňují své vlastní využití. Délka řetězu bývá různá dle preferencí jednotlivých škol, ale nejčastěji se setkáme s délkou mezi 1 až 5 metry.
Závaží fundō je určeno k zasažení oponenta anebo jej bylo využíváno k uvedení řetězu do pohybu švihnutím tak, aby bylo možno omotat řetěz okolo útočníkovy paže, krku či zbraně a tak je zachytit. Řetěz se závažím je často využíván k vytvoření požadované vzdálenosti (ma-ai) od nepřítele či nepřátel. Samotný řetěz mohl být navíc využit k blokování útoku třeba i sečné zbraně, ale i k úderům či škrcení. Srp kama byl využíván k blokování, odrážení útoku, zahákování, k sekům a dalším útokům, jako jsou třeba údery hřbetem čepele či rukojetí.
Kusari gama také patřila do arsenálu školy Togakure ryū, která je dnes nejstarší zachovanou školou ninjutsu. Tato škola vyvinula mnoho variant této zbraně. Od malých variant kusari kogama, které měly malou čepel a řetěz o délce do jednoho metru, až po zmíněnou bitevní variantu ō kusari gama. Malá čepel mohla být použita k zaháknutí nepřítelova oblečení nebo končetin. Také prý bylo možné využít tuto zbraň jako improvizovanou lezeckou pomůcku při překonávání zdí a plotů obydlí.
Pan Hatsumi Masaaki, 34. představitel školy Togakure ryū, uvádí, že ninjové této školy byli známí svým nekonvenčním užíváním zbraní, a tak využívali řetězu se závažím například k tomu, aby způsobili požár přenesením hořící látky třeba na střechu domu. Jednou z variant v této škole byla tzv. bakuhatsu gama, která měla na řetězu hned pod závažím upevněnou schránku, která mohla obsahovat jedovatou kapalinu nebo oslepující prášek, jež se uvolnil při nárazu o protivníkovo tělo. V případě další varianty, tzv. kaen kusari gama, byla k závaží připevněna výbušnina či hořlavina, která způsobila poranění nepřítele či rozdělání případného požáru. Velmi kuriózním příkladem je uvázání jedovatého hada k závaží fundō a jeho hození na tělo protivníka, který byl následně tak zaměstnán hadem, že nebyl schopen se bránit následnému útoku čepelí.
Mezi školy obsahující učení bojových dovedností s kusari gamou patří tedy tradice Fusen ryū, Isshin ryū, Maniwa nen ryū, Suiō ryū, Takenouchi ryū, Tendō ryū, Toda ryū, Togakure ryū a další. Velkou oblibu si kusari gama získala v řadách žen samurajů, které si díky řetězu se závažím mohly snadněji udržet větší vzdálenost od svého silnějšího protivníka a efektivně jej zasahovat.
Použité zdroje:
kniha „Samurai weapons, tools of the warrior“ autora Dona Cunninghama
kniha „Secret weapons of jūjutsu“ autora Dona Cunninghama
kniha „Taihō-jutsu“ autora Dona Cunninghama
kniha „Historie a tradice ninjutsu“ autora Hatsumiho Masaakiho
kniha „Sengoku ninpō zukan“ autora Hatsumiho Masaakiho
kniha „Classical fighting arts of Japan“ autorů Tanaky Fumona a Nakashimy Atsumiho
commons.wikimedia.org
Připravil: Pavel Slavík
Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague
Poznámka ke článku: tento text byl publikován v časopise “Fighter’s magazín”.
